Micheáš připomíná, oč ve vztahu člověka a jeho Pána v posledku jde a vždy půjde. A každý a každá, kdo byl nebo je mladý, všichni rozumíme, co znamená s někým chodit. Prorok hovořící božím jménem člověku vysvětluje a žádá. Výslovně nejde Stvořiteli  o tu nebo onu formu zbožnosti či náboženství:  Oznámil ti, člověče, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá: Jenom abys jednal podle práva, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem.

Chodit s někým milým právě proto, že je mi milé být s ním .

Tenhle milý nevyžaduje výslovně žádnou kvalitu takového vztahu, jen pokoru. Jako kdyby nešlo o náboženství či formu zbožnosti. A my uvěřili, že chodit s Ježíšem je nejen v přítomnosti milé, ale také v budoucnosti bezpečné. To on je povolán s konečnou platností zhodnotit, jestli mám nějakou vinu na konkrétních prohrách a jaký mělo smysl, že právě on chodil se mnou.

Dlouhá léta nás formuje svět lidí, pro které je rozhodující úspěch. Vidina úspěchu mnohé nabízí jiné naděje než šance eschatologické spásy. Neustále roste množství těch, kdo to až k úspěchu nedotáhli. Mezi nimi je pak  hodně těch, kteří tím přišli o naději a postupně ztrácí i samo umění doufat. Takhle nějak se míří mezi bezdomovce.

Podle naší osobní víry i podle Písma je tím konečným soudcem náš Pán Kristus Ježíš. Ten, kterého i my obyčejní lidé, možná také budoucí bezdomovci, zakoušíme jednat. Také v roli Zastánce. Zakusili jsme,  že v praxi dokáže být vůči nám otcem i matkou. Jako otcovsky odpovědný má třeba povinnost posuzovat i soudit  naší etiku a její reálné ovoce. Také zodpovídá autoritu práva ve světě našich vztahů. Ovšem také ovoce té autority rostoucí v mých vztazích. Mateřská odpovědnost od téhož soudce vyžaduje milovat milosrdenství (nejen „respektovat“ jako v případě práv!). V úctě a pokoře obdivuji ty autority, které fakticky dokáží skloubit obojí. Tím  spíš toužím být s takovými zajedno. A autoři dnešních biblických úryvků naplno podporují právě tuto naději: Nejsme naším soudcem a zastáncem jen vlídně přijati, ale jak tvrdí svatopisci, on by s námi rád chodil. Rád by hodně komunikoval, beze slov i slovem, rád by jako parter se mnou obdivoval, jak ten svět dovede být krásný, moudrý i vtipný.

Matoušův text o blahoslavenstvích a docela jinde a jindy formulovaný Pavlův text pak čteme s jiným porozuměním, než bývá zvykem hlásat. Jsou to texty o témže bláznovství těch, teří svou bídu chtějí léčit nadějí pramenící právě v přijímání každodenních křížů. Když třeba přijdeme i o majetek zdraví jako Job, když přijdeme o lásku, na kterou jsme spoléhali, nebo přijdeme o práci, o šanci vzdělání. Nebo když se v našem světě predátorů zesměšníme pokusy smířit a uzdravit rozhádané strany. Když nás do nemohoucnosti svazuje nemoc nebo stáři… Před hořkostí takových stránek osudu nelze člověka ochránit. Ale můžeme jim čelit. Čelit nadějí, která podpírá bázlivou víru Ježíšovu vzkříšení. Čelit bídě také laskavým blaženstvím toho, kdo chodí  s dobrým partnerem , nebo dokonce s Hospodinem.