Pojítkem textů, které jsme dnes četli, je téma otroctví, otrocké práce nebo uvěznění v případě Pavlova listu. Rád bych začal malým historickým ohlédnutím – jakou roli hrálo otroctví v Izraeli v době Ježíšově? Otrok nebyl zcela poddán libovůli svého pána. Jeho život byl vymezen dvěma typy pravidel: Levitikem 25:39-43 pro otroky hebrejského původu a Levitikem 25:45-46 pro otroky cizího původu.

Legitimita otroctví se odvozuje přímo od veršů Genesis 9, 24-26: “Když Noe procitl z opojení a zvěděl, co mu provedl jeho nejmladší syn, řekl: „Proklet buď Kenaan, ať je nejbídnějším otrokem svých bratří!“ Dále řekl: „Požehnán buď Hospodin, Bůh Šémův. Ať je Kenaan jejich otrokem!” Za potomky Kenaana se většinou pokládali otroci z řad válečných zajatců okolních národů. Jejich služba nebyla časově omezena a jejich práva byla celkově menší.

Naopak otroci hebrejského původu, měli jasně vymezenou roli v domě svého pána, museli být propuštěni na svobodu každý sedmý rok nebo v tzv. milostivém létě. (Po sedmi sedmiletých obdobích bylo vyhlášeno milostivé léto, kdy otroci izraelského původu byli propuštěni a byl jim navrácen majetek, o který přišli.) Souvisí to s tím, že Izrael byl Hospodinem vyveden z Egypta, aby již nemusel nikomu otročit. Izraelci se tedy dostávali do otroctví jen kvůli extrémní chudobě nebo kvůli neschopnosti jinak splácet dluhy. Ve Starém zákoně jsou často označováni spíše jako služebníci (servants).

Nelze spolehlivě říct, kolik procent hebrejských domácností vlastnilo otroky, ale množství zmínek v biblickém textu svědčí o značné rozšířenosti. Vlastnění služebnictva bylo údajně důležitou známkou sociálního statusu. Například dcera ze zámožné rodiny dostávala služebníky jako věno. Ježíšovi posluchači jistě měli s otroctvím své zkušenosti, jinak by jim podobenství ani nedávala smysl. Lukáš používá výraz δοῦλος, který patrně odpovídá spíše služebníku hebrejského původu, a v evangeliích se na více místech používá i pro služebníka Božího.

Tímto úvodem jsem chtěl aspoň částečně narušit naši představu otroctví, která nejspíš vychází ze situace na plantážích jihu Spojených států amerických před rokem 1865. Co je tedy podstatou otroctví, o kterém mluví Ježíš v dnešním podobenství, nebo kniha Pláč v souvislosti v babylonským zajetím? Pavel se v druhém listu Timoteovi dokonce označuje za vězně našeho Pána – používá termín δέσμιον. Kupodivu ale asi nejde v první řadě o svobodu jako o možnost volby – jak naložím se svým časem a silami, ale o to, že otrok se nemůže opřít o své vykonané dílo. Výsledky jeho práce patří zcela jeho pánu. Sousloví „nehodný otrok“ jsem vždy pokládal za ekvivalent „neužitečného služebníka“. Během přípravy na dnešní liturgii jsem si uvědomil, že ani užitečný služebník není hoden pochvaly, protože konal jen svou povinnost – proto je stále „nehodný“.

O co se tedy opřeme? Pavel Timotea vyzývá: „Spolu se mnou snášej útrapy pro evangelium podle moci Boží; on nás zachránil a povolal svatým povoláním ne podle našich skutků, nýbrž podle vlastního předsevzetí a podle milosti, kterou nám daroval v Kristu Ježíši před věčnými časy.“ Jak už jsme mnohokrát slyšeli, naše záchrana se neopírá o naše skutky, ale o milost Boží, která je darem. Přístup „něco za něco“ u našeho Pána nefunguje.

Můžeme se opřít o věrnost našeho Pána. To zní ušlechtile, ale já osobně potřebuji za sebou vidět nějakou odvedenou práci – ideálně na vinici našeho Pána. Když už se nemůžeme o práci opřít, je vhodná alespoň jako přirozená reakce na nezasloužitelný dar Boží milosti? Za určitých okolností možná ano. Pokusím se takové okolnosti hledat v dnešních textech. Podle Pavla jde o „rozněcování onoho daru“ a „snášení útrap“ spojených s hlásáním evangelia. Jeremiáš nám radí říkat: „mým podílem je Hospodin“ a očekávat na Hospodinovu záchranu. Ježíš nám přikazuje prostě vyslovovat: „Jsme nehodní otroci“. Nemůžu si pomoct, ale mám z dnešních textů dojem, že jde především o určitý postoj vůči Hospodinu – uvedené „rozněcování a vyslovování“ nám pomáhá se do něj dostat. Je to postoj, který je pak potřeba udržovat v radosti Ježíšových posluchačů i v žalu judejců, kteří patrně používali knihu Pláč při liturgiích v ruinách jeruzalémského chrámu i během babylonského zajetí. Nedokážu ten postoj dobře popsat, ale tuším, že jde o úplnou odevzdanost do rukou Božích. Ta je tou okolností, kdy se nám snáze rozeznává Boží vůle a naše práce plyne radostně jako reakce na dar Boží milosti, i když jsme stále „nehodní“ a naší oporou zůstává stále pouze Boží věrnost.

V závěru se přece dostáváme zpět ke svobodě. Domnívám se totiž, že zmiňovaný postoj je spojen s velkou osobní svobodou, i když jde zároveň o otroctví Bohu. Od čeho je ta svoboda? Od nás samotných. Je to svoboda od našich vlastních očekávání, jak by měl život nebo svět vypadat; svoboda od vlastních selhání a slabosti i od sebeobviňování jako případného útěku od zakoušených problémů; svoboda od nárokování si velkých a důležitých úkolů, které bychom mohli pro našeho Pána splnit; svoboda od potřeby zakoušení smyslu našeho konání nebo strádání; svoboda od všech opor, které si můžeme zkoušet sami stavět; nakonec možná i svoboda od naší zbožnosti nebo duchovní pokročilosti.

Možná začínám být v tom vyprazdňování trochu moc radikální. Ten prázdný prostor ale lze vnímat i jako svobodu k něčemu. Postoj nehodného otroka dává svobodu k plné radosti z přítomnosti Pána, zároveň umožňuje plné prožívání žalu, jak se ho nebál popsat ve svých verších Jeremiáš. Na týmu jsme si uvědomili, že emoční veselost, na kterou dnešní společnost klade důraz, není naší křesťanskou povinností. I pláč judejců během liturgie v ruinách chrámu může být Bohu-milou reakcí na nastalou situaci. Zakoušená přítomnost našeho Pána a postoj, který jsem se dnes snažil přiblížit, nám i k tomu dává svobodu.