Cestu k osvobození vidíme dnes spíš ve své činnosti. Jsme přesvědčeni o tom, že chceme-li cokoliv v životě získat, musíme hodně pracovat a hodně se snažit. Pak ale pro nás může být těžké uvěřit, že Bůh je k nám štědrý zadarmo.

Abraham považoval za svého osvoboditele výhradně Hospodina a svobodu tedy považoval za jeho dar. Neměl dosud potomka a potomstvo znamenalo pro Izraelity záruku přežití do budoucnosti. Když bylo potomstvo hojné, mělo šanci ubránit se a obstát v krutém boji kmenů a národů i v krutém výběru, jehož příčinou byly nemoci. Hospodin slíbil Abrahamovi hojné potomstvo. Pro jeho víru a vztah k němu ho uznal za spravedlivého. To znamená, že jeho nárok uznal za spravedlivý podle řádu svého stvoření. A pro další život mu zaslíbil zemi mezi Egyptem a Eufratem jako zdroj obživy a vlast pro jeho lid. Ten slib byl potvrzen jako smlouva, starověkým rituálem uzavření smlouvy, který se používal i mimo Izrael. V Izraeli měl ale formu přísahy. Obě smluvní strany měli projít mezi rozpůlenými zvířaty, která připravil Abraham. Tím projitím na sebe vezmou odpovědnost za splnění smlouvy. Za dodržení smlouvy budou ručit až do míry svého sebezničení. Ten kdo smlouvu nedodrží, ať dopadne jako ta rozřezaná zvířata! Mezi rozřezanými zvířaty však prošel pouze Hospodin v podobě kouřící pece a ohnivé pochodně. Jen on sám se zavázal svou milostí, sestoupil do lidské bídy, chce nést následky své smlouvy s lidmi, i když z toho mohou vyplynout tak hrozné následky. Člověku se až tají dech z takové velkorysosti, zvlášť když víme, jak to dopadlo.

Bůh z lásky poslal na svět svého jediného Syna. Poslal ho jako Světlo světu v podobě pokorného služebníka, který se neváhal vyčerpat ve službě potřebným, probudil v lidech víru, že mohou být zachráněni před smrtí a celý svět před temnotou jejich zlého jednání. Hříchy lidí nejen unesl, ale hlavně odpustil, abychom spolu s ním mohli povstat k novému životu. Přesto se někdy chováme jako „nepřátelé Kristova kříže“ zrovna tak, jak to dělali někteří Filipští, před kterými svou milovanou obec varoval apoštol Pavel ve svém dopisu z dnešního druhého čtení. Pavel členy své obce varoval před nebezpečnou skupinou lidí, která se snažila prosadit v obci židovskou zákonickou zbožnost. Své čtenáře upozorňoval na to, že vnějšími úkony nelze nahrazovat skutečný vnitřní postoj ke Kristu a k jeho kříži. Být spravedlivý podle sebe, z vlastních sil není tou správnou cestou. Pouhé plnění předepsaných úkonů není zárukou živé víry, vede pouze k vědomí domnělé dokonalosti, která nepotřebuje žádné další srovnávání
a zdokonalování. Lidé takto „zbožní“ jsou samolibí, sobečtí a příliš zaměření na věci pozemské, přičemž zcela zapomínají na pomíjivost těch věcí. Nechápou, že je nezbytné přidat se ke Kristovu kříži, aby nejen oni, ale i ostatní lidé byli spaseni tj. zachráněni. Před čím? Stačí se podívat kolem sebe na lidi kolem nás i na sebe samé. Vidíme mnohá lidská selhání, komplikované lidské vztahy, rozvrácené rodiny, válečné konflikty, bídu lidí, porušování lidských práv. A to všechno působíme my lidé sami sobě! Svět neustále potřebuje Boží lásku
a slitování! Tak jako kdysi Hospodin zachránil Izrael před jistou smrtí, touží nyní znovu, a mnohem důsledněji, promlouvat ke všem lidem, dosud ztraceným ve svých selháních.

Pavlova slova „Všichni mě napodobujte, hleďte na ty, kdo žijí podle našeho příkladu“ na nás mohla působit jako Pavlovo vychloubání a ješitnost. Tak to však apoštol jistě nemyslel. Vybízí čtenáře svého listu i nás: „Buďte tak nadšeni pro Krista jako jsem já, milujte ho tak jako já a ti kteří žijí podle našeho příkladu! Jsme občané nebeského království už tady na zemi, a proto už teď žijme podle pravidel tohoto království“. Pro naše mezilidské vztahy z toho vyplývají důsledky – chovejme se ve svých životních situacích podle Krista. Záleží přece na tom, v jakém stavu nás Kristus nalezne při svém druhém příchodu na zem. Vezme nás do svého království
a definitivně nás v něm přetvoří? Mějme osobní vztah ke Kristu, vnímejme ho jako svého Pána, udržme si sílu vztahu k němu a zároveň správnou podřízenost k němu jako ke svému Pánu. Vždyť odměnou nám bude oslavené tělo a věčné společenství s Bohem.

Hospodinovo plnění smlouvy s lidmi nám připomněl i dnešní evangelijní příběh. Ježíš přicházel do Jeruzaléma a farizeové ho varovali. Vyzývali ho, aby rychle odešel, protože ho chce Herodes zabít. Je zvláštní, že právě někteří z farizeů přišli za Ježíšem, aby ho varovali. Většina z nich byla jeho velkými kritiky a nepřáteli. Neznáme skutečný důvod, proč Ježíše varovali. Ježíš měl vliv na řadu lidí a mohli si přát, aby opustil jejich území a tak by se ho zbavili. To varování však mohlo být příčinou Ježíšovy obavy o svůj život a opuštění poslání, které mu jeho Otec dal. K tomu nedošlo – Ježíš vnímal tak silně Otcovo poslání, že ze své cesty rozhodně ustoupit nechtěl. Proto poslal Herodovi vzkaz: „Jděte a vyřiďte té lišce: Hle, já vyháním démony
a uzdravuji dnes i zítra, a třetího dne dokonám.“ Nazval Heroda liškou, označil ho jako toho, kdo poškozuje a ničí úrodu a Boží lid, který prorok Izajáš přirovnal k vinici (lišky totiž hloubily své nory a často tím vinice poškozovaly). Ježíš tušil, co ho čeká na konci jeho cesty. Pokorně se zařazuje mezi Boží proroky, kteří přicházeli po staletí do Jeruzaléma, poukazovali na hříchy malých i velkých, bohatých i chudých a připomíná jejich osud. Lituje obyvatele Jeruzaléma, které nazývá kuřátky – vždyť oni si dělali starosti o to, že odevzdávají desátky z máty a kopru, řešili, co je ještě dovoleno dělat ve sváteční den apod. Nepoznali, které věci skutečně vedou
a slouží k opravdovému pokoji. Ježíš jim nabízel ochranu, oni ji však nepřijali. Přesto končí Ježíšova slova nad Jeruzalémem, přeneseně nad námi všemi, nadějně. „Pravím vám, že mne zajisté nespatříte, dokud nepřijde ten den, kdy řeknete: Požehnaný, který přichází ve jménu Pána.“ Ten přicházející znamená v Bibli mnohem víc, než jen to, že se objeví. To slovo vyjadřuje absolutní lásku, která vychází člověku vstříc, a je silnější než smrt. Její žár je tak silný, že mu nic neujde, že se před ním nic neukryje.