Liturgické texty dnešní neděle byly shrnutím toho, co má určovat život církve i v dnešní době, jakým způsobem máme Krista následovat a proč.

Kniha skutků, ze které bylo dnešní první čtení, je svědectvím ze života rané církve. Měli jsme možnost uvědomit si, jak obec prvních křesťanů žila, co určovalo její život a porovnat to s naším životem v naší církvi. Mohli jsme si položit hned několik otázek např., jak určuje naše jednání učení apoštolů, jestli je naše slavení liturgie výrazem společné vděčnosti za vykoupení, jak moc jsme ochotni vzdávat se svého majetku ve prospěch potřebných, jak důležitá je pro nás pravidelná modlitba naší obce a jestli ji skutečně považujeme za životně důležitou.

Žalm 23 nás ujistil o tom, že v Bohu máme mocného ochránce a dobrotivého hostitele po celý život až do věčnosti. Žalmista k tomu použil obrazy mesiánských darů, kterými jsou prameny, pastva a odpočinutí. Poukázal na to, co náš život ohrožuje a ujistil nás o tom, že Bůh pro nás připravil hostinu a počítá s naším domovským právem účasti na ní.

Autor části listu, který jsme dnes slyšeli, ve druhém čtení předložil adresátům důvody k tomu, aby jako křesťané „žili vzorně mezi pohany“. Jako důvod k překonávání těžkostí spojených s následováním Krista uvádí jeho příklad v utrpení. On nevinný trpěl a to bez protestu a beze slov. To bylo posilou pro nespravedlivě trpící otroky i křesťany tehdejší doby, protože tomu dobře rozuměli. Slova listu patří i nám.

K dobrému porozumění příběhu dnešního evangelia je užitečné si připomenout, že celý obraz o pastýři a jeho ovcích je převzatý z konkrétního života pastýřů tehdejší doby. Na určitém prostranství, které bylo obehnáno plotem nebo zdí, byly přes noc shromážděny ovce více majitelů. U dveří hlídkoval strážný, který znal všechny majitele a ráno do tohoto ovčince pouštěl také pastýře, o kterém příběh vypráví. Ovce znají jeho hlas, on volá každou, která mu patří, jejím jménem. Za cizím by nešly. Své ovce vyvádí dveřmi ven, jde v čele svého stáda a vede ovce na pastvu. Představa Ježíše jako dobrého pastýře, který nás zná, zajímá se o nás a přeje nám, pro nás nemusí být zas až tak těžká, zvlášť když si uvědomíme, že cílem tohoto pastýře je dát ovcím život v hojnosti a ne mít z nich dobrý oběd. Jak ale rozumět tomu, že se Ježíš sám označuje za „dveře“? Snad nám pomůže analýza toho, k čemu dveře slouží. Dveře nám umožňují přístup dovnitř i východ ven. Říká-li tedy Ježíš, že kdo vejde skrze něho jako skrze dveře, bude zachráněn, že bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu, znamená to pro nás, že on je přístupem k našemu životu v plnosti Boží. Touží nám otevřít dveře k nám samým i k Bohu. Chce, abychom vcházeli a vycházeli, protože dveře nám otvírají přístup dovnitř a dovolují vyjít ven. Poukazují nám na spojitost mezi vnějškem a vnitřkem. Pokud bychom žili pouze uvnitř, uzavřeli bychom se okolnímu světu a náš život by byl neplodný. Budeme-li žít pouze „venku“, staneme se povrchními a ztratíme svou pravou totožnost. Ježíš je dveřmi, které nám zaručují přístup k našemu nitru, ale na druhé straně nás také vybízí k vyjití ze sebe samých, abychom vycházeli do světa a utvářeli ho.

V době sepsání příběhu vypravěč označil za zloděje a lupiče nevcházejícími do ovčince dveřmi možná farizeje nebo nepravé vykupitele. V dnešní době se do Božího ovčince snaží vkrást se svými představami svobody, blahobytu, šťastné budoucnosti jiní zloději. Také jim nezáleží na skvělé budoucnosti ovcí, jen z nich chtějí získat co nejvíc. Buďme proto pozorní, je důležité vědět, jak k nám kdo přichází a nenechat se zlákat vidinou na první pohled chutnější pastvy než kterou nám nabízí náš pastýř.