Každý z nás už zažil, že ani velice slavný svatební obřad v chrámu Páně řádně provedený nezabránil pozdějšímu rozpadu manželství. A znáte jistě i řadu podobných ztroskotání formálně nikdy nedokončených. Pokud jsou to lidé katolicky ukázunění, ti dva se tupě vlečou životem vzájemně odcizení, nicméně k sobě vnějším poutem přikovaní. Lze se jim divit, že řeknou, že manželství je odsoudilo na doživotí?
Všechny tyto dvojice se kdysi milovaly. Doopravdy, z celého srdce i mysli, velkodušně a šťastně. Svatbu v kostele někteří vlastně ani nepotřebovali, tak si byli jisti svým vztahem, jiní se chtěli svátostí pojistit. Ztroskotání se tím nezabránilo o nic víc než svatbou na úřadě
Kam se poděla svátost a její účinná milost? Nebo mají pravdu ti, kteří v těch obřadech kdekoli vidí jen takovou nebo onakou přítěž, protože příčina rozvratu je, jak prý známo, v tom, že všechna „práce ležela jen na ní, zatím co on četl noviny“, anebo „u holiče profláká hodiny, doma nemá čas uklidit ten chlív“, či „jen tchyně u nás ví, co se koupí a kam se nepojede“?

Pravda je, že všechny tyhle a mnohé jiné záležitosti dohánějí jednoho či druhého z partnerů k výbuchům bezmocné zlosti. Jenže všechna úspěšná manželství je znají rovněž z vlastní zkušenosti – a přežívají! Ano: díváte-li se dobře, pak všechno, co vás dnes tak rozčiluje, tady bylo už od samého začátku. Jenže kdysi na začátku jste sami posílali partnera odpočinout, nebo k holiči. To, co dnes jednoho alergicky dráždí, bývalo kdysi roztomilé.
Něco se ze soužití pomalu vytratilo. Ale něco zůstalo trapně stejné.
Písmo k tomu v Prvé Královské radí: všimněte si, že ty dvě ženy byly jistě dlouhá léta přítelkyněmi. Spojovalo je mnoho: drsnost osudu, pracoviště, povolání, zážitky dobré i zlé. Ale kritická zátěž tváří v tvář smrti dítěte odbourá kulisy a zůstane jen to nejdůležitější. V jejich případě to byl napřed právě jen konflikt dvou sobectví. Obě stejně neústupná. Jenže jedna z těch matek byla nejen sobecká, ale také matkou živoucího dítěte. Nejen její mateřský pud fungoval, fungovala i mateřská láska.
Podobně trapně stabilní zůstává sobectví každého z nás. To nebude tragické, dokud nezůstane docela samo, protože ostatní kompenzující prvky se nepozorovaně vytratily ze scény, ztratily svojí váhu. Někdy sex, jindy erotika, jindy přátelská věrnost, pocit bezpečí, domova, věrnosti, ryzosti – je toho spousta, co v nás normálně udržuje složitou rovnováhu osobnosti vůči sobectví. Srážku dvou holých sobectví, osamělých, frustrujících JÁ neumí žádné manželství přežít. JÁ, které ztratilo, vyhnalo, či zkazilo své nezastupitelné, milované TY a místo něho musí čelit jinému, ale podobně osamělému JÁ – takové JÁ nakonec vyhrává jen prohrou anebo rezignací: manželství se lhostejností nebo nudou rozkládá.
Vzájemnou přirozenou kompenzaci sobectví nemůže v plném rozsahu nahradit nic jiného. Ani náboženství nemá a nemůže nahradit tuto přirozenou spolupráci lidských komponent Stvořitelem člověku darovaných. Smyslem svátosti není proto nadpřirozená protéza nebo pojistka proti personálnímu selhání. Svátost je znamením vykoupení člověka z kruté nadvlády jeho sobectví. Nebo jinými slovy: Je znamením reálné možnosti záchrany všeho, co je v člověku vzácné a nemělo by v nepřízni časů zahynout. Schopnost žít v manželství patří mezi tyto vzácné perly existence.
