Není to lehké se v životě otevřít naději na brzký příchod Ježíše Krista, těšit se na den, kdy Ježíš přijde jako Syn člověka v oblaku s mocí a veškerou slávou, a my se jako vykoupení postavíme před něj a už bude všechno dobré. Bůhvíproč se taková naděje spojuje s představou smrti. A smrt samozřejmě neláká, na smrt se netěšíme. Ale příchod Syna člověka je přece něco jiného než smrt. Já osobně se alespoň na smrt netěším – už proto, že nevím, co je po ní – ale na vyústění dějin v příchodu Syna člověka se těším. Kéž Pán přijde a přijde brzy!
A Ježíš dnešního úryvku říká, že skutečně přijde brzy. Slyšeli jsme že určitě nepomine ono pokolení, dokud se toto všechno nestane. Jistě je zde myšleno pokolení jeho posluchačů. Ale ono to všechno ještě nestalo a trvá nejistota Lukášových čtenářů a trvá otázka Ježíšových učedníků Kdy to bude?
Nejen proto jsou ony takříkajíc „apokalyptické“ texty (jako dnešní Lukášova verze tzv. synoptické apokalypsy nebo kniha Zjevení) nepohodlné. Při jejich pozorném čtení se člověk děsí a utíká od nich, vyvolávají v mysli a srdci zmatek. Opravdu před příchodem Syna člověka musejí padnout úplně všechny životní opory až tak, že lidé budou omdlévat strachem, jak jsme dnes četli? Mám se připravit na to, že i já budu tedy omdlévat strachem? Tedy i nám se před příchodem Syna člověka rozpadnou všechny naše životní opory, jak to Lukáš popisuje těsně před dnešním úryvkem: opory společenské, rodinné, náboženské, opory morální? Tedy i moje morálka, moje jakás-takás životní stabilita se pod tlakem mají před dobrým koncem všeho rozpadnout? Mají se kromě osobních a společenských jistot dokonce rozpadnout i opory kosmické jako jsou stálost slunce a měsíce daná Keplerovými zákony?! Čteme, jak jsou dějinami semleti nevinní lidé zaměření na budoucnost (bědy se stanou třeba těhotným a kojícím v oněch dnes). Soudný křesťan by řekl, že se ho to snad ani nemůže týkat, takový průběh dějin těsně před jejich koncem je příliš drastický, jak má toto být součástí křesťanské víry a naděje?
Ale naše svaté Písmo prostě tvrdí, že před příchodem Pána se bude odvíjet série katastrof. A dokonce tvrdí, že pro nás mají být všechny tyto katastrofy (včetně někdy katastrofických selhání nás samotných) povzbuzením – znamením budoucí záchrany. Když se toto všechno bude dít, máme zvednout hlavy a napřímit se. Na vše zlé, co zažíváme dnes u sebe i kolem sebe se máme dívat očima zítřka. To není lehké.
Ale vlastně nejde ani o nic nového: ony soukromé i společenské „apokalypsy“ se přece stávaly všem pokolením a dějí se i nám. Třeba když zemře někdo, kdo byl oporou nebo i zdrojem životní stability a nelze už za ním jít, s ním být; když zemřou všechny naděje s blízkým člověkem spojené, to je taková malá apokalypsa. Kolikrát už zátěže života vrhly někoho do chaosu nejistoty nebo přímo do řevu a vlnobití moře? Společnost, v uplynulých desetiletích vlastně v našich končinách poměrně stabilní, se pod náporem kovidu podle všeho také rozkolísává do většího chaosu, slovy dnešního textu na národy padá úzkost. Dokonce i náš kosmický zdroj stability – naše země živitelka – přestává být pod náporem oteplování samozřejmou životní oporou. Tímto způsobem také toto pokolení – tedy my – už zažíváme odvíjející se posloupnost běd, které se mají stát před příchodem Pána.
Jak nám může být série nekonečných katastrof povzbuzením, znamením, nutným průvodním jevem příchodu Pána, znamením, že fíkovník a všechny ostatní stromy raší, že příchod Pána je blízko? My přece nechceme žádné katastrofy, my chceme nějak normálně, lidsky, stabilně žít a snažit se být přitom před Pánem dobří nebo aspoň nebýt zlí, není-li pravda?
