Výzva a závazek dospělosti – osm rozhovorů s mladými lidmi o křesťanské dospělosti

Jan Konzal

1. Dospělost člověka

Zmatek v pojmu

Kdo poslouchá rozhovory mladých lidí kolem sebe, slyší zabývat se dospělostí téměř výlučně jen v souvislosti s výstřelky puberty.

Jeden z kandidátů dospělosti dospěje tím, že bude mít svoji vlastní občanskou legitimaci. Jiný tím, že už přestane doma tajit, že má děvče. Další trumfuje příslibem, že přijde domů až ráno…

  • Dospívající se těší, že jim dospělost dá právo na „svobodu“, ale myslí tím svévoli. Svobodu jim dá až uvážlivá zkušenost jejich vlastního srdce, pokud je ukázní. Tu zkušenost nutno mnohokrát platit.

Dospělost vidí mladí většinou v legalizaci svévole. Někteří se domnívají, že dospělí mají na svévoli právo, a to právo jako kořist silnějšího. Tenhle způsob uvažování nevede mladé do svobody, ale do sofistikovanějšího otroctví virtuálním realitám všeho druhu.

  • Žádná práva nepadnou člověku do klína nikdy, právo nám buď někdo přisoudí, anebo jde jen o iluzi práva.
  • Mnozí očekávají od dospělosti právo na sexuální život podle vlastní chuti. I v tom se mýlí, sex je záležitostí společnou mnohem víc, než se mladému člověku zdá.
  • V přírodě například platí za dospělého jedince nikoli ten, kdo už je stupněm rozvinutí tělesných funkcí schopný sexuálního soužití, sexuálního výboje a dobývání. Rozhoduje schopnost odpovědnosti za zachování rodu tedy schopnost zajišťovat běžný chod rodiny.

V přírodě fungují důmyslné mechanismy, kterými se brání, aby jeviště opanovali ambiciózní jedinci teprve dozrávající. Partnerku v přírodě získává ne ten, kdo je schopen ji oplodnit, ale ten, kdo je schopen uživit její mláďata, případně ochránit stádo.

  • Už od zvířat požaduje jejich přirozenost nejen sílu, ale také odvahu, zkušenost a kázeň. Dospělost člověka závisí na objektivních faktických schopnostech celku bytosti, na biopsychické i etické spolehlivosti, nejen na jeho chtění a subjektivním přesvědčení.

Být dospělý vyžaduje naučit se zacházet odpovědně se svobodou, autonomií, a hospodařit s vědomostmi, s láskou, s mocí.

Co je jednání, význam chování a činu

  • Čin člověka nejen chrání před deprivací, hladověním všeho druhu. Dává člověku tvář, pomáhá definovat identitu
  • Člověk jedná relativně málokdy, většinu svého života se pouze chová. Díky tomu dokáže být vůbec odpovědný bez přetěžování
  • Chováním se obvykle rozumí nevědomá, podvědomá nebo polovědomá reakce na podněty okolí. Vůle se takového rozhodovacího procesu neúčastní, volba variant proběhne v nevědomí. Lidský čin je taková aktivita, která angažuje člověka v jeho nevědomí i vědomí.
  • Přímou morální odpovědnost vyžaduje jen jednání, nikoli chování. Nevhodné chování ovšem připravuje situace, kdy je nutno jednat za velmi nevýhodných podmínek a riziko činů poškozených selháním pak velmi nepříjemně stoupá. 

Co je svoboda a co odpovědnost

  • Aby člověk dozrál, potřebuje potýkat se s úkolem svobody. Svoboda není právem na svévoli, není právem dělat si, co se mi zlíbí a nedělat, co na co nemám chuť.

Svoboda je v tom, že člověk má reálnou šanci vybírat si z možných různých variant nebo nabídek, případně z několika cest nebo způsobů realizace činu.