Svátost nelikviduje lidskou sobeckost, staví alternativu její jinak zákonité nadvládě. Zatímco hřích je (ovšemže eschatologicky) mrtev, smrt sama je (eschatologicky rozuměno) zrušena – říká svátost. A nejen to oznamuje, ale dosvědčuje, že se to opravdu děje, v čase i mimo čas, na zemi i na nebi, už (v rozhodujících prvcích) a zároveň ještě ne (ve všech dimenzích, totalitě bytí): je zlomen dosud neoddiskutovatelný osud jepičího života všeho lidského tedy i radosti, věrnosti, štěstí, soucitu. Samozřejmě se to neděje jakousí živou vodou z pohádek, kouzlem „správného“ zaříkadla, ale tím, že lidská naděje budící víru dostává v Ježíši pevnou půdu pod nohy. V Ježíši, protože On prohrál – a hle, je mu dnes dáno vše. Zemřel – a hle, žije. Kdo té půdy pod nohama použije, může stát a obstát.
Svátost nečiní hladovému chléb z kamení, jak navrhuje v pokušení ďábel. S něčím takovým nechce mít Ježíš nic společného. Svátost je spíš setkání člověka s Ježíšem u Jakubovy studnice:
Ta žena neměla život zrovna lehký: patřila k tomu druhu lidí, jejichž žízeň po životě jakoby ani nešlo uhasit. Hledají a nenalézají: vystřídala řadu mužů v naději, že ten další už bude ten správný. A dnes – unavená marností, už ani v žádný smysl lidského soužití nevěří. Táže se, aniž by čekala odpověď. Ostatně – ten poutník je zřejmě velice naivní: ještě ani nepochopil, že i s vodou na dosah ruky může žíznit zcela bezmocně, ještě mu nedošlo, že vědro v samaritánských rukou je pravověrnému Židu žádné vědro.
Ta žena věděla mnoho o životě, dokázala už vidět přesně a do detailu, správně hodnotila mnoho z lidských okolností a životních mechanizmů. A přesto neporozuměla ani svému vlastnímu dobru, dokud nepřistoupila na skutečný dialog. Něco v lidském životě totiž může přežít smrt člověka. Něco v pravdě lidského, přirozeného a přece to trvá déle, než fungují člověkovy psycho-somatické mechanismy: je to umění mít rád. Tohle umění má mnoho přirozených nepřátel: trpká zkušenost, zneužití, pocit marnosti… Člověk musí mít rád, má-li přežít svou smrt. Jenže umí mít rád navzdory těmto trapným zážitkům jen tehdy, kdy dokáže věřit, že sám je také milován.
A právě toto je Ježíšovo euangelion pro manžele: každý člověk je milován, každý z nás je v boží dlani, každému se nabízí Boží něha, Boží spravedlnost, Boží docenění, Boží pochopení. Neříkejte předčasně, že děkujete, zbožného žargonu že se nenajíte. Boží slovo má to vlastnost, že se vtěluje a jedná.
Kdo tomu božímu tvrzení opravdu uvěří, nebude už žíznit, tvrdí Pán.
Samařská žena mu uvěřila a zakusila, že On má pravdu, přesto, že je tak naivní. Uvěřila mu, třebaže sama byla zkušenější, třebaže věděla o životě mnohem víc, věděla víc o jeho hrozných údolích, znala je důvěrně. Nejhorší žízeň je žízeň po smyslu. Lze trpět – má-li to ovšem smysl. Lze umřít – má-li to smysl. Lze přežít opuštěnost, násilí, mrzačení duše i těla. Má-li to ovšem dosažitelný smysl. Co se vlastně dělo – to příběh nepraví. Ale Samařanka napříště už takový smysl svého života zase znala: někdo ji do hloubi duše zná, a má ji přesto rád.
Svátost manželství je tedy něco docela jiného, než svatba v kostele.
