Kéž bychom tento Velký Pátek nemuseli vůbec slavit. Kéž by na světě nebylo zlo a smrt, které ničí životní naděje a štěstí lidí. Kéž by tolik lidí nevolalo ze svých křížů „žízním“. A kéž bychom my sami byli dobří, kéž bychom nemuseli bolestně poznávat, jak my rozmnožujeme zlo na světě, jak kvůli nám lidé trpí, jak se kvůli našemu jednání (nebo nejednání) stávají lidé kolem nás žíznivějšími a nebo přímo horšími. „Nejsi i ty z učedníků tohoto člověka?“ „Nejsem.“

Včera jsme si mohli připomenout jeden z léků na hříchy světa: aktivní služebné sebevydávání se druhým. Dnešní večer hledá lék v příběhu člověka, na kterého zlo a hříchy dopadnou tak, že ho zničí, a on se přitom chová pasivně, bezbranně, jako beránek vedený na porážku – ústa neotevře, němě trpí i umírá.

Izajáš si dává záležet, aby osud takového muže bolesti vylíčil dostatečně temně. Při svém utrpení nemá vzezření ani důstojnost a nejtemnější je, že lidé kolem něj si myslí, že je zasažen a zkrušen samotným Bohem. A Izajáš přitaká, že tomu tak opravdu je: „Hospodin si přál zdeptat ho nemocí“, píše. Hospodin sám si přál někoho zdeptat? Smysl, který Izajáš nachází, je, že na tom vydělají ti druzí, každý, kdo přijme, že muž bolesti „byl proboden za naše přestoupení“, že tedy zemřel „za nás“, místo nás, na našem místě.

Ale neměl ten muž bolesti proti zlu dopadajícímu na něj spíše něco aktivně podniknout? To my se také nemáme aktivně zlu bránit, máme bez otevření úst na sebe nechat dopadat zlo až k našemu zničení? Opravdu to někomu bude k záchraně tím, že pozná, že to bylo „za něj“? Jak by mohla lidská společnost fungovat, kdyby lidé nechávali na sebe jen dopadat zlo a neotevřeli ani ústa? Tomu „za nás“ lze ještě rozumět u lidské aktivity, třeba když premiér Fiala řekne, že „Ukrajina bojuje i za nás“. Když zdivočelé hordy napadnou jiný národ, je třeba se proti takovému zlu postavit aktivně, vzít zbraň do ruky a chtít vyhrát – bohužel i za cenu, že přitom jiné zlo způsobím.

Do takového odhodlání k aktivnímu postavení se zlu dnes zní: „Byl zdrcen, ale pokořil se a neotevřel ústa: jako beránek vedený na porážku a jako ovce před střihači byl němý, ústa neotevřel.“ Jak vlastně může to, že někdo pasivně trpí a zemře, toho druhého osvobodit, zachránit ho, dát mu novou životní perspektivu tím, že přijme, že to bylo „za něj“?

Vezměme si jako pomůcku drobnou scénu z manželského, partnerského života. Jeden z partnerů toho druhého nespravedlivě z něčeho obviní, zaútočí na něj – řekněme slovně; něco mu nespravedlivě vyčte. Ten druhý na sebe zlo té situace nechá pasivně dopadnout, nereaguje a situace se tím zklidní. Tímto způsobem příjemce útoku jakoby zachytil na sobě provinění toho druhého. Zlo takříkajíc dopadlo „do měkkého“ a ztratilo sílu – zůstaly jen šrámy, které způsobilo příjemci. Tím, že příjemce zachytil na sobě onen zlý útok, jednal tak, že útočníka ospravedlnil, jeho vina už nebude mít kromě těch šrámů jiné zlé následky. A pokud toto své ospravedlnění útočník přijme, nemusí být nadále nemocný vinou za svůj útok, je osvobozen, protože ten příjemce napravil to, co zlého útočník učinil, ten příjemce jednal vlastně za něj. Ta drobná scéna z partnerského života je myslím příkladem situace, kdy jediným lékem k záchraně lidí, kteří činí zlo, je to, když ho někdo druhý pasivně nechá dopadnout na sebe a přijme šrámy, které mu to způsobí. Všechno ostatní by způsobilo jen jiné zlo a útočníka by neosvobodilo.

Jak mnoho potřebujeme životního partnera nebo jiné blízké, kteří přijmou na svá bedra naše viny vůči nim, i když jim to způsobí šrámy – jejich šrámy jsme pak uzdraveni. A oni zůstanou bez hříchu, protože dále nešíří zlo, které jsme my aktivně nahrnuli na jejich záda a hlavy.

A jsou asi na světě takoví, kterým bylo nebo je dáno unést více než ostatním, utržit více šrámů na místě druhých, a nezhřešit přitom. Slyšíme i zvěst, že Ježíš zemřel dokonce za nás všechny a za hříchy celého světa. Pro Izajáše je úspěch muže bolesti v tom, když lidé uvěří, že zemřel za ně. Křesťané to vidí stejně, třeba list Hebrejů naléhá, že Ježíš je úspěšný, když my uvěříme, že jako pravý velekněz obětoval sama sebe za naše hříchy. Janovo evangelium takovou víru přímo předpokládá, Ježíš Janova evangelia je líčen jako královsky úspěšný a nad věcí dokonce už v průběhu svého utrpení a smrti. Naše osvobození od hříchů a vin a z toho plynoucí svoboda je Ježíšův úspěch.

Dopřejme tedy Ježíšovi jeho úspěch a hrňme na jeho záda a hlavu vše zlé, co jsme učinili a co stále děláme. Dopadá to takříkajíc „do měkkého“, Ježíš to přijme, nevrátí nám to zpět a nic z toho nebude šířit dále – říkáme přece, že Ježíš je bez hříchu.

A nahrňme na něj v přímluvách i hříchy světa, třeba hříchy těch zdivočelých hord, které zabíjejí a znásilňují na Ukrajině. Myslím, že součástí utrpení Ukrajinců „za nás“ a součástí kříže každého opravdu dobrého vojáka je i to, že když se chce aktivně zlu bránit, ubránit a vyhrát, tak takový voják současně ví, že bude jiné zlo působit, a nedělá mu to radost.

Ježíšovský příběh utrpení a smrti „za nás“ není u konce, dokud trvá zlo ve světě a zlo v nás. Dokud trvají partnerské půtky a opravdové války a dokud smrt ničí životní naděje a štěstí lidí. Kéž opravdu uvěříme, že Pán vzal a bere vše na sebe. Kéž dopřejeme naší vírou Pánovi úspěch, když už zemřel jako muž bolesti.

A kéž máme kolem sebe stále bližní, kteří nám Ježíše zpřítomňují tím, že oni na sebe berou tady a teď naše provinění i hříchy dnešního světa. Kéž to ti naši bližní pro nás a za nás činí svou služebnou aktivitou, ale i svou mlčenlivou pasivitou, když právě ta je po ježíšovském vzoru na místě.

A jistě, kéž i my sloužíme svým bližním a celému světu k ospravedlnění v Kristu stejnou službou.