  • Na druhé straně: člověk dokáže být svoboden i tváří v tvář omezujícím pravidlům, jako je třeba Nezabiješ, Nebudeš závidět bližnímu jeho úspěchy (majetek, manželského partnera, postavení ve společnosti, nadání).
  • Míru svobody neurčuje to, co se od člověka žádá nebo co se mu zakazuje, ale reálná šance přiklonit se vůlí k některé z nabízených šancí 
  • Protože svoboda nachází svůj prostor jen mezi prostory svobody ostatních kolem sebe, vyžaduje si umění odpovědnosti vůči ostatním podobně zainteresovaným, ale konkurujícím.

K podstatě odpovědnosti patří schopnost a ochota ke sdílení svých motivů a důvodů jednání s druhými, kterých se to týká. To jim dává větší jistotu.

2. Dospělost vztahů

Radost, vášeň a svoboda

  • Mezi hodně houževnaté pověry patří představa, že láska je totéž co prožitek vášně.. Čím větší je afekt, tím horoucnější láska, říkají. Je to nesmysl.
  • Vášní se rozumí tak mocný cit, že právě jen cit rozhoduje o činech i chování člověka vedoucích k uspokojení pudového požadavku.
  • Převlečený pudový požadavek jde ve vášnivém vztahu i tam, kde vztah míří původně k hodnotám duchovním (eros, spravedlnost, soucit).

Vášeň jakéhokoli původu bere člověku svobodu. K podstatným charakteristikám lidské lásky patří, že člověku svobodu nebere nikdy, někdy k ní napomáhá. Láska a vášeň jsou zásadně odlišné věci.

  • Lidská láska potřebuje dozrávat spolu s odpovědností a svobodou. Vášeň pracuje proti svobodě a proti odpovědnosti. .
  • Jestli vášeň lásce spíš škodí, neznamená to, že je sama sebou a vždycky zlá. Také produchovnělá láska smí člověku chutnat. Láska se vždycky týká celé bytosti, i když jde o takzvaně duchovní vztah. 

Radost z lásky je radostí ze sjednocení bytostí. Radost z přijímané a odevzdávané lásky patří mezi důležité stimulátory lidského jednání v nejrůznějších oborech.

Milost jako motivace tvořivé lásky

  • Mnoho lidí usiluje jen o stimulaci prožitku, vyvolaného fysiologickými pochody lidského těla. Spokojí se s nejprimitivnější řečí lásky, s jejími základy v lidském nevědomí.

Na primitivních vztazích láska živoří a zůstává jen primitivní. Vztahy ušlechtilé nabízejí i ušlechtilé milování. Kultivovat vztah je prostě pracné

  • Vytrvalost ke kultivaci lidských šancí není moc lákavá ať se týká vzdělávání, umění nebo milování. Větší šanci v dobrý výsledek nabídne jen dobrá a efektivní motivace.
  • Není samozřejmé, že dokážeme chtít něco, co není výhodné, ale dobré. Proto v tom vidíme boží pomoc. Bůh, kterému díky křtu právem přiznáváme roli otce, nás tak formuje, abychom ochutnali zvláštní příchuť dobrého a uměli se pro ně aspoň někdy ve svobodě rozhodnout.

 Stavu takového vzájemného vnitřního porozumění mezi milujícím Bohem a člověkem ochotným k podobné odpovědi říkáme milost.

Jak souvisí „věřit“ a „doufat“

  • Umění milovat pozoruhodně souvisí s uměním věřit a doufat. Vzájemně se předpokládají a podporují, když se to nebo ono ocitne v některé z vývojových nebo energetických krizí.
  • Máloco z toho, co vnímáme jako skutečnost, je naprosto jednoznačné. (Pak je řeč o evidenci). Většina vnímaného nebo myšleného nedokáže působit jednoznačně a vyžaduje nějakou interpretaci. Každý se řídí tou interpretací, které je schopen dát důvěru. 

Věřit znamená interpretovat nejednoznačnou skutečnost způsobem, kterému jsme schopni sami důvěřovat jako něčemu pro nás směrodatnému.. Víra považuje za spolehlivé něco, co existuje, ale co nedokážeme nějak nezávislou cestou zbavit nejednoznačnosti. Naděje se upíná k něčemu dosud neuskutečněnému tak, jako by to už bylo věrohodné. .

