Tato 4. adventní neděle je charakterizována v lekcionáři textem Mt evangelia (Mt 1, 18-25) jako „Josefův vnitřní zápas před narozením Ježíše. 

Josef má v Matoušově podání v Božím plánu zásadní roli“. Aby se nám tento text lépe chápal, dovolím si jako připomínku souvislostí malý exkurz.

Matoušovo evangelium vzniklo pravděpodobně v době mezi 70. – 80, rokem v syrské Antiochii v prostředí tamní židovské diaspory. Vedle ní tam ale existovalo několik křesťanských obcí („pavlovská“ a „matoušovská“), které však o sobě nemusely vědět.
V „Matoušových“ obcích pravděpodobně stále ještě (na rozdíl od dříve vzniklých „pavlovských“, kde byli převážně křesťané z pohanů), stále ještě řešili problémy s oddělováním židokřesťanů od synagogy a problémy s židovským očekáváním mesiáše a nenaplněním příslibů o Izraeli jako očekávaného centra, kam se shromáždí lidé ostatních národů, jak jim přislíbil sám Ježíš. Boží záměr se jim zdá být přinejmenším ohrožený. Matouš se ve svém evangeliu, jehož podkladem je již sepsané evangelium Markovo, snaží zvládnout tuto situaci a pojal jej jako potvrzení o naplňování počátečního Božího záměru, dodržet smlouvu s Izraelem i naplnění Ježíšova příslibu o církvi (lidu) všech národů. V tomto smyslu se autor snaží zažehnat nebezpečí odpoutání se křesťanských obcí od kořenů Zákona. ÚstyJežíše se v tomto evangeliu zdůrazňuje platnost Zákona pro tento věk (Mt 5,18 …“dokud se všechno nestane“), avšak současně dodává trvalou eschatologickou platnost Ježíšových příslibů (Mt 24,35- nebe a země pominou, má slova nepominou). Matouš připomíná posluchačům, že Zákon je projevem Boží vůle, darem a milostí. Proto tak často dokládá „Příběh Ježíše Krista“ citacemi ze sz.

Ale zpět k dnešnímu evangeliu. Proto také Matouš Josefovi přikládá onu důležitost, kterou jsem připomněl již na začátku. Josefa zařadil jako spravedlivého potomka Davidova na konec rodokmenu Izraele (po již dvou uplynulých epochách – té 1. od Abrahama do Davida, i 2. od Davida do babylonského zajetí a konečně 3. od exilu do období očekávání mesiáše), aby tak dotvrdil Ježíšův „královský“ původ po otci uskutečněním Josefovy adopce – tj. přijetím dítěte „za vlastního“ se všemi otcovskými úkoly při utváření rodiny. Celá epizoda by se také mohla interpretovat jako Josefova spravedlivá snaha o „řešení“  první manželské či předmanželské krize ještě dříve, než manželství začalo. Nutno říci, že ne ve svůj prospěch, ale pro zachování Mariiny cti, aby ji nevystavil hanbě, patrně i s ohledem na její stav a zvláštní poslání, které ona přijala (jsem služebnice Pána). Už s ní uzavřel manželství, ale ještě ji neuvedl do svého domu. Co má dělat? Evangelistovým záměrem není sdělit příběh o jakési nejistotě či jak vyřešit společensko-náboženské faux pas, ale vkládá do toho příběhu smysl, který má dotvrdit povelikonoční dění i prvotní zkušenosti v „mladých křesťanských obcích. Chce upozornit své spoluvěřící i další generace, že vše je v Boží režii, není potřeba se bát. Hospodin je původcem všeho. Z jeho Ducha pochází to, co člověk Josef hodlá vyřešit jako lidskou životní realitu. Matouš k tomu použije formu komunikace, kterou lidé prý běžně v antice používali a přikládali jí velký význam (tedy promlouvání Boha/božstva, či jeho posla ve snu).  Z rodu Davidova se má narodit Mesiáš, aby se naplnilo, co Bůh řekl ústy proroka:“(Hle panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel – s námi Bůh. Anděl Josefa oslovuje ve snu: synu Davidův, nepropouštěj ji – naopak: vezmi ji k sobě — ty se o ně budeš hezky starat — ty budeš podle zákona nositelem všech otcovských práv a povinností vůči tomu dítěti. A právě proto on bude synem Davidovým. Právě prostřednictvím tebe bude to dítě zařazeno do toho rodokmenu, do této tradice a zaslíbení, který vychází od krále Davida a směřuje k Mesiášovi. To je Boží dar.Stejně jak přijala roli matky tvá žena, vezmi na sebe i ty službu role otce.“Josef to pochopí a přijme prekérní situaci jinak. V důvěře „dá přednost Božímu snu před lidskými konvencemi“ (cit.: J. Mrázek).

Matoušovi skutečně nejde o argumentaci komentováním „dokumentu“ o Ježíšově původu a životě, ale zaznamenává tento „Příběh Ježíše (v celém evangeliu) především jako nový pohled na starozákonní Boží přísliby, a na citace které používá on i Ježíš ve svých „antitezích“ (zákon říká toto… já však vám pravím). Ukazuje svým spoluvěřícím „židokřesťanům (pro ně důležité), ale učí i nás, tj. „všechny národy“, že starozákonní poselství tak lze chápat nově a často nečekaným způsobem. Vyzývá k nové interpretaci těchto poselství. Např. Izajášovu ujištění „Bůh s námi“ tak dává nadstavbu tím, že poukazuje na způsob, jak je Bůh s námi. Josef sám má dát dítěti jméno Ježíš, běžné to jméno (Jozue, Ješua) – Bůh zachrání – spasí (pozn. U Mt je zřejmá i konotace jména Ježíš s Jozuem, který přivedl Izraelce do Zaslíbené země). Záchrana světa začíná jako iniciativa Boží – vše se děje z Božího Ducha, ale už na začátku vyžaduje spolupůsobení – otevřenost a věrnost člověka. Spravedlnost Zákona přetavuje na spravedlnost srdce,  tj milosrdenství. Na každém z nás je tedy stále uvažovat o obou těchto Bohem sdělených odlišných jménech, Immanuel a Jošua(Ježíš) – Bůh s námi a Bůh zachrání, uvažovat o těchto poselstvích, jak jedno naplňuje druhé.

Takovým způsobem je Bůh stále s námi, i tam, kde to nečekáme – v životě každého z nás. Zachraňuje tím, že je stále nějak „nablízku“, je třeba používat všechny „smysly“, kterými jsme byli obdarováni. Tím je myšleno to spolupůsobení na božím díle. Ale v Ježíši Bůh zůstává s námi navždy, jak to Mt připomíná i na konci své „dobré zprávy“. “A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání věků.“.

Závěrem bych chtěl poznamenat, že asi mnoho z nás současníků tolik nečeká, že (na rozdíl od lidí antické praxe – očekávání Božího sdělení „ve snu“), Bůh k nám bude mluvit právě tímto způsobem. Věřme však, že má mnoho jiných prostředků a jedním z nich je i čas, který nám dává – čas příhodný – pro určité sdělení. Nerezignujme tedy na Boží blízkost, když se dostáváme do těžko řešitelných situací. Mějme srdce otevřená a důvěřujme, že Hospodin i k nám posílá své anděly, aby nám přinášeli v pravý čas řešení do našich radostných i těžkých životních příběhů. Slíbil nám to, a On je věrný.