Soud o příslušnosti do království

Jan Konzal
Mt 25, 31-46

Máme advent, ale všimneme si především soudu.

Advent souvisí s vánocemi, ale nejen s vánocemi. Má připomenout všem křesťanům, že jejich Pán přišel, přijde a přichází. Mezi jiným také, že kdysi dávno přišel. Proč se zrovna před vánocemi připomíná soud? Poslední soud? To jen dokazuje, že i smysl vánoc se dnešnímu věřícímu člověku kamsi posunul. Vánoce jsou ujištěním o Boží slitovnosti. Připomínají, že Bůh se ujímá ztracené pře, že se ujímá těch, kterým se probíhající soud vyvíjí nepříznivě, kteří nemají, co by na svou obhajobu uvedli. To všechno však zajímá jen ty, kteří si připouští naléhavost osobního soudu, a proto vyhlíží svého Zastánce. Jen ten, kdo nahlíží svou nepříliš slavnou věrnost, jen ten vítá znamení Boží věrnosti lidem. Ten potřebuje vánoce, kdo věří, že přichází soud.

Pravdu soudu (řecky krisis) bychom měli znovu objevit. Soud totiž již probíhá teď, není to záležitost daleko před námi, ale věc přítomné chvíle. Tak se to říká u Jana[1].„Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, již je odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího. Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Neboť každý, kdo dělá něco špatného, nenávidí světlo a nepřichází k světlu, aby jeho skutky nevyšly najevo. Kdo však činí pravdu, přichází k světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu. “

Světlo je tu . V Duchu skrze Krista se děje už teď ono rozhodující rozlišení, které naše skutky jsou „vykonány v Bohu“ a které nikoli (a proto jsou zlé, protože Boha-prázdné). Naše tíhnutí ke světlu či raději jinam než ba světlo prozrazuje neimylně, jaké zájmy favorizujeme ve skutečnosti. Rozhoduje to, „kam patřím a chci patřit“.

Možná patříme k těm řečeno s Pavlem „nemoudrým“, kteří uvěřili horskému kázání. Je jich málo, protože to mezi jiným znamená přijmout za svou Ježíšovu poněkud extrémní stupnici hodnot. Například že plačící a ukřivdění a chudí jsou už teď na tom fakticky lépe než ti, kdo jen zdáli přihlížejí a nikdo jim nezkřiví vlas. Uvěřit Ježíšovi znamená uvěřit, že nás nezachrání usilovná bezúhonnost, počestnost, skutky zbožnosti, upřímná snaha, prostě nic z toho, čeho s poctivým úsilím můžeš dosáhnout sám. To důležité bude člověku přidáno zdarma, tvrdí Ježíš, pokud doopravdy hledá nejprve království.a tím i právě tohle zvláštní světlo na přístroje kapitánské kabiny během celoživotní plavby.

Na ten soud se nedá připravit jinak než uměním víry takovému království. Také Janovo evangelium to v 12. kapitole[2] vyjadřuje tak: Ježíš hlasitě zvolal: Kdo věří ve mne, ne ve mne věří, ale v toho, který mě poslal. A kdo vidí mne, vidí toho, který mě poslal. Já jsem přišel na svět jako světlo, aby nikdo, kdo ve mne věří, nezůstal ve tmě. Kdo slyší má slova a nezachovává je, toho já nesoudím. Slovo, které jsem mluvil, to jej bude soudit v poslední den. Neboť jsem nemluvil sám ze sebe, ale Otec, který mě poslal, přikázal mi, jak mám mluvit a co říci. A vím, že jeho přikázání je věčný život.“

Soud tedy je prudkým světlem vrženým na životní postoj, odkud a kam míří. Toto světlo činí zřejmým, že žiji proto, abych svůj život uchoval, anebo žiji pro setkání s boží Trojicí. To světlo ukáže, koho považuje za pána moje srdce, koho vlastně vposledku poslouchá a komu slouží. Jistě také sloužíme pudu sebezáchovy, pudu vládnout, pudu zachránit aspoň zlomky rozkoše z věcí. Možná také potřebám vlastního rozumu, vůle. V pořádku, pokud tohle není docela vše, čemu sloužit chceme a dokážeme.

Matoušův úryvek z Ježíšova vysvětlení pravidel soudu o příslušnosti do království[3] vidí rozhodující kriterium v poměru a postoji k bližnímu, k jeho potřebám a nouzi. Bůh se s člověkem solidarizuje. Ani slovo tu nepadlo o nezdarech při opravách charakteru, ale jde vesměs o praktické vyústění empatie, umění vcítit se do kůže bližního a solidarizovat se s ním podobně, jako to udělal Bůh Ježíšovým narozením a životem. Text varuje, aby si člověk nevytvářel svoje představy o službě Bohu nezávisle na potřebách bližních. Takový Bůh se snadno prokáže jako modla. Ale zároveň varuje, aby člověk službou bližnímu nenašel svoji modlu v bližním: Bůh se s bližním solidarizuje, ale neztotožňuje. Zcela zřejmé je to z Janova příběhu o umývání nohou. Pánem a Mistrem nazýváme právem jen Ježíše, nikoli bližního. Bližní je hoden skutečné nepředstírané lásky. Ale bližní není Pánem, nemá být vyvýšen na alfu a omegu.

Ten soud není tak absurdní, jak se zdá, pokud jej neuvážíme v kontextu celé zvěsti. Evangelium nás naléhavě zve k následování Ježíše: Ježíš totiž bludištěm možností úspěšně pronikl k cíli. Jeho postup životem byl veřejně Hospodinem potvrzen jako neodvolatelně úspěšný, správný, pravý, Bohu milý. Ježíš je ten z lidí, koho Hospodin zachránil poté, co byl – podle Božího zákona právem – proklet a vyvržen ze společenství božího lidu. Ježíšova existence je tedy nepochybným znamením, kdy se spása doopravdy děje. Proto je světlem, které „soudí“ konečnou smysluplnost či konečnou nesmyslnost každé lidské existence.

Vánoce tě ujišťují, že Kristus se tě ujme, či se k tobě přizná a bude se s tebou solidarizovat před nebeským tvorstvem, pokud ovšem odhalí světlo, které tento Kristus Ježíš svou přítomností vrhá na zaměření našich životů, že patříme mezi ty jeho. Advent je naléhavou připomínkou, že Kristus je tu. Je dobře, že nám liturgie staví před oči soud.

 


[1] J  3,  18-21

[2] J  12,  44-50

[3] Mt 25, 31-46