Ježíš přijíždí do Jeruzaléma s velkou slávou za doprovodu zástupu lidí, které si za svého veřejného působení nashromáždil a k nimž se postupně přidávají další poutníci směřující na velikonoční svátky. Všichni se radují, očekávají nové království a hlasitě provolávají Ježíše za krále. Přitom Ježíš vstupuje do Jeruzaléma přesně podle židovských zvyklostí pro příjezd krále, tedy po královské cestě spojené se vzpomínkami na vznešeného vladaře Davida a starozákonní proroky, na níž nyní lidé prostírají své pláště, aby vzdali hold svému králi. Dokonce Ježíš posílá své dva žáky, aby mu na tuto cestu připravili dopravní prostředek, aniž by o tom jeho majitele předem informovali. I tento nesnadno pochopitelný nárok Ježíše na cizí majetek připomíná jeho královskou autoritu, která umožňuje po svých poddaných žádat bezplatnou přepravu na určitou vzdálenost.

Na druhou stranu Ježíš vjíždí do Jeruzaléma s královskými poctami na oslátku, a nikoliv na koni, jak to bylo běžné již od časů krále Šalamouna. Jako krále ho vítají pouze lidé, kteří přicházejí do města zvnějšku, a nikoliv jeruzalémští obyvatelé v čele s tehdejší náboženskou a světskou elitou, kterou naopak oslava příjezdu Ježíše dosti pobuřuje. Navíc mnozí z těch, kteří Ježíše takto slavně vítají, budou následně patrně dosti zklamáni, protože Ježíš neočistí Jeruzalém od Římanů a nenastolí věčný mír. V tomto ohledu je tedy Ježíšovo jednání spíše happeningem a politikou parodií na soudobé poměry a tehdejší vládce nevalné úrovně.

Máme tedy považovat vjezd Ježíše do Jeruzaléma za triumfální příjezd Krále, nebo za dobře promyšlenou provokaci? Nejspíše platí obojí. Vždyť každý moudrý a protřelý král, nejen ten s Božskou přirozeností, se snaží jedním činem dosáhnout současně více cílů, aniž by svým počínáním způsobil nežádoucí následky. A to se vskutku Ježíši podařilo.

Doposud všechny snahy o dosazení na trůn Ježíš odmítal a oslavování své osoby nepřipustil. Nyní však považoval za nutné obrátit pozornost ke svému poslání, aby lidé pochopili význam jeho slavného příjezdu do Jeruzaléma alespoň později po jeho nespravedlivém odsouzení a ukřižování. Mnozí se totiž začnou zabývat zkoumáním proroctví v Písmu, a tak poznají, že Ježíš je skutečně Král, kterému je zapotřebí vzdávat úctu, protože v Božím království nebude jiného vládce. Ježíšův vjezd do Jeruzaléma je tak podán jako naplnění prorockého zaslíbení a náznak toho, že přijíždí král, který ovšem oproti většinovému mínění židovského národa a jeho vůdců bude proklamovat pokoru a nenásilí. Dále během této události Ježíšovi učedníci zřejmě prožívali nejslavnější den svého života, kdy museli zřetelně cítit, že stojí na správné straně a že jejich úsilí a útrapy při následování Mistra nebyly zbytečné. Každý správný král přeci musí někdy svou družinu náležitě odměnit a patřičně motivovat, i když ještě plně nepochopila jeho skutečné záměry a poslání. Zmiňovaný happening má jistě také ironizovat velkolepé příjezdy a vítání vladařů, avšak odehrává se až na konci Ježíšova pozemského života a na samé hranici únosnosti, aby nebyla předčasně zavdána záminka pro jeho zatčení římskými či židovskými pořádkovými silami. Bylo toho totiž ještě mnoho, co chtěl Ježíš v Jeruzalémě říci.

Již tímto triumfálním a současně také provokativním příjezdem do Jeruzaléma prokázal Ježíš, že je opravdovým a prozíravým Králem. Jaká škoda, že ho většina tamních lidí nepřijala a jeho koncept Božího království odmítla. Třeba bychom dneska nemuseli předčítat také texty z Liturgie pašijí. Amen.