V dnešním úryvku z Janova evangelia slyšíme Ježíšovu řeč na rozloučenou před Velikonočními událostmi. Ježíš nám zde dává „nové přikázání, abyste se navzájem milovali …“.

V této situaci, po odchodu Judy, mluví Ježíš ke zbývajícím učedníkům. Nyní nemluví do celého světa, ale k těm, kteří s ním zůstávají, ke svým nejvěrnějším. Zde Ježíš vyhlašuje oslavení Syna člověka a Boha v něm. Zároveň nám dává návod jak se chovat, až zde nebude. Až nastane zmar jejich (našich) lidských nadějí v Mesiáše, v to co doufali.

„Dávám vám nové přikázání, abyste se navzájem milovali; jako já miluji vás“. Pak Ježíš pokračuje tím, jak ostatní poznají, že tak jednáme. „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým“.

Při přípravě jsme diskutovali koho lze milovat podle Ježíšova návodu. Jedná se o naše bližní, tak jak můžeme vyrozumět z podobenství o milosrdném Samaritánovi. Tedy o lidi, ke kterým jsme povoláni na různé způsoby. Samozřejmě nelze vynechat naše příbuzné, partnery, děti, kolegy… Nelze se ale limitovat pouze na tuto skupinu. S určitostí se jedná o každého v naší obci. A patří sem také další „bližní“, které na naší životní cestě potkáváme. Přitom stále platí, že okolí, a nyní široké okolí, „všichni“ mají poznat, že jsme Ježíšovi přátelé. Právě podle lásky k našim bližním, která má být všem ostatním zjevná.

Biblické příběhy, historie i naše zkušenost ze současné doby ukazují, že to není jednoduchý úkol. Spíše je to úkol nad naše síly a my při jeho naplňování znovu a znovu selháváme. A taky, že následky tohoto našeho selhávání jsou viditelné všude kolem nás.

Už apoštolové v perikopě ze Skutků v „Pavlovském sporu“ hledají odpověď na otázku, zda se lze stát křesťanem aniž by se předtím věřící stal židem. Boží odpověď je jasná. A ústy Petra s jeho autoritou můžeme slyšet „Jestliže jim tedy Bůh dal stejný dar jako nám, když uvěřili v Pána“ … „kdo jsem já, abych směl překážet Bohu?“ Za příběhem můžeme tušit vážné otázky, které si tehdejší křesťané ze Židů kladli. Neméně vážné otázky si klademe i my zde a dnes.

Se zmarem máme svoji osobní i „společenskou“ zkušenost.

• Evropa nereagovala na anexi Krymu, teprve „post mortem“, po osobní nebo „zjevené“ zkušenosti s nouzí, zjišťujeme, jak moc jsou věci v nepořádku. A zde jsme znovu v koncích, protože naše nová řešení, jsou opět zatížena stejnou chybou, jako tak původní. Přesto, že stvoření je dobré, nikdy nemáme jistotu, že my sami dobře jednáme.
• A mohli bychom dále pokračovat na osobní i společenské/sociální úrovni.

Staré pořádky jsou nahrazovány pořádky novými a my stále „jakoby“ ne a ne jim přijít na chuť.

Jeví se mi, že Ježíš nás směřuje k „akci“ tam, kde naše činy mají dopad. Ne snaze měnit svět se všemi grandiózními utopiemi, které jsme schopni vymyslet a kterých se tak úporně držíme. Naopak soustředí naše síly na bližní, kde dopady našeho jednání všichni poznávají a právě zde se má naše láska a přátelství s Ježíšem vyjevovat světu. A právě to nám může sloužit jako srozumitelné kritérium, jak se rozhodovat. Naše láska k našim bližním má být našim poznávacím znamením. Znamení, které vyhodnocují ti druzí, ne my.

Jak je to s tou Boží slávou?

Počítá se s tím, že věci nedomyslíme, nedohlédneme. Přesto na každém z nás záleží. V našich „malých“ i „velkých“ rozhodnutích. Všude je Boží sláva přítomna navzdory našim selháním. Nedohlédneme dosah našich činů a rozhodnutí. Setrváváme ve svých „utopiích“ a to tak dlouho, dokud nás něco, „věříme, že Duch“, nevyburcuje ke změně. Jak se zachováme je na nás.  Ale máme pevnou naději, že Boží sláva překonává lidský zmar.