Právě proto je dobře, že ony řekněme „apokalyptické“ texty jsou součástí Písma. Jsou takový koučinkový materiál, který navrhuje před soukromými, společenskými i vesmírnými kolapsy neutíkat, přijmout je, a učí, jak se s nimi vyrovnat.
Nejprve ale dvě varování, jak se s nimi nevyrovnat. První možností je – abych citoval dnešní text – zatížit srdce flámováním a opilstvím (kraličtí hovoří o obžerství a opilství). Slůvko kraipalé evokuje až omámení se, obluzení; hovoří se zde o užívání si života, o nacpávání se jeho příjemnostmi až do zemdlení a tím vytěsnění všeho zla. Na opačné straně jsou ti, kteří se do katastrof propadnou, jsou jimi zaplaveni a ve starostech života se topí. Proti obojímu texty varují, naše srdce nemají být ani omámena příjemnostmi života ani zdrcena jeho starostmi. Jedno i druhé oslepuje, zabraňuje vidět správně přicházející konec. Pro takto oslepené přijde den náhle jako léčka, past a podle dnešního textu se máme modlit, abychom takové slepotě nepropadli a skutečně viděli odvíjející se příběh dějin především jako řadu znamení, že Pán brzy přijde.
Víme už tedy, co nedělat v řetězu odvíjejících se katastrof, ale stačí taková vlastně asketická strategie, nechce to ještě nějaký pozitivní program, který nás ponese, když moře na nás řve a vlny života nás zaplavují? Když pokušení utéci se k nějakému omámení či řešení starostí tohoto věku naléhá? Chtělo by to mít také nějaký pozitivní program, co dělat.
A dnešní texty skutečně pozitivní životní strategií navrhují. Máme zde minimálně dvě dobré rady. První jsme již zmínili: pustit si všechny kolapsy a série katastrof soukromých i společenských takzvaně k tělu, ale neztratit v nich základní orientaci, tedy naději, že jsou hlavně a jen předzvěstí, znamením příchodu Pána – že jsou jako ten fíkovník, který už raší. A 1Te, onen nejeschatologičtější Pavlův list, pak popisuje druhou strategii, snad přímo královskou cestu, jak očekávat příchod Syna člověka. Pavel píše: ať vám Pán dá oplývat v lásce k sobě navzájem i ke všem lidem … a tak upevní vaše srdce, aby byla bezúhonná v svatosti před Bohem a naším Otcem v příchodu našeho Pána Ježíše se všemi jeho svatými. Takže: Oplývat v lásce k sobě navzájem i ke všem lidem. To je bdělost, ve které se oslabuje síla řevu a vln moře, slábne síla katastrof našich životů, slábne síla smrti našich drahých, slábne síla kolapsů našich vztahů, projektů a schopností. To je cesta, na které slábne řev jiných nebo nás samotných, že ani my sami nejsme dobří, ač se třeba opíjíme představami, že nejsme až tak zlí.
V očekávání příchodu Pána se tedy nemáme nechat obluzovat příjemnostmi světa ani nechat se zavalovat starostmi života, ale máme oplývat v lásce k sobě navzájem i ke všem lidem. Tím způsobem budeme bdít a onen den nás nepřekvapí jako past. Budeme mít, jak stojí psáno, sílu uniknout všemu tomu, co se má dít, a postavit se před Syna člověka.
A toto postavení se před Syna člověka, to už nebude soud, to bude přijetí, protože si budeme s Pánem rozumět. Bude to setkání s tím, který také neutekl před životem, nenechal se zlákat jeho příjemnostmi nebo zavalit se starostmi. Bude to setkání s tím, jehož život na této zemi skončil apokalypticky, ale kdo se přitom do poslední chvíle snažil dělat něco pro ty druhé, žít pro budování jejich naděje, vydávat sám sebe pro jejich záchranu. A to nepomine, i když nebe a země pominou.