Ježíš ve své době v podobenství, které jsme právě slyšeli, mluvil k Židům i k těm, kteří měli teprve uvěřit radostné zvěsti o spáse. Teď máte možnost příjmout Mesiáše a kývnout na Jeho pozvání k hostině. Dokonce ke svatební hostině. Kdo zaváhá, kdo nebude v pravý čas připraven, nebude mít vhodný oděv, ten má smůlu, zůstane přede dveřmi svatební místnosti. Jsou dokonce i takoví, kteří o takovou hostinu vůbec nestojí.

Když autor Matoušova evangelia zhruba o padesát let později sepisoval toto podobenství, obracel se jím už na druhou generaci křesťanů a vlastně i na nás. Situace už byla trochu jiná. Pán (ženich) dlouho nepřichází. Slíbený druhý příchod Pána se odkládá – nepřichází tak brzy, jak se v rané církvi čekalo. Nadšení pro Boží věc ochabuje. Křesťané polevují ve své víře, která se má projevovat především skutky, skutky lásky a milosrdenství k bližním. Snad znaveni dlouhým čekáním se nechávají ukolébat, víra v brzký příchod se vytrácí. Nekonají to, co by konat měli. Jinak řečeno „usínají“.

V této chvíli přichází Matouš s burcujícím varováním. Nedejte se zmást tím, že se tak dlouho nic neděje. Neznamená to, že na vše je dost času.

Ženich příjde, to je jisté, o tom není pochyb.

Družičky, které mají se svými lampami doprovodit ženicha, už nejsou jen Židé. Jsou to všichni, i my, kteří jsme spolu s Jozuem uzavřeli smlouvu o tom, že Hospodin je a stále bude naším jediným Bohem, Jeho Synu Ježíši jsme kývli na pozvání k hostině a přijali od Něho povolání ke službě. I naše víra má být podepřena skutky, i my máme svou víru žít a jako pozvaní hosté nebo družičky máme své lampy opatrovat, tj. udržovat je čisté a dolévat do nich potřebný olej.

Ženich příjde, to je jisté, o tom není pochyb.

Jen neznáme den ani hodinu. Proto jsme vyzýváni k bdělosti a připravenosti. K připravenosti být věrní ženichovi a svému povolání ke službě druhým. Družičky  z podobenství toho měly hodně společného i s námi. Všechny byly pozvány a povolány ke službě. Měly svítit na cestu ženichovi, či tancovat při světle lamp nebo loučí na hostině při svatebním veselí. Všechny tuto službu přijaly, všechny chtěly jít naproti ženichovi, všechny se na to nějak připravovaly a jistě se i těšily a všechny bez rozdílu usnuly. Rozdíl mezi nimi byl v tom, že rozumné (prozíravé) počítaly s případným možným zdržením ženicha a tak si vzaly dost oleje. Ty neprozíravé (nedbalé) ho měly málo, nepočítaly se zpožděním. Vyvstává otázka, co si vlastně můžeme dosadit namísto toho oleje. Může to být důvěra, vytrvalost, věrnost, touha po Boží přízni, služba druhým lidem, radost z pozvání, radost ze smíření – všechno to co se líbí Bohu a co nás nebo druhé obohacuje. Ty prozíravé – moudré družičky se o olej odmítly dělit. To může znamenat, že olejem je i pro nás něco osobního a nesdělitelného – nepřenosného.

Ženich příjde, to je jisté, o tom není pochyb.

Máme na to být připraveni a čekat – čekat s touhou a radostí. Vždyť nás čeká nekonečná radost, nekonečný pokoj a nekonečné štěstí. Čeká nás Boží království. Je těžké se udržovat v bdělosti a očekávání desítky let. Vždyť usnuly i prozíravé družičky. Jde o to být připraven, až příjde ženich, být smířen sám se sebou i s druhými, umět se společně s Ním radovat, nikam už za žádnými nákupy neodbíhat, abychom nakonec nezůstali přede dveřmi. Navíc, my přece víme, tak jak to věděli učedníci po vzkříšení, že ženich je už teď, tady mezi námi a tak čekáme už jen na tu závěrečnou hostinu – na hostinu svatební, na přechod ze tmy do světla, ze smrti do života. Tam nás může převést jen ženich. Bděme tedy a trpělivě očekávejme, připravujme se a buďme připraveni.

Ježíš totiž určitě příjde, o tom není pochyb.