  • Ta důvěřivost nemusí být neochvějná, ale věrnost vyžaduje. Víře se neprotiví, jestliže ji kriticky prověřujeme logikou i dosavadní zkušeností. Dospělá víra zaměstnává kritický rozum a pevnou vůli. 

Biblický pojem víry zahrnoval trojí postoj současně: (a)důvěřuji v existenci neprůkazné věci, (b) toužím, aby věc opravdu už existovala, (c) vyznávám odhodlání udělat vše, co je v mých silách, aby se ta touha z bodu (b) proměnila v důvěru bodu (a).

  • Také v lásku druhého a k druhému prostě věříme, anebo v ní doufáme. Naděje, která nemíří do víry a nenese plody v lásce, zůstává jen sněním.
2.1 Vzory dospělosti

Formy myšlení i víry se mění

  • Nikomu nepřipadá zvláštní, že se s věkem mění i způsob myšlení dětí. Podobně se mění s věkem myšlení člověka zralého, když zestárne: v něčem velmi zmoudří, v něčem zdětinští. Také kultura každé nenáhodné a trvalejší pospolitosti zraje, kulminuje a nakonec začne upadat. 

S postupem času se mění formy myšlení, komunikace s realitou, formy víry.

  • Proměnlivost forem není defekt, spíš je defektní odmítat všechny změny jakoby z principu

Věrnost víře vyžaduje dynamickou stabilitu postojů, nikoli jejich absolutní neměnnost. Tím důležitější je personální přínos osobní věrnosti..

  • Člověk potřebuje vzory chování i jednání, aby sám sebe formoval polemikou se vzorem nebo následováním vzoru. Dobře je to patrné na některých formách náhradní výchovy dětí i mladistvých. 

Ukazuje se, že propuštění po létech pobytu v ústavní péči kandidáti dospělosti nedokáží hospodařit, efektivně nakupovat, vyjednávat se zaměstnavatelem nebo na úřadech veřejné správy. 

Člověk se učí z velké části napodobováním; když později už zvládne techniku, může pokračovat v rozvoji schopností tvůrčím způsobem.

  • Vzory působí nejen na vědomí, ale také na nevědomí člověka. Dospívající má v celé zóně vyšších živočichů biologicky pojištěnou povinnost osamostatnit se od vlivu svých rodičů. 
  • Mnozí z mládeže, kterým byl odepřen přirozený obdiv a poté i přirozený střet s třeba jediným z rodičů, často si chybějícího rodiče modelují fantasií a se svým vlastním životem si nevědí rady; jejich humanita zakrňuje tím, že se nemohla přiměřeně vyvíjet.

Životní styl

  • Život poskytuje ohromné množství informací, podnětů, signálů. Kdo podle našeho názoru zvládl tvorbu svého životního stylu sympaticky, stává se nám vzorem i bez formalit.
  • Vzor pomáhá postupně si zformovat a osvojit si vlastní, na vlastní kůži přiléhavý spolehlivý životní styl. Fungující životní styl je každému značnou úlevou Umožní podvědomí „automaticky“ třídit informace a uložit je do správných souvislostí i bez účasti vědomí.
  • Komu chybí životní styl, musí s tím vším znovu a znovu zápasit, anebo musí na mnoho důležitých informací rezignovat.

Životní styl je soubor praxí osvědčených stereotypních reakcí na nejčastější typické životní situace jedince nebo jeho společnosti.

  • Styl se formuje na míru osobnosti tak, že vlastní já se postupně cílevědomě vyrovnává se svými danostmi: s vlastním charakterem, s proměnami energetického potenciálu své osoby, s nároky ideálů, s nároky doby i bližních.

