Proč čteme o 1. neděli adventní eschatologické texty? Vánoce vznikly v 1. pol. 4. stol. v Římě jako křestní termín. Od 6. století je předchází 4 adventní neděle. Římský advent byl zaměřen na Ježíšovo narození – jeho 1. příchod. Dávno předtím, snad již ve 2. stol. vnikl v Alexandrii jako křestní termín svátek Epifanie. Tento svátek převzaly západoevropské rity jako galikánský a mozarabský a ve. 4.-5. stol. před něj předsunuly 6 adventních nedělí (analogicky s dobou postní) s eschatologickými tématy. Když Karel Veliký na přelomu 8. a 9. stol. v celé své říši preferoval římský ritus, byl římský advent již ovlivněn adventem galikánským. Zůstal čtyřtýdenní, ale jeho začátek již měl eschatologickou tématiku.

V Apostoliku vyznáváme: „odtud přijde soudit živé i mrtvé“.

Tato událost nastane a nebude to nic příjemného. Nastane chaos. Nebude jasné, kam to směřuje. Bude provázena úzkostí a strachem. Padnou všechny jistoty, včetně jistot náboženských. Těžko si ji představit, snad jedině smrt je podobná, i když se týká jen jednoho, nebo omezené skupiny lidí. (Lukáš Pražský píše o 4 adventech: 1. příchod, 2. příchod na konci času, 3. příchod Krista k nám, do našich srdcí a 4. příchod ve smrti). Druhý Ježíšův příchod se bude týkat všech lidí, zesnulých i živých, ale i všeho ostatního stvoření – celého vesmíru. Vše bude končit. Že to nastává, pozná každý – tak jako když pučí stromy, každý pozná, že přijde jaro.

Skončí i církev, nebude už potřeba – do té doby je však její existence nenahraditelná. Křesťanská obec je od toho, aby neustále připomínala, že to nastane. Slavíme eucharistii, která je eschatologickou předjímkou hostiny v nebeském království. Vyznáváme: „tvou smrt zvěstujeme, tvé vzkříšení vyznáváme, na tvůj příchod čekáme…“ Církev není od toho, aby řešila každodenní povinnosti, ale má-li mít svůj smysl, musí být zaměřena na to podstatné – připravila na druhý příchod. V církvi zvěstujeme a povzbuzujeme aby naše „srdce nebyla zatížena“ vším možným harampádím, aby nás ten den nezastihl nepřipravené, jako když past spadne na ptáka. Ale aby naše „srdce byla upevněná“.

Lidská solidarita (která se „cvičí“ i v každodenních věcech), je hodnota která zůstane, nebude zničena na rozdíl od všeho hmotného. Bez ní bychom to zřejmě vzdali dřív, než „Hospodin naplní to dobré slovo“, zprávu (euangelion). Nebe a země pominou, ale Pánova slova nepominou. Tím se můžeme povzbuzovat a na ten den se těšit.