Dnešní úryvek z Matoušova evangelia nenajdeme u žádného ze synoptiků. Ježíš zde vypráví podobenství a připodobňuje nebeské království k hospodáři najímajícího dělníky na svou vinici. Podobenství jsou vymyšlena tak, že se dobře zapamatovávají. Něco jiného je však jim dobře porozumět. Dnes nás může zarazit trochu podivně prezentovaná spravedlnost. Stejná mzda, za nestejně odvedené množství práce. Zaměstnavatel může se svým majetkem zacházet, jak je mu libo a my do toho nemáme co mluvit. Přece se nám ale vkrádá pocit ublíženosti nebo nespravedlnosti vůči těm, kdo pracovali celý den a teď mají být hodnoceni stejně jako ti, co přišli na poslední hodiny a měli také slíbenu spravedlivou mzdu. Toto podobenství je vlastně hodně podobné Lukášovu vyprávění o marnotratném synovi. Také tam starší ze synů trpí ublížeností a žárlivostí. Záviděl mu odměnu, kterou mu otec přichystal. On po celý čas pracoval, zatímco mladý si jen užíval a rozhazoval. Teď je ještě za to odměněn. Logika Božího království je naprosto odlišná od logiky, kterou my lidé považujeme za samozřejmou a správnou. Máme v sobě zakotvené, že Bůh je spravedlivý a je určitě ten, kdo dává spravedlivou odměnu. Přesto tu motiv spravedlnosti patří mezi nejvíce zpochybňované. A co je vlastě ta spravedlivá odměna? Rozhodně není přímo úměrná našim zásluhám. Naše zásluhy tu nehrají vůbec žádnou roli. Boží odměna je darem, odměna je milostí a odpuštěním které si však nezasloužíme, nerozlišuje, komu dát míň a komu více. V předcházející kapitole se Petr ptá Ježíše na odměnu. Zdůrazňuje, že všichni opustili pro něho úplně všechno. A Ježíš odpovídá: Každý, kdo opustil dům, bratry, sestry, otce nebo matku, nebo děti, nebo pole pro mé jméno, stokrát více dostane a bude mít podíl na věčném životě.

Výklad podobenství by měl usilovat o porozumění záměru toho vyprávění. Tady je důležité, že ta odměna je spravedlivá. To, co Bůh dává, a není toho zrovna málo je spravedlivé. Není toho málo ani pro ty, co pracují celý den. Měli bychom se rychle zbavovat pocitů, že bychom si zasloužili víc než někdo druhý. Měli bychom být ochotni přiznat druhým stejnou milost jakou dostáváme od Boha my. K tomu směřují ta podobenství. V království Božím jsou lidé různě obdarováváni. Tím denárem – tou mzdou je, že všichni dostanou to, co jim bylo slíbeno. To, co nám je slíbeno, je Boží přítomnost – Boží království. Tento text nás také má vést k ochotě přiznat možnost být omilostněn i těm, u kterých si to dost dobře neumíme představit. Do společenství, na bohoslužby nebo ke stolu Páně, to jsou situace kam každý přicházíme s jinými problémy, s jiným počtem odpracovaných hodin na Boží vinici. Přesto dostáváme stejně. Dostáváme stejným dílem. Nikomu není odepřen přístup. To by nás mělo vést k lepšímu porozumění toho, jaké asi zákonitosti můžou platit v nebeském království.