Tématem tohoto liturgického týdne je bohatství a chudoba v eschatologické perspektivě. Respektive, biblické texty nás spíše uvádějí k tomu, jak s těmito veličinami nakládat. Jedním z příkladů by mohlo být čtení ze čtvrtku (2K 8, 8-15 – které jsme četli při modlitbě diaspor HK a Bratislavy), kde apoštol Pavel vybízí Korintské, aby dostáli slibu a využili milost darovanou Kristem, tedy v Něho přijatou víru včetně péče o potřebné v Jeruzalémě, naplnili a dokázali se dělit. Autor 1. listu Timoteovi v dnešní perikopě upřesňuje, co je pro křesťany pravým bohatstvím. „Opravdu velkým pramenem zisku je totiž zbožnost, která se spokojí s tím, co má.“ Prostřednictvím tohoto listu připomíná věrnému Pavlovu spolupracovníku Timoteovi -, že „Nic jsme si přece na svět nepřinesli a je jasné, že si z něho také nemůžeme nic odnést.“ Vše co máme a co k životu potřebujeme, máme tedy od Boha darem a varuje ho před lidmi praktikovanými svody, které se jako bohatství pro člověka pouze tváří. Timoteovi, který má vést křesťany (a zde má být jakýmsi typem křesťana, hlasatelem Krista, jeho svědkem), přikazuje: ale ty, který jsi Boha přijal skrze Ježíše ukřižovaného, se takovým svodům vyhýbej! „Usiluj o spravedlnost, zbožnost, víru, lásku, trpělivost, mírnost. Bojuj dobrý boj víry, chop se věčného života, k němuž jsi byl povolán“. Kromě připomínky, že i povolání je darem od Boha, se může zdát, že cnosti, které jsou zde vyjmenovány, s tématem až tolik nesouvisejí. Do Pavlovy teologie však zapadají (ať už je autorem listu kdokoli). V této připomínce je vyjádřeno, co vlastně křesťanské bohatství či zisk zahrnuje nebo je obsahem či potravou na cestě do Božího království, do věčného života. Spravedlnost, zbožnost a víra jsou židovským neopomenutelným dědictvím, a tedy bohatstvím, ze kterého křesťané vzešli. Na dalších cnostech lásce, trpělivosti a mírnosti, jež jsou obecně platnými normami v běžném lidském životě, chce patrně demonstrovat, co do křesťanství doby Ježíšovy, do období rané církve a také církve dnešní patřilo a patří a pro každého křesťana, chce-li být opravdovým Kristovým následovníkem, má nepostradatelnou hodnotu. Je to poselství, že křesťanství je lidem srozumitelné a není to v tomto smyslu nic exluzivního, až nedosažitelného. Timoteus a také každý křesťan má tedy vědět, jak velký dar jsme získali vírou v Ježíše Krista. O hodnotě našeho Pána jsme zaslechli v hymnu o jeho cti a chvále, který je před závěrem této perikopy. (teďjen malou pozn.)

Mám však za to, že držením se všech těch cností může také docházet ke konfliktům či krizím. Neměli bychom podléhat obzvláště v dnešní době prosazovanému názoru, že se všemi máme být zadobře. Chci-li být spravedlivý nebo věrný Bohu, občas se dostanu do konfliktu a dokonce s blízkými a mírnost je ta tam. Možná o to více bychom si však v takové chvíli měli připomínat trpělivost, úctu a respekt vůči „názorovému protivníkovi“. Právě tak, jak přijímáme výzvu k přiměřenosti bohatství (jen co je pro člověka užitečné a potřebné), tak bychom měli ctít také omezování svého daru „jít do konfliktu“ na míru nezbytně potřebnou a s vědomím, že „pravdu“ hledám. (Apoštol Pavel a dokonce Ježíš se do takových situací dostávali také). Slova „Těm, kteří jsou bohatí v nynějším věku, přikazuj, ať nesmýšlejí povýšeně a nedoufají v nejisté bohatství, nýbrž v živého Boha, který nám všechno štědře poskytuje k požitku; ať konají dobro, bohatnou v dobrých skutcích, jsou štědří, sdílní a tak ať si střádají dobrý základ pro budoucnost“, nás přivádějí k textu dnešního evangelijního podobenství o boháči a Lazarovi.

