Minulou neděli nás slovo evangelia oslovilo příběhem o zákoníkovi, který dospěl ke shodě s Ježíšem..“ že jest jediný Bůh a jiného kromě něho není“. V dnešním evangeliu Ježíš učí své nejbližší – tedy své učedníky – „varujte se zákoníků“. Vypadá to, nebo spíše by to mohlo být tak chápáno, že je zde určitý rozpor. Ale to snad jen na první poslech. Poselství božího slova je zajisté jiné. Vůbec nejde o to vytvořit škatulku zákoníků, kteří jaksi nemotorně slouží Hospodinu. Ježíš si zákoníky, nebo alespoň některé z nich, použije jako typy (typos) na které svým varováním ukazuje…„tak takhle tedy hoši nejednejte, takové projevy vám nejsou nic platné ani před Hospodinem, nepřinesou žádný užitek ani vám samotným. To pokrytectví, samolibost nebo možná jen nevědomá povrchnost či naivita a mnohdy i upachtěná snaha ve způsobu přiblížit se Hospodinu, je v jeho očích bezcenná a marná..“. V horském kázání o některých takových projevech Ježíš říká …“ti už mají svou odměnu“ tady a hned, tj. možná pohodlí, pochlebování, chvilkový obdiv a neupřímnou úctu. Žalmista to vyjadřuje slovy “…nadarmo časně vstáváte, dlouho vysedáváte (třeba u modliteb) a jíte chléb trápení…“

Do kontrastu však Ježíš dává jednání či projev vdovy (také jako typos; asi ne všechny vdovy byly takové), vdovy která dala penízky do chrámové pokladnice, tedy darovala či odevzdala Hospodinu vše, což bylo objektivně hodně málo, subjektivně i pro ni hodně málo, avšak bylo to pro ni vše, co měla k živobytí zapotřebí. S nadsázkou odevzdala své všechno i všechno svých nejbližších – vlastních dětí. Ona měla evidentně nedostatek. A nejen materiální, také sociální, partnerský a vztahový. O zpětné vazbě od Hospodina zde žádná explicitní zmínka není, ale je zde jasný příslib naděje, že Hospodin se postará, jak i tento její bídný stav nejen vydržet, ale také příslib, že i ona dostane ten pravý arsenál („šípy k tomu, aby neminula cíl“), tedy aby zakusila prožitek Boží blízkosti a jeho království. Touto nadějí ona může naplnit ….“svůj toulec až bude bojovat s nepřáteli…“, tedy s chudobou, opuštěností, sociální vyčleněností apod.

Podobně taková naděje zasáhla i Moábku Rút, když přijala návrh od Noemi (…“vykonám všechno, co mi říkáš…“), protože tento návrh byl od dcery Hospodinova národa. Přijala, protože chtěla být jednou z dcer Hospodinových.

Ona ten návrh přijala nejen jako možnost, ale dotáhla jej do zdárného konce či spíše nového začátku. Půvabný na tomto příběhu je proces, jakým se k Hospodinu dostala. Jednotlivé kroky procesu vypadaly asi takto: Náležitě se připrav (…umyj se, navoň a krásně se ustroj..), rozhodni se vykročit (..sejdi na humno…), buď trpělivá a poznej čas příhodný(…nedej se mu poznat dokud nedojí a nedopije…pozn. jak lidská a roztomilá zkušenost Noemi s muži)a buď aktivní (..až ulehne, odkryj mu plášť v nohách a lehni si tam..) a také naslouchej a očekávej (…on ti pak poví, co máš učinit…).

Tento příběh vyjadřuje jakoby složitější cestu vhození „čtvrťáku“, tedy všeho co mám, do pokladnice.

Obě zmíněné ženy byly vdovy, možná osamocené, ale určitě strádající na různý spůsob. Přesto nefňukaly a nenaříkaly nad svými osudy “…co si, my chudinky, počneme?; proč nám není tak dobře jako před tím; proč nás tak osud oddělil od toho, co nám bylo milé nebo dokonce drahé?..“. Navzdory všemu proměnily obě svou vnitřní nouzi a strádání svými činy projevenými navenek v to, v co doufaly (pozn. Nešlo jen o skutky. První přišla do chrámu a vhodila čtvrťák; druhá dosud nenaplněné touze vyšla vstříc Hospodinu osobní přípravou, rozhodnutím, trpělivostí, vlastní aktivitou, ale i nasloucháním a očekáváním).

