Základem této úvahy je text Matoušova evangelia, kapitola 11, verše 1 – 6.

Jan Křtitel, který je tou dobou držen ve vězení, posílá za Ježíšem své učedníky, aby se ho zeptali, zda on je tím očekávaným pomazaným. Ježíš vede s Janem jakýsi zprostředkovaný rozhovor na dálku, nedává však přímou odpověď.  Rekapituluje události, které se právě odehrávají, volně při tom cituje Izajášovo proroctví (Iz 35, 1-10), nabádá učedníky k zamyšlení. Co vidíte a slyšíte? Slepí opět vidí, chromí chodí, hluší slyší, chudým se zvěstuje evangelium. Co to znamená? Sami si odpovězte. Jakoby spíš než na otázku „jsi Mesiáš?“ odpovídá na podobnou, ale jinou – „nastal už mesiášský věk?“.

Tento nepřímý, zprostředkovaný, dálkový rozhovor je pro komunikaci mezi Bohem a lidmi vlastně dost typický. Málokomu se dnes asi stane, že se mu, jako třeba Abramovi, zjeví Bůh (Gn 15, 1-8), slíbí mu hojné potomstvo a požádá jej ať mu za městem obětuje tříletou jalovici. Kdyby se toto někomu přihodilo, asi by měli jeho blízcí starost o jeho duševní zdraví. Bůh s námi mluví také nepřímo, podobně jako Ježíš s Janem. Prostřednictvím jiných lidí – nějaká „náhoda“ nám pošle do cesty člověka, který nabídne odpověď na něco, co nás dlouho trápí. Prostřednictvím Písma – nějaký úryvek nás přiměje zamyslet se nad věcmi z nečekaného úhlu. Nikdy si nebudeme úplně jistí, že to promluvil Bůh. Mohla to být jen náhoda? Měl jsem jen štěstí?  Nevím – v každém případě jsou takové situace příležitostí k tomu být vděčný a povzbuzením opět prosit, být trpělivý a dočkat se odpovědi nečekaným způsobem.
 
Ale zpátky k evangelijnímu příběhu. I když si učedníci odpoví kladně na otázku zda je Ježíš onen očekávaný Mesiáš, je zde další kámen úrazu. Ježíš vůbec neodpovídá typu Mesiáše, kterého doba očekává. Není král, velký vůdce, osvoboditel národa od římské nadvlády. Učedníci musí najít odvahu postavit se dobovému očekávání, riskují že budou svým současníkům za blázny. „Blahoslavený je ten, kdo by se nade mnou nepohoršil“, říká Ježíš. Tedy blahoslavený je ten, kdo se nepohorší nad tím, že místo vůdce dostává služebníka, průvodce, ošetřovatele nemocných, místo krále syna tesaře, posléze dokonce ukřižovaného zločince.

A opět – stejný nárok na schopnost dívat se na svět jinak, než je dnes zvykem, je kladen i na nás. Občas o tom přemýšlím v souvislosti s aktuálním „Synodálním procesem“. Za staletí v nás zakořenila představa jak má vypadat církev. Je zde jakási lety prověřená struktura úřadů a institucí, síť farností, která až dodnes nějak fungovala (možná jen díky tomu, že církev měla za zády moc světských vládců). Tedy – v paralele k mesiášským očekáváním přelomu letopočtu – model krále, důležitého politického hráče, vůdce. A když se podaří odstranit nejkřiklavější nepřístojnosti, může se na této cestě pokračovat dál. Je zde ovšem značné riziko, že se tím církev definitivně odsoudí k bezvýznamnosti a nedůvěryhodnosti. Snad tedy, jako katolická církev, s níž se přes všechny komplikace našeho vztahu stále identifikuji, najdeme odvahu rozhlédnout se kolem sebe, pozorovat „znamení času“, pochopit, že změna musí začít od každého z nás. Převzít svou odpovědnost a iniciativu a přijmout zpět model církve jako služebnice, průvodkyně, místa bezpečí.

Utěšuje mě naděje, že cesta k takové změně existuje, že sám Hospodin ji ukáže těm, kdo v něj doufají, jakkoliv mohou jejich síly a schopnosti být omezené. Řečeno s Izaiášem: „Bude tam silnice, cesta, která se bude nazývat cestou svatou. Ani hlupáci nezabloudí.“