K dnešní liturgii jsme při přípravě nalezli téma „Láska k Bohu roste v lásce k bližnímu a naopak“.

Slyšeli jsme čtyři příběhy. V lecčems navazují na myšlenky příběhů/textů Písma předcházejících nedělí, v lecčems mohou být pro nás nové. Podobná témata, jiná uchopení.

První příběh je ryze o ženách. O ženách, které nedávno ztratily své muže, kteří zemřeli. Jedna žena, Noemi, přišla dokonce o 3 muže svého života – o manžela a o své jediné dva syny. Ztráta milovaných, která nikdy nelze dobře vysvětlit a pochopit. Jejich utrpení tematicky navazuje na jobovské utrpení, o kterém jsme právě přemýšleli v předešlých nedělích.

Centrální žena příběhu, Noemi, mající za svého Boha Hospodina, navíc musí žít pro bídu a nouzi svého národa v cizině, v zemi cizích bohů. V našem textu se na rozdíl od Jóba neptá svého Hospodina, proč se jí to všechno stalo, proč právě ona? Nesedí v popelu. Naopak – jde za svým Hospodinem. „V moábském kraji se dozvěděla/uslyšela, že Hospodin navštívil svůj lid (Izrael)/opět se k němu přiklonil a dal mu chléb.“ Jde za Ním, za svým Hospodinem, kterého nám představuje jako dárce chleba, dárce života.

Zajímavostí v tomto příběhu je dále vzájemný vztah její snachy Rút k ní. Skrz osobní vztah Rút k Noemi, skrz lásku a důvěru, vážnost k ní, tak Rút svoji tchýni neopouští, nezůstává se svým národem a svými bohy, ale jde s Noemi a přijímá jejího Boha za svého. Skrz pevný lidský vztah k Noemi, se tak Rút dostává k Hospodinu. Rýsuje se nám tu tak předobraz vztahu lásky k Hospodinu, v lásce k blízkému člověku.

Druhý text je chválícím žalmem z velkého Halelu!

Žalmista pěje: „⁵Blaze tomu, komu Bůh Jákobův pomáhá, tomu, kdo na Hospodina, svého Boha, spoléhá! Hospodin navěky věrný zůstává, …⁷utlačovaným právo zjednává, dává chléb těm, kdo mají hlad. Hospodin zvedá sklíčené, ⁹Hospodin …podporuje vdovy …“

Vdova Noemi se spolehla. Hospodin ji neopustil a v závěru knihy Rút pak čteme, že jí navrátil smysl života, a že jí dal dokonce vnuka Obéda (tj. Ctitele Hospodina), který byl Davidovým dědečkem.

Nespravedlnost nevyhrává, proto je dobré a vhodné pěstovat víru v konečnou převahu pravdy a spravedlnosti. Člověk může být buď celý život už jen naštvaný na Hospodina, odvrátit se od něj, anebo mu svoji situaci může odevzdat, a věřit, že se to „na konci“ vyřeší.

Pro mě bývá v životě nosné, když si v těchto krušných životních okamžicích připomínám Hospodinovu velikost. V žádném případě ne ve smyslu nahnání strachu, ale ve smyslu uvědomění si možnosti naší důvěry Jemu, Pánu tvorstva, svěřit svůj život, ve kterém my nevíme jak či kam dál. Žalmista nám zpívá, že „⁶On, Hospodin, přece nebe i zemi učinil a také moře i všechno v nich.“ – opět přizvukující textu minulých neděl a Boží řeči Jóbovi: „Kde jsi byl, když jsem zakládal zemi? …Víš, kdo stanovil její rozměry…kdo sevřel moře vraty…atd.?“

Téma třetího textu se točí kolem velekněze.

V minulé homilii byla řeč o „úloze kněze v Izraeli. O tom, že měl zpřítomňovat a zastupovat před Bohem celý Boží lid se všemi jeho hříchy, slabostmi, pochybnostmi a nevěrou, aby Hospodin měl na zřeteli lidskou slabost a měl pro ni pochopení.“

Jak jsem říkala v úvodu, naše dnešní texty posouvají některá nám z poslední doby známá témata dál, uchopují je jinak. Tím jediným pravým veleknězem je Ježíš Kristus. Náš dnešní text nám o něm mluví jako o veleknězi dobra. Kristus jako velekněz dobra. Dobra, jež dle pestrosti různých biblických překladů mělo přijít = přichází = přijde. Tj. DOBRO tu bylo, je a bude! JK tu byl, je a bude!

Kristus je ten, který nám přináší SKUTEČNÉ DOBRO, ne jako mocní tohoto světa…a opět se navracím k našemu žalmistovi – „³Nespoléhejte na mocné – smrtelník nikoho spasit nemůže. ⁴Až ztratí dech, vrátí se do země, jeho úmysly se rozplynou v ten den.“

Tak jako pro Noemi a Rút se smrtí mužů zbortil svět, tak se pro Židy zbortil chrám. Židé v něm měli svatyni zhotovenou rukama a obětovali v ní za sebe krev kozlů a telat. Pro Izraelitu je centrální chrám a najednou není. A s tím se museli vyrovnat i křesťané ze židů. Pisatel epištoly však odkazuje na chrám Ježíše, který je dokonalejší než ten rukama vyrobený. Na Ježíše dárce dobra, dárce vykoupení.

Shrneme-li doposud řečené, tak první text – o lásce dvou žen navzájem, o lásce jedné z nich k Hospodinu a na základě tohoto příkladu i rozvinutí lásky druhé ženy k Hospodinu. Prezentace lásky směrem od člověka k Bohu, která je opětována od Boha k člověku a my věříme, že byla dokonce dříve než Noemi s Rút spatřily světlo světa.

Druhý text – o chvále Hospodina. A nelze chválit bez kousku lásky.

Třetí text – o lásce Hospodina směrem k lidem ve svém Synu.

Čtvrtý text, Markovo evangelium, je vyvrcholením textů předešlých, kde JK shrnuje to nejpodstatnější. Probíhá zde debata se zákoníkem o největší přikázání. JK říká první nejdůležitější přikázání: „Slyš, Izraeli – Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný. Proto miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou. Druhé je toto: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.' Žádné přikázání není důležitější než tato.“ Zákoník ho pochválil a doplnil: „…to je nade všechny zápaly a oběti.“ 

A tak v duchu a síle našich dnešních textů zkusme v sobě nacházet více lásky k druhým, Hospodinu, ale i sobě. Nemá-li rád člověk sebe, těžko bude umět milovat druhé. A neumíme-li milovat své bližní, těžko budeme umět milovat Hospodina. Mám-li rozumět slovu „bližní“, že je to i kdokoliv, kdo právě teď se nachází v mém životě různými způsoby u mě blízko, tak sama zakouším, že u těch mi nepříjemných jedinců, je to dost často velmi, velmi těžké a náročné najít k nim kousek nefalšované lidské lásky. V těchto situacích se někteří zatvrzují a násilně odvracejí, avšak zkusme tyto vztahy spíše umět odevzdat Hospodinu a věřit v jeho zázraky.