Vzory kladné i záporné

  • Sami máme mnoho z genetických dispozic svých rodičů, budeme řešit mnoho problémů podobně jako oni. Ale pro formaci životního stylu potřebuje každý vzory.
  • Užitečnými jsou nejen vzory kladné, ale také záporné, neúspěšné, nepůvabné. Díky záporným vzorům lépe porozumíme svému vlastnímu étosu. Někdo se učí snáze díky positivním vzorům, některé etapy dějin preferují příklady odstrašujíc.
  • Rodič je užitečným vzorem i tehdy, kdy není ani dokonalý, ani zvláště úspěšný. Uvědomujeme si na nich snáze než na jiných vzorech, čím chceme a čím nechceme usilovat my sami.

Každý potřebuje nejen kladné, ale i záporné vzory, aby našel svoje vlastní místo ve společnosti. Kdo vzory nemá, musí si vysnít vlastní fantazií náhražky (herce, hvězdy popu, supermany).

  • Galerii vzorů nutno udržovat (aktualizovat) celý život. Život má několik vzájemně dost odlišných fází, kdy právě to, že máme přijatelné vzory, překlene nejistotu takových změn taktiky nebo strategie osobnosti. 

3. Vzory zralých vztahů

Co je a co není křesťanské

křesťané jsou ti, kdo Ježíšovi uvěřili jako své vlastní cestě za osobní i náboženskou zralostí a kvůli tomu se s Ježíšem identifikovali

Také způsob žité víry potřebuje vzory. Lidská odpovědnost bude odpovědností křesťanskou, jestli se řídí prioritami životního stylu Ježíše Krista.

Ježíšův životní styl

  • Všimneme si jen části životního stylu, kterou lze aplikovat v našich poměrech. 
  • Ježíšova zbožnost byla veliká, ale měla málo společného s náboženstvím.
  • Ježíš měl positivní vztah ke světu: Ježíš se identifikoval s Otcem, který „tak miloval svět, že dal na jeho záchranu ze svého“[1]
  • Ježíš soucítil s postiženými[2] a jako by ignoruje egocentrické tendence člověku vrozené.Naléhavě tak směruje i své přátele.[3] lpěl na záchraně své duše, záchranu očekával od Boha
  • Pěstoval cit pro potřeby spásy bližních[4]
  • Ježíš dával přednost víře před náboženskou horlivostí.
  • Ježíšova víra nelpěla na ideologiích náboženských systémů, ale žila z důvěřivosti milostivému otcovství Boha, jehož království přichází k nám.
    • rozuměl spravedlnosti odlišně než je zvykem v náboženství: nezkoumal, co si kdo zaslouží, ale co kdo potřebuje;[5] Klasickou spravedlnost ponechával na Bohu;
    • starost o svoji budoucnost zde na zemi svěřil do rukou, kterým důvěřoval: do Otcových.[6] protože důvěřoval zaslíbení, že vše potřebné bude hledajícím boží království přidáno z milosti
    • nepohrdal příjemnými stránkami života: nepostil se, neodříkal se pozvánek na hostiny a svatby, ale přijímal radostné stránky jako zdroj energie potřebné ve stránkách nepříznivých;

Aby Ježíš unesl osud bílé vrány, zvolil taktiku kenozis, nedělal si na nic nárok, byl znovu za všechny dary vděčný a děkoval Otci[7]

Pokud Izraelita vyhověl zákonu, domníval se, že má prostě nárok na Boží dávky. Ježíš naproti tomu spoléhal na milost, nikoli na jakési právo, vydobyté na nebesích některou z náboženských pojistek.

Kristus tu dnes fysicky není, nepatří mezi elementy tohoto světa. Následovat jej pak znamená zaujmout takový životní postoj, který by pravděpodobně Ježíš sám dnes zaujal, kdyby žil náš život.

