Jan Křtitel byl podle dnešního evangelia úspěšný, za Ježíšových časů jistě úspěšnější než Ježíš sám. Koneckonců Ježíš byl jeden z mnohých, kteří díky Janovi změnili své smyšlení, i když se pak vydal vlastní cestou. Od Jana převzal Ježíš mnohé, Matouš to zdůrazňuje třeba tím, že Ježíše nechává začínat kázat stejnými slovy jako Jan, to Janovo „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské“, vkládá Matouš v evangeliu o kapitolu později do Ježíšových úst.
Křtitel byl ale „ten prorok“, k němu „vycházel celý Jeruzalém i Judsko a celé okolí Jordánu“. Jak to, že se stal tak populární? Připomínal staré proroky a hlásal království Boží (v Matoušově verzi „nebeské“). V něm se stane Hospodin skutečným vládcem lidských osudů, národního osudu Židů a jistě i celého světa. Už nebudou vládnout Římané nebo místní vládcové, nebudou mít rozhodující náboženský vliv ani skupiny vůdců spojené s chrámem, jako byli saduceové, nebo představitelé lidové zbožnosti, jako byli farizeové. Sám Hospodin bude všemu kralovat přímo a plně a jeho království už se přiblížilo, říká Jan. A to zůstává i dnes hlavním poselstvím adventu!
Jan Křtitel udělal velkou náboženskou inovaci: před přicházejícím Hospodinem nezajistí člověka věrnost zákonu nebo kvalitní náboženská příslušnost (být potomkem Abrahama), ale vnitřní postoj, obrácení, změna smýšlení, pokání, metanoia, vyjádřená vyznáním hříchu, křtem a následným ovocem. Jan hovoří o Božím hněvu, který srovná všechno, co při jeho příchodu srovnané nebude, všechny lidské nepravosti, „sekera je už na kořeni stromů; a každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně“, plevy budou spáleny neuhasitelným ohněm. Aby se člověk před přicházejícím Božím hněvem uchránil a stal se tak obyvatelem jeho království, má tedy vyznat své viny, obrátit se a nést ovoce svého obrácení. Záchrana je možná, jde tedy o změnu vnitřního postoje, spojenou s činem, který tuto změnu dosvědčuje (křest).
To je docela dobrá zpráva: Janův svět, do kterého přichází Boží vláda, je světem hříšných lidí, kteří ale mají šanci se zachránit a budou pak součástí Božího království.
Ježíš ale vsadil na jinou kartu než Křtitel: uvěřil, že Bůh nepřichází jako trestající hřích, ale odpouštějící hřích. Ježíšův Bůh na člověka hledí, jako by člověk neměl vůči Bohu žádné dluhy a nemusel tak být pod tlakem strachu ze smrti za své hříchy, Ježíš uvěřil, nejspíše v plnosti až na kříži, že smrt od Boha a jeho království neodděluje. To víme, že je součástí křtu: ve křtu všichni umíráme. Ježíšovský advent je výzvou ke znovupřijetí smrti za hříchy, ne výzvou k obnově touhy se zachránit vlastními cestami. Smrt a život nestojí proti sobě, přijetí vlastní smrti umožňuje přijetí nového života od Boha.
Ježíš se nakonec dokázal nebát ani vlastní smrti, i když podle všech pravidel odpovídala spíše hříšnému člověku, na kterého dopadla ruka Boha trestajícího. Ježíš svou vírou toto ďábelské mámení, že Bůh ho trestá, překonal. Kdyby se Ježíšovy smrti Křtitel dožil, možná by uvěřil spolu s Pavlem, že Ježíš – bez hříchu – zemřel „za nás“, že Ježíš díky ovoci svého obrácení k Bohu důvěřujícímu ten janovský Boží hněv jakoby zastavil před jeho dopadem na lidi, že Ježíš svého Otce vlastním životem přesvědčil, že bude pro Boží lid lepší, když lidé budou důvěřovat Bohu odpouštějícímu, než se bát Boha trestajícího.
A je to lepší. Naše vstupenka do království Božího, které přišlo, přichází a přijde, už je jiná, než ta, kterou nabízí v dnešním textu Jan. Ano, je to stále změna vnitřního postoje, je to ú-činné obrácení, které má nést ovoce v našem životě. Je to ale změna do důvěry a naděje v Boha, který hřích odpouští a mění smrt na život. Pojďme v tomto adventu zápasit třeba na nějaké poušti o tuto vnitřní změnu, přestaňme se stále sami sebe vytahovat za límec, „abychom už konečně se sebou něco udělali a Bůh z nás měl konečně trochu radost“. To bychom zůstali učedníci Janovi. Podpořme se navzájem, abychom se dověřili k Bohu zachraňujícímu, věřím, že to je pravá cesta Páně, kterou mu máme připravit v tomto adventu.