Jako každá svátost, je i sedmá svátost znamením nesoucím dík Ježíšově přítomnosti eschatologickou účinnost: jistá závažná personální rozhodnutí, vírou a nadějí vázaná na Ježíšův život, smrt a zmrtvýchvstání se tu dějí veřejně ve společenství přátel, kteří jsou nejen svědky, ale chtějí být i oporou těm dvěma odvážlivcům. Jaké rozhodnutí to oslavují v Ježíšově přítomnosti? Že uzavřou počestný obchod – tak zvané manželské povinnosti za hospodářské zaopatření? Že chtějí mít děti? Že manžel neopustí svůj majetek, ani manželka svou společenskou záštitu?
To všechno dělají i pohané!
Křesťanské manželství je veřejně se dějící znamení, že tito dva v Ježíšovo euangelion opravdu uvěřili a spoléhají na ně. Je znamením všem i sobě samým, že lze žít ve dvou a že lze žít tak šťastně, že tito dva touží, aby jejich svazek nikdy nekončil, ani zítra, ani na věky. Je znamením – chutným a voňavým – že člověk je skrze tuto víru v Ježíšův životní styl a jeho účinnost opravdu vykoupen z ochromující moci vlastního sobectví. Je znamením, že člověk s Ježíšem dokáže překonat jakoukoli gravitaci: vlastní rodiny, sebezajištění, pohodlí, moci, sexu, erotiky, ba dokonce i ideologie.
Ježíš je v tomto znamení lidského života počátkem i koncem, příkladem i garantem. Nikoli však kouzelníkem. Svatba v kostele proto nezabrání ani lhostejnosti, ani nudě, ani nevěře, protože nezabrání lidské malosti, mstě, či závisti, lenosti či sobectví, panovačnosti či lakomství. Ježíš tvrdí slovem i činem, že člověk dokáže milovat na celý život – ba i přes hranice života. Svátostí tvrdíme, že mu věříme. Ježíš tvrdí slovem i životem, že milovat lze na dluh, bez podmínek kladených partnerovi; tvrdí, že nejen tupost, ale i nevěru partnera lze úspěšně překonat, je-li láska aspoň v jednom směru dostatečně živá: Ježíš přece miluje svou církev s těmito výsledky již dvě tisíciletí.
A konečně tento Ježíš – v Duchu svatém přítomný tak jako v každém láskyplném gestu křesťanů – dokazuje slovem i svou celoživotní praxí, že trpělivost, odpuštění, 77x probojované smíření, milosrdenství na dluh – láska bez spravedlnosti dělící živé nemluvně místo svého já, to všechno ve vztahu lidí nemusí být marné.
Jako žádná křesťanská svátost, není ani svátost manželství jen významnou chvílí, bleskem Boží milosti tu a teď. Svátost se děje pokud člověk v Bohu žije. Děje se neméně pravdivě za 5 či za 20 a půl roku po svatbě. Děje se tím, že ve vztahu těch dvou je Ježíš doma. Je mezi svými. Přišel do vlastního a byl přijat. Podíváte-li se pozorně do svých životů, je v nich Ježíš doma?
Co je třeba udělat, aby ve vašem manželství se opět děla svátost?
Je třeba přestat věřit pouze sobě. Samaritánka to dokázala navzdory své tolik sugestivní minulosti; navzdory svým neopakovatelným zkušenostem. Je třeba vzdát se opět svých postupem doby vydobytých práv, ve prospěch naší společné budoucnosti: vzdát se spravedlnosti Šalamounovy ve prospěch spravedlnosti Josefa, manžela Marie. Je třeba opět uvěřit partneru, spojovat opět otázku důvěry tomuto křehkému člověku s tak očividnými chybami s otázkou důvěry svému Bohu. Jako nelze milovat Boha – podle listu Janova – jinak než láskou k lidem, tak nelze věřit Bohu bez důvěry lidem. Je třeba vzdát se osobní budoucnosti a spásy své ve prospěch budoucnosti a spásy společné. Ne už JÁ ale MY a to neodvolatelně a nezrušitelně.
Svátost nezbavuje lidi jejich těl, ani svobody, ani síly ani slabostí. Posvátnost vtiskuje manželství zodpovědná, sebevydávající a o věrnost usilující láska – říká poslední koncil. Takový vztah totiž – a právě on – je tím tvůrčím, svobodným, zázraky činícím božím prostředím. Právě tato voda už je schopna tryskat do života věčného.