Ježíšova naděje

  • Když hospodyně vezme mouku a trochu kvásku, doufá, že to prokvasí celé těsto. Nic z toho očekávaného zatím ještě neexistuje; nadějí se to neexistující stává možným a pak nakonec i fungujícím.
  • Jistoty člověk lačně shání, bez nich se žije velice obtížně a „draho“. Ježíš sám na svém osudu dokazoval, že všechny ty důmyslné pojistky proti katastrofám jsou v posledku jen iluzí, v posledku nic nezachrání, nezasáhne-li boží slitovnost a milostnost.[8] 

Nadějí rozumíme odhodlané vyhlížení realizace něčeho, co ještě neexistuje, ale je už toužebně očekáváno a co aktivně podporujeme např. vytvářením podmínek 

  • Ježíš naději nejen učil podobenstvími o dobrotě a vstřícnosti nebeského otce jako ABBA, ale především odhodlanou poslušností svému prorockému osudu v životě i umírání. 

Víra činí zázraky, naděje umožňuje přežít kritický nedostatek něčeho existenciálně významného tím, že nedostatek učiní dočasným. Víra míří za spásou, naděje dává šanci jí dosáhnout

4. Co by nemělo chybět v náboženském vztahu

Věřit komu nebo věřit doktríně 

  • Jedna z větví katolické tradice si zvykla pravdu zpředmětňovat, zvěcňovat.[9]Pravda je pak to, co nějaká kompetentní autorita za pravdu prohlásí a to je třeba vzít za své. Taková tradice není jedinou ani v rámci římského katolictví.
  • Apoštol Pavel v listu Římanům konstatuje, že Abrahám uhájil smysl svému životu právě díky své víře. Nemohl mít na mysli víru jako přitakání nějakým idejím. 

Tento „otec naší víry“ Abrahám neměl k dispozici ani jeden jediný výrok katechismu, tím méně ovšem učení církve v jakékoli formě; Abraham věřil tak, že Neznámému Bohu (možná i jako jednomu z nejmocnějších bohů) věnoval celou svoji lidskou důvěru v nějakou budoucnost opřenou o smlouvu s tím neviditelným Bohem..

  • Týž apoštol radí Tesalonickým [10], abychom se učili věřit experimentem: všechno zkoušejte, dobrého se přidržte 

Pravda je nejen shodou mezi skutečností a její slovní charakteristikou, jak to učili s Aristotelem scholastikové. Pravda je také správně utvářeným procesem, budujícím dějiny – pravda se děje.

Věřit náboženství a věřit evangeliu

  • Ježíš i jeho apoštolové byli vychováni v židovském náboženství. Evangelium je lákalo, ale dlouho mu přece jen nevěřili[11]
  • Je důležitý rozdíl mezi náboženstvím a vírou. Další významný rozdíl je mezi vírou „evangeliu“ a důvěryhodností textů čtyř evangelií, které máme v Bibli.
  • Evangelium je jedno, ale dosvědčují je čtyři kanonická evangelia – spisy v rámci novozákonní Bible.

Náboženství je systém idejí, které vytěžila lidská zkušenost při odvěkém styku lidského a božského, kdežto víra je postoj, která osoba zaujímá k stvořenému  světu i k duchovním skutečnostem. Také křesťanství je náboženstvím

  • Náboženství radí nebo velí jednotlivci, jak zacházet s božským. Rodí ze souhrnu zkušeností  společnosti.
  • Charismatičtí jedinci dokázali za staletí shromažďovanou zkušenost s konkrétní formou transcendentna uspořádat a vytřídit, případně vyjádřit určité základní postoje rituálně.

Víra evangeliu je osobní důvěra věnovaná interpretaci „Dobré zprávy“ pomocí ducha i litery konkrétních novozákonních spisů

  • Víra se děje tak, že napřed nějak zaujme jednotlivce, vzklíčí v jeho srdci, pak věřící společenství svojí kolektivní zkušeností koriguje porozumění té zprávě.
  • Důvěra je osobní vztah. Vztah navazuje jednotlivec za sebe. V případě důvěry v evangelium potřebuje k tomu druhé věřící.
  • Ježíš vyžadoval od svých posluchačů, aby změnili svoje smýšlení a věřili evangeliu.[12] Dosud totiž byli zvyklí podle bohabojného vychování důvěřovat mnohonásobně osvědčenému náboženství. 

