Jak jsme si říkali při liturgii 1. neděle v postu, období postu je v liturgickém roku etapou přípravy na velikonoční události. V textech liturgií  postu dochází ke gradaci či spíše k návaznosti smyslu sdělovaného textu. Perikopy aktuálního textu navazují na perikopy, které jsme si již probírali a tím se nám stále více otevírá zřetelněji zvěst, kterou nás Hospodin ubezpečuje o své přízni – o své věrnosti, ať se s námi děje, co se děje.

S přislíbeným znamením o blízkosti Boha, které Noe a jeho potomstvo dostali darem a ujištění Hospodina, že již nevzpomene starých hříchů lidstva, zacházel Izrael prapodivně. Dokonce ani po uzavření smlouvy s Abrahamem – otcem víry – a příslibu, že jeho potomstvo se stane vyvoleným národem, se příliš plodů z této Bohem zamýšlené symbiózy, nerodí. Izraelité zažívají krušné chvíle v zajetí a spíše, než by se více obraceli ke svému Bohu, oddávají se víře a praktikám „pronárodů“. Ti kteří zůstali „doma“ v Jerusalemě, ale pod nadvládou okupantů, se nechovají o nic lépe. Chovají se jak nevyléčitelní a těží z nevěry Hospodinu „jako prostitutka ze své mzdy“ (jak v odkazu k dnešnímu Jr. textu připomíná prorok Micheáš). A také Jeremiáš je poslán tímtéž dobrotivým a věrným Hospodinem, aby připomněl Izraelitům, že si „nedají říci“ a proto ponesou trest, tj. důsledky za své jednání s „bezpočtem hříchů“. Připomněl jim také marnost jejich nářku nad bolestmi z nepřijetí, nemilování, bolestí nad bezprávím, nehojenou zlomeninou či vředem. Znovu jim připomněl, že sami si nejsou schopni pomoci.

Pouze on, Hospodin, je jediný, kdo je schopen je zbavit „nevyléčitelnosti a zapuzení, on jediný je schopen změnit jejich úděl, a opět, už pokolikáté, se smluvně zavazuje k věrnosti vyvolenému lidu, ze kterého nakonec povstane „Vznešený“, který je ochoten nasadit svůj život, ubezpečuje Jeremiáš. Tento „Vyvolený z vyvolených“ se Hospodinu přiblíží nejvíce.

Pokud ještě připomenu ujištění Boha z novozákonních perikop, která doprovázela a potvrzovala ta starozákonní, vybaví se nám jistě Boží výrok při křtu Ježíše u Jordánu: „…Toto je můj milovaný syn, v němž mám zalíbení“, stejně jako svědectví z Markova evangelia z 2. neděle v postu, ve kterém znovu na Hoře Proměnění před Jakubem, Petrem a Janem toto Boží potvrzení zaznělo (tato perikopa se četla u nás ve farním kostele), mozaika událostí věrnosti Boží se nám stále více naplňuje.

Tolik ubezpečení o Hospodinově blízkosti slyšeli a přitom tolik nepochopení a tápání?!

Pokud jste ale poslouchali pozorně, používal jsem dosud plurál třetí osoby – tedy oni, Izraelité, židé, potomstvo Noeho a Abrahama apod.

A co já? Co moji předkové či současníci? Jednáme odlišně od těch „biblických předků“? Jak je to s naší věrností Hospodinu, s přijímáním jeho ujištění, že Ježíšova cesta je jediná hodná následování?

V textu evangelia, který jste si při liturgii slova v neděli četli vy, Petr krátce poté, co vyznal, že Ježíš je Mesiáš, a poté, co Ježíš mluví o své smrti a vzkříšení, se pokouší trochu nemotorně poučit svého Pána, že takto Mesiáš přece skončit nemůže! Jak dopadl víme. Nikdo bychom mu tuto situaci nezáviděli, že?! Naštěstí Ježíš vynesl vše o tom co je nutné a co jej patrně čeká „na světlo“, už ne pouze svým učedníkům, ale „širokým zástupům“ a tedy i nám. Záchrana duše, tzn. sebe sama, levná nebo svévolná cesta, je cestou „mimo“ – cestou v zajetí a posluhováním modlám. Stejně jako byla scestná a bezvýchodná v zajetí Izraelitů či prostituování s s okupanty.

V dnešním evangeliu naléhavou výzvu slyšíme opět.: „Dokud máte světlo, věřte v to světlo, abyste byli syny světla…“, a opět nevěra. Opět připomenutí naší pýchy a usilování o naši slávu. Připomenutí naší ustrašenosti, nedůvěry v Boží jednání, ale také bezmocnosti všech lidí se z té veškeré bídy „vyhrabat“ (Iz. připomíná „..sami neprozřete, sami si nezměkčíte svá srdce; …to způsobí pouze Hospodin …“). Nikdo nemá takovou moc, aby se dostal ze své slepoty, hluchoty, bolavosti. Není-mocný zachránit se sám.

Pouze následování Ježíše a jeho cesta k Otci je jedinou možnou variantou, jak nezůstat nevyléčitelnou zlomeninou. Pouze naše touha a snaha o obrácení jeho směrem a úplná vydanost se do péče Boha, nás může zachránit pro věčné trvání v jeho blízkosti.

Vydanost a totální závislost, taková jaká nám každému byla darována skrze naše rodiče při zplození a našem narození.

Tato závislost však nebyla ničím ponižujícím, ale radostnou, bezstarostnou dobou odkázanosti na ty, kdo nás milovali a milují. Dobou prožívání blízkosti a hojivé přítomnosti v době, kdy se dítěti něco nedobrého přihodilo.

Stejně tak i Hospodin ubezpečuje „Jákoba, Izrael“ a každého z nás, že bude bezstarostný a nikdo jej (nás) nevyděsí, bude-li právě Jemu důvěřovat.

Svědectví o trvalé Boží zachraňující přítomnosti budou v postní době a nakonec i o velikonocích přibývat až po jejich završení. Buďme, prosím, vnímaví.