To, co jsme právě vyslechli, překvapuje svou jednoznačností. Byl řečen příkaz, který nelze přeslechnout: Dávám vám nové přikázání, abyste se navzájem milovali. Příkaz zní až mravoučně a podobných naučení je v dnešním Janově textu popravdě řečeno více, jako by autor nechtěl posluchače nechat ani na chvíli na pochybách, jak má být vyprávění o Ježíšově mytí nohou rozuměno. Co máme dělat jako křesťané, je navíc jasně odůvodněno: Vy mne nazýváte Učitelem a Pánem a dobře pravíte; jsem jím. Jestliže tedy já, Pán a Učitel, jsem vám umyl nohy, i vy si máte navzájem umývat nohy.
Příkaz zní jasně, ale umývání nohou představuje pro nás křesťany potíž. Když už nám ďábel rovnou nevloží do srdce jednání přímo opačné, jak to udělal Jidášovi, přinejmenším se nám nezdá, že je rozumné mýt nohy těm, kteří nerozumějí, kteří si to nezaslouží, kteří nám ublížili, kteří se chystají jednat proti nám. V tom jsme zajedno s Petrem, kterému se zdá, že Ježíš jedná nevhodně a má být vrácen do své správné společenské role.
Ale přesto zaznělo ono jednoznačné přikázání, ponaučení: Dal jsem vám příklad, abyste i vy činili, co jsem já učinil vám. Měli bychom tedy opustit společensky přiměřené role, naše pojetí spravedlnosti a pustit se do bláznivé služby druhým. Kde ale vzít pro takové jednání motivaci?
Pusťme si nejprve k tělu dramatičnost situace, kterou popisovala kniha Exodus v prvním čtení – scéna je až horrorová: na Egypt dopadá rána za ranou a ustanovení slavnosti paschy je pak vyprávěno před ranou nejtěžší, kdy Hospodin bude zabíjet vše prvorozené. Smrt všude kolem, sandály na nohou a hůl v ruce, chystá se útěk ze zajetí do zaslíbené země někde daleko za Rudým mořem, zřejmě těžko překonatelným.
Izraeli je nabídnuto v tomto dramatu smrti ochranné znamení: když se vzdají něčeho cenného – kvalitního kusu dobytka – a natřou veřeje a nadpraží svého domu jeho krví, krev zvířat bude ochranou před pohromou. Hospodin zde přímo říká: Když uvidím tu krev, pominu vás a nebude mezi vámi zhoubná pohroma, když budu bít egyptskou zemi. A ochranné znamení se ukáže jako účinné, označeným domům se smrt vyhne.
O smrti čteme i v Pavlově druhém čtení: Neboť kdykoliv byste jedli tento chléb a pili «tento» kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde. Tady je to smrt Páně, ne tedy krev obětních zvířat, ale tělo a krev obětovaného Pána, které je novým ochranným znamením. Kristovou krví jsou veřeje a nadpraží našich domů již označeny jednou provždy, jak věříme. Slavením památky Večeře Páně pak slavíme radost z bezpečí a naději na definitivní příchod Božího království, té naší zaslíbené země.
Autor Janova evangelia je přesvědčen, že království Boží se do slov a činů, do celé osoby Ježíše z Nazareta už přímo vtělilo. Pro Jana je láska Ježíše Krista ochranným znamením, které zachraňuje od smrti a je cestou do života. Naše záchrana je v tom, že jsme přijali to, že jsme Ježíšem milováni, že jsme si ochranným znamením jeho lásky veřeje a nadpraží našich životů již označili. Tuto radost, tuto památku koupele v Pánově lásce slavíme při Večeři Páně.
A našemu slavení Večeře Páně dodáme pečeť pravdivosti, když o ponoření do lásky Kristovy budeme svědčit i našim vlastním jednáním. Pokud naše jednání bude svědčit o Kristově lásce, staneme se těmi, kteří přinášejí toto konečné ochranné znamení od Hospodina – lásku Kristovu – druhým. A Jan věří, že nejlepším svědectvím je naše služba lásky vůči druhým, víme, že v Janově pojetí je to především láska uprostřed církve – Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým.
V Exodu přecházející Bůh respektoval ochranná znamení, která sám svému lidu nabídnul. Ale jsou zde jiní kolem nás, kteří nabídku ochranného znamení potřebují, aby se mohli vydat na cesty záchrany ze svých zajetí a nezemřeli v nich. A my, vykoupaní v Kristově lásce, jim ho naši službou vůči nim můžeme nabídnout.
A pokud jsme snad ještě plně neporozuměli, že v té Kristově lásce už jsme opravdu vykoupáni a nemusíme se bát smrti, vlastně to nevadí: Co já činím, nyní nevíš, potom však to poznáš, vkládá Jan Ježíšovi do úst. Poznáme „potom“, nyní důvěřujme, že bližní již dnes potřebují, abychom ochránili veřeje a nadpraží jejich domů a životů.
Příběh zachraňujícího Božího království v Kristu se pak děje v našem mytí nohou a je to pravý příběh života a záchrany. Poznáme to plně třeba „potom“, ale jsme blahoslavení už nyní, nabídneme-li skrze mytí nohou záchranu našim bližním – i těm, kteří nerozumějí, kteří si to nezaslouží, kteří nám ublížili, kteří se chystají jednat proti nám o nějakém z blížících se Velkých pátků.