Toto podobenství poslouchali zřejmě farizeové, jak se dozvídáme ve stejné kapitole (L 16, 14), a reaguje na kulturní a náboženské prostředí posluchačů. V první části jsou hlavními postavami Lazar i boháč. Lazar trpí nejen nemocemi, ale také absencí prostředků k obživě a tím i svým sociálním statusem. Donce když žádá boháče alespoň o drobky ze zbytků, nedostane je. Zmínka o psech olizujících jeho rány poukazuje na jeho ponižující a beznadějnou situaci (podobně jako u Siroféničanky v Mk 7,28). Boháči však jeho společenské postavení, vědomí bohatosti, uzavřenost vůči všemu, co by mohlo narušit jeho status, brání být všímavým k potřebným. Je zde poukazováno na společenskou odpovědnost boháče vůči chudákovi. Žije si normálně jako příslušník své sociální skupiny, nevidí, nezajímá se a možná neslyší volání potřebných, podobně jako mnozí v historii, a také současníci v našem společenském prostředí. Sytý hladovému nevěří. Teprve po nevratném zlomu, když oba zemřeli, boháč přímo bytostně zakouší svou chybu, ale přesto, jakoby setrvával na svém pozemském statutu a přesvědčení, vznáší vůči Lazarovi požadavky (jako vůči svému otroku), aby jemu ulehčil a jeho živé příbuzné varoval. Slyšeli jsme však odpověď
„z nebe“ ústy Abrahama. Vše co jste potřebovali k rozpoznání, jak žít, tedy k smyslem naplněnému životu jsi ty i ostatní již dostali skrze Zákon a Proroky – Bůh vám projevil svou vůli, nic nezatajil a tedy ani nic nedluží. Pokud tuto skutečnost lidé ignorují, ani posel, který „smrtí prošel a vstal z mrtvých“, by je nepřesvědčil. Za hranicí smrti dochází k radikálnímu zvratu situace. Smrt je pro všechny nevyhnutelná. Boháč je sice důstojně pohřben, ale dostává se za své jednání do zatracení. Chudák nemá často nikoho, kdo by ho pohřbil, ale přichází anděl, který ho vynese přímo k Abrahamovi. Zde bych připomněl krásné žalmistovo ujištění – „Bůh mu dal spatřit svou spásu“. Každému se dostalo to, po čem ve svých představách toužil. Na touhu po změně za hranicí smrti je příliš pozdě.

A co má být pro nás tou „dobrou zprávou“? Boží království pro nás, začalo už teď a tady a v pravý čas bude dovršeno. Věčný život, jehož se máme chopit (jak zaznělo ve 2. čtení), vyjadřuje také směřování k cíli. Cíl nám totiž určuje smysl života, který tady prožíváme. Nemáme přitom zapomínat na to podstatné, co nás při životě drží. Bylo by však levné a pro nás, kteří jsme docela dobře zabezpečeni, asi málo upřímné, vyloučit z  naší pozornosti nabyté peníze ani dobrou úroveň hmotného i nehmotného „bohatství“. I za ně máme být vděční, protože nemusíme žít na úkor druhých.

Z dnešních textů totiž zaznívá varování před sebestředností, necitlivostí, péčí jen o sebe sama a spokojeností. Takové jednání nás může přivést k zaslepenosti vůči potřebným a ztrátě naší zodpovědnosti za svět či prostředí, ve kterém žijeme. Připomeňme si na závěr naše pravé bohatství: Máme doufat v živého Boha, který nám všechno štědře poskytuje k požitku; konat dobro, bohatnout v dobrých skutcích, být štědří, sdílní, a tak si shromažďovat pěkný základ pro budoucnost, abychom se chopili skutečného života.