Dnes je předposlední neděle liturgického roku a texty 2. čtení (Žd 10,25) a evangelia (Mk 13, 1-8) mají eschatologický charakter. Tento motiv zvěstování završení Božího jednání na „konci světa“ a nezbytnost pohrom, které jej budou provázet, se odráží již v textech od čtvrtka a pokračuje i v Mk evangeliu, které připadá na příští středu. Aby se nám dnes lépe dařilo uchopit, o co vlastně v těchto textech využívajících formy apokalyptických obrazů jde, je dobré se s nimi seznámit jaksi „s nadhledem“, včetně dějinného a náboženského kontextu. Apokalyptika není po redakci kánonu v nz knihách zařazena jako základní literární žánr, v evangeliích a epištolách se objevuje „jen“ jako pododdíl a jako ucelená kniha se dostala apokalypsa do nz pouze jedna, a to podle Jana.

Přesto se však apokalyptika vyskytuje i v knihách sz na mnoha místech. Není to literární forma, která by měla pro svou naléhavost a ultimativní řešení být jako nosné téma „dobré zprávy“ (evangelia). A přesto může být i tato apokalyptika v určitém kontextu dobrou zprávou. Právě proto, že podporuje zvěstování již započatého Božího jednání a navzdory lidskému jednání zvěstuje i cíl a jeho završení a konečný stav, který nastolí Hospodin. A nikdo jiný, ani nic jiného, nemá moc to zvrátit. Podporuje eschatologické zvěstování o tom, co již započalo, co se děje, ale ještě není u konce, ale mluví o jistotě dobrého konce – tedy nové země a nového nebe.

Evangelista proto tento text zařazuje více jako téma pro povzbuzení posluchačů (čtenářů), než jako výstrahu příchozího trestu nebo dokonce fatálního osudu světa. Tou „dobrou zprávou“ je naděje. Přes všechno co se děje, nebo se dít bude, má člověk naději, že vše je v Boží moci a svět neskončí zmarem, ale spěje a dospěje k Božímu cíli k jeho nezpochybnitelné vládě. Dobrá zpráva má být nositelem klidu a upokojení pro posluchače. Ti, kteří zůstanou věrní, dojdou ke stejnému cíli, i kdyby měli pro to sebevíce trpět.

Apokalyptické texty sledují znamení blížícího se konce hovořící k posluchačům různými obrazy či jinotaji, ve kterých se však může ukrývat také určitá ambice autora textu, tedy dosáhnout účelu sdělení. Slyšeli jsme otázku jednoho z učedníků, ale asi nebyl sám (ani dnes není sám), koho fascinovala monumentální stavba chrámu a možná stále ještě vzhlížel k jeho kněžským autoritám!? Podle evangelisty vyzní Ježíšova odpověď radikálně a nečekaně. „Nezbude tu kámen na kameni.“ Proto stejné téma zazní ještě jednou a to z úst učedníků Ježíšovi blízkých – Petra, Jakuba, Jana a Ondřeje, avšak s jejich žádostí o upřesnění jeho odpovědi (asi tlumočili veřejný zájem – jak to vlastně všechno bude?).

Evangelista tímto apokalyptickým textem mohl vyjádřit živou zkušenost rané církve s rozbořením a zánikem chrámu v Jeruzalémě, s rozpadem etablovaných společenských i náboženských autorit a rozvrat dosavadního systému i zkušenost s počátkem pronásledování prvních křesťanů. Stejně jako mohl Ježíšem vnímanou zkušenost ze situace, která se kolem něho děla v Jeruzalémě a ubírala se dosti předvídatelným směrem k Ježíšovu zatčení, sdělit slovy „…Nezůstane kámen na kameni, všechno bude rozmetáno…“  Jakoby Ježíš odpověděl: Nestavějte na tom, co vás fascinuje, ale rozpomeňte se, čemu jsem vás učil a jak jsem žil.“

Pak ale Ježíš pokračuje stěžejní větou této perikopy: …„Mějte se na pozoru, aby vás někdo nesvedl. Mnozí přijdou v mém jménu a budou říkat: ‚Já jsem to‘ a svedou mnohé. Až uslyšíte válečný ryk a zvěsti o válkách, nelekejte se!…“

Zdá se mi, že apokalyptická údobí ožívají a stávají se svěží vždy, když dochází ve společnosti či církvi k nestabilitě, rozkolísání, nejistotě a jsou jako „ušité“ na mnohé situace dějin lidstva. V takové době vždy vyvstanou noví mesiáši nebo lžiproroci, kteří přijdou s naléhavostí potřeby všechny zachránit před různými katastrofami. Dokážou provokovat a strhávat na svou stranu, volajíce: „Ihned reagujte, jinak jste ztraceni v multikulturalismu, globalismu, nějakém cizím náboženství. Nebo vzbuzují strach či úzkost z  odchýlení se z učení té či oné jediné pravé církve apod. Tito rádoby proroci jsou však vždy zruční posluchače řádně rozohňovat, místo aby přinášeli zklidnění a pokoj. Jejich poznávacím znamením je, že vždy mají ty nejlepší úmysly a běda tomu, kdo si jich nevšiml a jsou – jak jinak – nenahraditelní. Nějak těmto prorokům většinou schází argument následování Ježíše evangelia.

V evangeliu jsme slyšeli Ježíšovu naléhavou výzvu: „Mějte se na pozoru, aby vás někdo nesvedl“. Není to výzva k pasivitě, ani k spánku, ale ani k úniku z řešení. Berme to jako výzvu k probuzení z časté letargie, výzvu k bdělosti při manipulaci všeho druhu, výzvu k bdělosti z opilosti a fascinace ze slibů falešných proroků a nových mesiášů, mějme to jako výzvu k bdělosti proti naivní ochotě nechat si věšet různé fundamentalistické bulíky na nos.

Přijměme tuto Ježíšovu výzvu jako výzvu pro nás – Boží děti – k trvalému připomínání si jeho života, jeho věrnosti naplňovat až do krajnosti vůli Hospodinovu. Je to výzva k trvalé bdělosti zůstávat Kristovými učedníky a následovníky jeho evangelia, být zde pro druhé, zůstat zodpovědnými a věrnými.

Naše bdělost má směřovat nejen k ostražitosti vůči příchozímu nebezpečí, ale také vůči lhostejnosti a nevšímavosti vůči Kristovu evangeliu.

Máme se také mít na pozoru vůči malověrnosti a strachu, že i našich životů se může dotknout pronásledování pro Krista, katastrofy a utrpení všeho druhu. Ježíš přece nedělal ve svém životě nic odsouzeníhodného, a přesto byl odsouzený a je odsuzovaný i dnes. Kdo následuje Krista, nemůže jít nepodobnou cestou. Jeho pravé lidství se nevešlo do tehdejšího světa. Avšak Otec jej učinil slavným jednou provždy. V tom je také pro dnešek zjevená naděje i pro jeho následovníky.

Těžko se to dá představit. Mnoha věcem nerozumíme a asi neporozumíme, ale mějme trvalou naději, že jsme se už jednou provždy skutečně stali Božími dětmi a při setkání „na konci časů“ zůstaneme v Jeho lásce a radosti.