Tu první skolila životní situace (osud), ze které se sama nedokázala dostat. Vydala se tedy „v situaci nadoraz“ vstříc Boží záchraně – spolehla se na něho.

Té druhé vdově– Rút- hrozila situace návratu do starého způsobu života (asi ani v Moábii neměly vdovy na růžích ustláno), ale to zamítla. Za to se jí však dostalo pomoci skrze svědectví tchýně – prostřednice, jejíž Bůh je dobrý a spolehlivý. K celému odevzdání se Hospodinu ji tedy vedla touha být také s takovým Bohem, patřit k jeho lidu i poté, co po smrti svého muže tato výsada pro ni měla skončit.

Obě ženy nám vydávají svědectví o tom že spolehnutí se na Hospodina v jakékoli životní situaci bylo dobré a přinášející prožitek štěstí. Prostředkem k tomu jim však nebyly jejich nahromaděné zásluhy, ale naopak jejich krajní odkázanost na pomoc a touha být součástí Hospodinova lidu.

V jejich konání je dobré si také připomenout respekt k pozoruhodné podmínce – a sice obě svým jednáním naplňovaly jistá pravidla darovaná Hospodinem vyvolenému lidu Izraele (u první vdovy – povinnost účasti v chrámu a podíl na jeho společenství-  třeba i z povinnosti; u druhé respekt ke zvyklostem při znovuprovdání vdovy, tj. Bóaz versus bližší příbuzný jejího zesnulého manžela, tj. neobešla zákonného nástupce svého zesnulého muže, až pak přijala „náhradníka“).

Představme si Ježíše jak sedí proti pokladnicím chrámů, jimiž máme v Duchu sv. každý z nás i každý z našich nebližších či bližních být. Co asi vidí?

Upustím do chrámových pokladnic našich Aničky, Josefa, Markéty či Vojty (dosaďme si tam jména aktuálně dle konkrétních situací) „šidítko radící modlitby“, honosnou a někdy až předraženou úlitbu za požadovaný respekt či jiné kontraproduktivní (bezcenné) dary? Nebo se rozhodnu ke vhození alespoň „čtvrťáku“ ze svého „ega“, když prozatím nebo více už, jsouc „nadoraz“, nejsem schopen? Dokážu zariskovat vydat se „ze všeho“ i když třeba mála?

Toužíme mít podíl na tom s bližním se sdílet o jeho nouzi nebo touze, popř. o té své?

Nevypadá příliš často mé jednání spíše takto? …Aniž bych se umyl, navoním se a čekám na obdiv?. Nebo se umyji i navoním, ale otálím vykročit mu vstříc? Nebo dokonce i vykročím ke konkrétnímu živému chrámu, ale nejsem schopen naslouchání a očekávání z kterého koutu jeho nitra se projeví Bůh?

I takto může vypadat náš příspěvek Hospodinu, i tak může vypadat naše rádoby touha patřit k němu.

Kéž bychom byli v takových situacích schopni zaslechnout jeho …„varujte se zákoníků a pokrytců..“ a neodsoudili se tak sami do beznaděje osamocenosti, bez pomoci.

Hospodin nepotřebuje abychom si opakovaně navozovali stav „ovdovění“ (osamocení) s jeho důsledky. Připomeňme si Boží ujištění slovy z listu Židům, že není potřeba abychom opakovaně přinášeli Hospodinu oběti. Toto za nás a pro nás jednou provždy udělal Kristus Ježíš – jediný velekněz a prostředník mezi Hospodinem a námi.

Stačí jednou provždy uvěřit v jeho pomoc v každé nouzi, trvale si ji připomínat ale také chovat v sobě naději, že On je s každým, kdo o něj stojí, a to navěky. Stačí říci: ..“vykonám všechno, co mi říkáš“  . jako to dokázala Rút.

Pak můžeme zakoušet podobné požehnání (radost a štěstí) jako Noemi, když její potomek – syn Rút – se stal nepostradatelným článkem a součástí Božího lidu.