Ve všech dnešních textech (kromě žalmu) se vyskytuje jedno stejné slovo „nové-nový“. Petr je ve vytržení (vidění) přiveden k novému pohledu na přístup k věcem, jež byli dosud považovány za nečisté. Velmi podrobný seznam čistého a nečistého můžeme nalézt v knize Leviticus. Z pohledu Židů bylo nečisté i stolování a jakýkoliv styk s pohany. Petrovi bylo v Cesarei na Korneliově rodině a celém jeho domě zjeveno, že i pohané mohou přijmout Ducha Svatého a tudíž být Bohem povoláni.

Jan ve své knize Zjevení vykresluje obsah svého vidění. Obraz nového nebe, nové země a nového Jeruzaléma. Nebe a země v té době znamenalo celý svět, všechno viditelné i neviditelné. Proměněno bude tudíž úplně všechno. Jan popisuje budoucnost, kdy bude Bůh přebývat s lidmi a lidé se svým Bohem. Bez slz, bolesti, trápení a smrti. Bůh tvoří všechno nové. To nové přichází od Něho, proto tam nemůže být žádné zlo ani žádná nespravedlnost nebo nedokonalost. V listu do Korintu je psáno, že toto nové stvoření už začalo. „My jsme tím novým stvořením“. V Izajaši zase najdeme: „Hle činím něco nového a už to raší. Nevíte o tom?“

V evangeliu se Ježíš loučí s učedníky a jako závěť jim dává nové přikázání: Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali, jako jsem já miloval vás, i vy se milujte navzájem. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým“. Jako jsem já miloval vás. Jde to vůbec? On miloval i na kříži. Tam miloval malé i velké lumpy a darebáky. Tam miloval i Zemany a Babišáky. Tam nám v plnosti odhalil lásku boží. I my máme milovat tou láskou která je darem od Boha. Tou láskou jejímž původcem je sám Bůh a jež má být   poznávacím znamením jeho učedníků. Může se o nás, tak jako o prvních křesťanech říkat: „Hleďte jak se milují“. Jsme opravdu tou solí a světlem pro svět jak bychom měli být? Jak se na nás nových křesťanech pozná, že se máme rádi a že se milujeme tak jak to chtěl Ježíš? Snad tak, že odmítáme přijímat lidi kteří utíkají před zlem a v nás vkládali naději? Nebo, že odmítáme mezináboženský dialog a to i mezi křesťanskými církvemi? Nebo jsme proti eucharistické pohostinnosti i v případech kdy dotyční věří ve skutečnou Ježíšovu přítomnost? Poznávacím znamením pro okolní svět dnes spíše může být naše starost o ukradený majetek a zdańování náhrad, nebo naše rozohňování se za pultíky ambonu. Iva Kružberská před třemi roky ve své úvaze na téma nového přikázání, připomíná starší přikázání lásky: „Milujte bližního jako sám sebe“. Vím, že to vytrhávám z kontextu. Ona tam říká: „Naučme se odpouštět si a přijmout svoji nedokonalost a milovat se. Naučme se milovat sami sebe. Já dnes mám dojem, že milovat se, je naše nejvyvinutější vlastnost. Na druhou stranu si myslím, že kdo nebyl nebo se nikdy necítil být milován, ani milovat nemůže. Kdo nepoznal lásku, tak ji nemůže rozdávat. Naším úkolem by mělo být, aby takových lidí bylo co nejméně. Vím, že milovat lidi špatné, vzdálené, nesympatické nebo protivné je hodně těžké, těžké je to mnohdy i u lidí hodně blízkých. Máme však příklad v tom, který to uměl a uměl to i na kříži. Naučit se milovat tak jako On miluje nás. To má být naše poznávací znamení.