Je pohodlné mít homilii poté, co se na týmu na liturgii připravujeme a vlastně ji tak již začínáme slavit. Říkali jsme si, že dnešní texty nás vedou k odhalení jádra evangelia: Bůh je věrný a a naše hříchy jsou odpuštěny. Hřích je nedostatek víry – tedy důvěry, věrnosti a naděje, snad hlavně je hřích nedostatek důvěry ve věrnost Boží vůči nám. Podle dnešního evangelia se zdá, že důvěra může být různé povahy (v dnešním textu je to důvěra v uzdravení z ochrnutí) a tam, kde důvěra, třeba trochu jinak nasměrovaná, nechybí, tam lze hlásat i přijímat evangelium, že hříchy jsou odpuštěny.

Hovořili jsme také na týmu i na smíření, že věříme vždy s někým nebo dokonce alespoň někdy za někoho, že svou důvěru Bohu neumíme nést sami, každý jsme v něčem ochrnulý a víra těch druhých nás poponese k uzdravení z té naší ochrnulosti. A víra s nadějí rozhoduje vždy – tam, kde je tak silná a vynalézavá, překoná vlastně nepřekonatelné překážky, jako třeba dav srocený před domem, v takovém prostředí důvěry v uzdravenou budoucnost člověka může tedy znít slovo evangelia o odpouštění hříchů. A v přijetí odpuštění hříchů je uzdravená budoucnost člověka především, třebaže to slovo o odpuštění hříchů zní v dnešním příběhu o uzdravení trochu jakoby mimoděk. Přesto můžeme dobře v tom slovu tvé hříchy jsou odpuštěny centrum dnešního evangelia vidět.

Jak mu ale porozumět? Vezměme si nejprve na pomoc slovo dnešního prvního čtení z Iz.

Na modlitbě mne z tohoto textu zasáhlo a drží, jak osobně, člověčensky, Bůh, v tomto úryvku vystupuje. My jsme trochu asi zdeformovaní tím, jak nás učili Boha vidět jako abstraktního, vše přesahujícího a tajemného (v horším případě ještě jako dokonalého a všemohoucího), dnes Iz ale hovoří velmi lidsky, tak lidsky, že je dokonce unavený člověkem („unavoval jsi mne svými proviněními“), zatímco Hospodin člověka nenutí a neunavuje: nenutil jsem tě sloužit mi přídavnou obětí, ani jsem tě neunavoval kadidlem. Vše přesahující Hospodin na nebesích zde vystupuje jako unavený našimi hříchy a nevím, která představa Hospodina, jestli jako všemohoucího a dokonalého, nebo unaveného našimi hříchy, je pro člověka lepší.

A ještě jednu osobní věc jsme dnes u Iz slyšeli: Já, já jsem ten, kdo mažu kvůli sobě (!) tvá přestoupení a tvé hříchy připomínat nebudu.

Víte, že já nepoužívám moc historky ze života při homilii, ale dneska jednu malinkou řeknu, i když je jen taková televizní: náhodou jsem zapnul ve středu večer televizi, byla tam show Winfrey Oprah a bylo přítomno asi 200 mužů, kteří bývali v dětství zneužíváni. Drsné bylo slyšet povídání třeba dvojčat, které v dětství sedm let zneužíval katolický kněz. Přítomen byl iniciátor této akce, také v dětství zneužívaný, jistý Tyler, který v jednom okamžiku řekl: nemám tituly, nedokončil jsem střední školu, ale jednu věc vím: cesta dál z této situace vede přes odpuštění. Onen Tyler našel svou budoucnost v tom, že dokázal odpustit tomu, který ho vtáhl do sexuální hry, tak devastující pro dětskou psychiku a ochromující poté i dospělý život. Tak možná si Tyler řekl v jeden okamžik vůči svému dětskému trýzniteli: Já, já jsem ten, kdo mažu kvůli sobě tvá přestoupení a tvé hříchy připomínat nebudu. A tím sám sebe nasměřoval k uzdravení z psychického ochrnutí, které svazovalo jeho předchozí život.

Je to neuvěřitelně osvobozující postoj, cesta ke svobodě toho, kdo odpouští. Jak připomínal Jan na týmu: odpuštění hříchů znamená, že dluhy nejsou zaplaceny, ale že přijmu jejich vymazání, odmítnu, aby dluhy vůči nám měly nadále vliv na můj další život.

Podle Iz je toto Hospodinova taktika vůči nám, Hospodin prostě nechce být z nás unaven a maže kvůli sobě naše přestoupení, naše hříchy si nebude připomínat a nebude unaven. Hospodin sám se tímto postojem osvobozuje k další lásce vůči nám. Proč tedy my unavujeme sami sebe tím, že počítáme dluhy vůči nám a nedopřejeme si sami svobody, které si Hospodin užívá vůči nám plnou měrou? Já, já jsem ten, kdo mažu kvůli sobě tvá přestoupení a tvé hříchy připomínat nebudu. A víme od Marka, že Ježíš dobře znal tento Hospodinův postoj vůči lidem a zopakoval ho ochrnulému: tvé hříchy jsou odpuštěny.

Připomenu ještě jednu věc, která také zazněla při naši přípravě: když se Ježíš vrhnul, motivován Janem, do hlásání evangelia o přicházejícím Božím království, začal hledat a orientovat se v tom, co to silné, ale neurčité slovo evangelium znamená konkrétněji pro život samotného Ježíše z Nazareta a lidí kolem něj, začal hledat svou osobní roli v evangeliu o přicházejícím Božím království. Víme už, že jako součást Božího evangelia, jako účinné znamení evangelia Ježíš využil svou schopnost uzdravování. Podle dnešního úryvku Ježíš zapojil do stejného evangelia i to Izajášovské evangelium o Božím výmazu našich dluhů, a víme, že sám Ježíš se v životě tímto slovem orientoval.

Po vzoru Mistra tedy hlásání evangelia o přicházejícím Božím království, ke kterému jsme povoláni, nemůže být bez toho, že přijmeme Boží odpuštění našich hříchů a my sami se chováme, jako by dluhy bližních vůči nám neplatily.

Já na sobě teprve hledám tuto cestu ke svobodě. Ale věřím, že když se odpuštění pro kohokoli z nás stane více žitou součástí evangelia, které zvěstujeme, pak třeba zjistíme, že odpuštění může být nakažlivé, že naši i bližní nám méně počítají naše hříchy vůči nim a budou z nás méně unaveni, než je tomu nyní.