Dnešní evangelium je součástí Ježíšových polemik s těmi, kteří ovlivňovali společenské a náboženské dění v Jeruzalémě. Je situováno do období mezi slavným vjezdem do Jeruzaléma a Ježíšovou smrtí (liturgicky odpovídá Svatému týdnu).
Zákoníci a farizeové tvoří dvě množiny se značným průnikem: učitelé (Rabbi) a vykladači Zákona, sloužili vedle civilního zaměstnání. Tento fenomén vznikl v babylónském zajetí jako součást deuteronomistického hnutí, kdy kněží nebyli. (Mimochodem v Ježíšově době i kněží, pocházející z kmene Levi – konali tuto službu při zaměstnání – měsíc v roce – podobně jako komunita na Ioně).
Ježíš byl Rabbi, Pavel farizej – oba měli svá zaměstnání. Podle Jiřího Mrázka byla příbuznost farizeů a křesťanů větší, než bychom si přáli a než je nám milé. (Minulou neděli největší přikázání vyhmátl farizej a Ježíš jej za to, alespon u L a Mk, chválí.)
V době napsání evangelia, ale již existovalo značné napětí mezi oběma skupinami a to se odráží v textu, který je k farizům značně kritický.
Co jsou ta těžká a neúnosná břemena, která vkládají lidem na ramena a kterých se nechtějí ani dotknout (hnout ani prstem)? Nejspíš to nebude v tom, že by dělali něco jiného, než říkali, že by „kázali vodu a pili víno“. Ježíš zpochybňuje smysluplnost příkazů, nikoli liknavost v jejich dodržování.
K objasnění pomůže následující verš 23,23: „běda… dáváte desátky z máty kopru a kmínu, ale co je důležité zanedbáváte: právo, milosrdenství a věrnost.“ (To je třeba činit a ostatní nezanedbávat.)
Ani civilní právo není mechanická soustava předpisů. Zkoumá úmysl: je velký rozdíl mezi zabitím v sebeobraně a vraždou.
Milosrdenství: v tom se asi Ježíš nejvíc lišil od zákoníků. Odsuzují hříšníky a nejsou ochotni se od nich nechat ušpinit. Nechtějí nést s hříšníkem tíhu jeho viny. Oproti tomu se Ježíš setkával s celníky a prostitutkami.
Jan před třemi týdny, když vykládal podobenství o královské hostině, o svatebním šatě, který neměl jeden z příchozích, citoval Micheáše 6,8: „Jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem.“ Všiměme si téměř shody mezi Micheášem a Ježíšem.
Z tohoto kontrastu mezi Ježíšem a farizeji se můžeme fostat k aplikaci textů na naši situaci, na pojetí autority. Všechna dnešní čtení se týkají těch co vedou – vyhýbám se slovu vůdce, i když je v 10. verši dnešního evangelia stojí „nenechte se nazývat vůdci (učiteli), neboť váš vůdce je jeden. Farizeové a zákonící byli učiteli/vůdci. Pavel, Silvan a Timotej byli učiteli/vůdci. Jozue byl určen přímo Hospodinem, aby vedl Izrael.
Potřebujeme autority (vůdce, představitele, kteří nesou zodpovědnost) jak ve světském, tak v církevním životě. Ale zároveň potřebujeme svobodné, zodpovědné jedince kteří tvoří společnost či církev. Jak vedoucí, tak vedení mají respektovat, že nad všemi je jeden Pán.
Ten, kdo je největší má být služebníkem všech. Kolem sebe ale vidíme zvláště negativní příklady.
Máme Zemana, Babiše, Okamuru, máme hodně lidí, kteří je volí. Naštěstí jsou i lepší příklady – zrovna tuto noc jsme se dozvěděli výsledky župních voleb na Slovensku. Marián Kotleba pohořel, Smer Roberta Fica ztratil vládu ve čtyřech krajích…
V případě světských autorit si můžeme říci „dávete co je císařovo cisaři a co je božího Bohu“ jak nám o tom mluvil Pepa před 14 dny. V případě autorit církve je to o to složitější, že slovo boží mohou snadno zaměnit za slovo lidské. Za slovo omylné, zavádějící. Přežívající církevní struktury byly vytvořeny pro úplně jiné uspořádání, v jiné době. Většina lidí žila na vesnicích, lidé příliš necestovali, farář každého farníka dobře znal, žil uprostřed nich – mohlo to fungovat. Dnes na vesnicích faráři už moc nejsou, pouze ve větších centrech. V lepším případě jednou týdně do vesnice dojíždějí. Ve velkých městech se lidé necítí vázáni tím, kam patří a sami si volí místo bohoslužeb či něčeho dalšího. Kněží žijí v jiném prostředí, než většina těch, kterým mají sloužit – mimo rodinu, mimo zaměstnání. Služba autority přestává fungovat. (Lidé se buď k někomu nekriticky přikloní jako ke guruovi, nebo si naopak dělají co chtějí a říkají ať se kněží starají o svátosti a nepletou se nám do života.)
V naší obci se tomu pokoušíme čelit tím, že každý člen je povolán mít podíl na společné autoritě vzhledem k jednotlivci. Jedná se o autoritu v Ježíšovském, nikoli farizejském duchu. Shoda více lidí v důležité věci je pravděpodobně více uchráněna omylu, než stanovisko jedné hlavy, byť pomazané. (I když je třeba být si vědomi toho, co zmůže mentalita davu.) Zodpovědný jedinec se naproti tomu podřídí mínění celku obce, pokud nechce být svévolníkem. Má sice své svědomí, kterým se musí řídit, ale svědomí může být omylné
Obojí je těžké – podřídit druhým a poslouchat, i v poslušnosti přijmout odpovědnost za druhé a netvrdit mě se to netýká – to je možná ještě těžší. Náš Pán je ale jen jeden a jemu podléháme. A Ježíš nás zachránil právě svou poslušností Otci.