Evangelium není nauka, ale zpráva o tom, jak se děje nebo může dít spása společenství a jednotlivců, jak je to se šancí odpuštění, smíření, nového začátku. Podobně důvěra biblickým textům zvaným evangelia není totéž co věřit Dobré zprávě o Kristu Ježíši z Nazareta, svědku užitečnosti a účinnosti osobní důvěry ve věrnost Boha.

  • Důvěra v evangelium živí prameny naší někdy zkomírající naděje. Naší záchranou je spojení s tím Ježíšem, který bojoval s pokušením zoufalství nad smyslem svého života kvůli postoji náboženských autorit i selhání vztahů jeho dosavadních přátel.[13] 

5. Role církve ve víře katolííků

Změny paradigmatu po posledním koncilu

  • Náboženství svojí propracovanou naukou i praxí ritualizovanou někdy až do vysokého stupně vzbuzují dojem, jako kdyby nadpřirozená spásapramenila ve spořádaném způsobu života a v účasti na posvátných obřadech.
  • Donedávna autentizovaná římskokatolická tradice považovala za podmínku spásy uvěřit bez výjimek úřednímu učení církve a podřídit se její svátostné praxi. Ta zahrnovala sedm svátostí s různou závazností a vahou.
  • Od pradávna patřila mezi články víry také formule: věřím v jednu, svatou, obecnou a apoštolskou církev. Fixovala tak výzvu, kterou má každá z církví před sebou, pokud se chce stát a zůstat církví Kristovou. Během věků se formule povážlivě vyprázdnila a sloužila nakonec už jen k polemikám o pravosti a nepravosti konkrétních forem církve. 

Věřit církvi jako svátosti společenství

  • Poslední koncil římskokatolické církve chtěl polemickou uzavřenost církve překonat na několika frontách, mimo jiné také sebe-vědomím církve. Předložil nové aspekty identity církve, která chce být Kristovou. 

Současná teologie v rámci katolictví i protestantství vidí spásu člověka ve zdařilém sjednocování vzájemně velmi odlišných bytostí božské a lidských, personálního a společenského do fungující jednoty nazývané symbolicky Boží království.

  • Kristova církev je v takovém světle světu znamením, které má vybízet, zvát, dodávat odvahu:
  • Ekumenickou otevřeností a vstřícnou tolerancí posilovat naději v šanci symbiózy v jednotě tak různých, jako jsou dnes přístupy lidí k témuž evangeliu, ale i tak různých, jak je člověk Afriky a Ameriky a vposledku i tak rozdílných bytostí, jako je člověk a Bůh.
  • Ochotou odpouštět křivdy a pomáhat smíření má být znamením mocného božího milosrdenství a schopnosti vyšlechtit do krásy i historickou skupinu božího lidu v židovství nebo v křesťanských církvích.[14]
  • Církev se na témže koncilu přiznala k povinnosti následovat odvahu a radikalitu Ježíše z Nazareta . K lepšímu porozumění toho, oč tu jde, může pomoci událost, popsaná v evangeliích jako příběh Ježíšova křtu.[15] Ježíš tehdy: 
    • Rozhodl se pro změnu svého dosavadního života a také jednal. Ta jednota myšlenky a činu je důležitá;
    • Opustil řemeslo, kterým dosud živil matku i sebe. Místo toho putoval přes celou zemi k Jordánu dole v Judeji, aby přijal Janův křest. To bylo ve zřetelném napětí s úkolem, který mu ukládalo jeho náboženství.

Ježíš tak nejen ve vlastním srdci, ale také před dalšími náboženskými souvěrci a pod dohledem nějaké vnější (Janovy) autority zavázal sám sebe k radikální změně.Z takové změny není tak snadné později vyklouznout.

  • Ne všechny naše změny smýšlení jsou toho rázu, ale pokud jsou změnou našeho osobního postoje k evangeliu,.i ony vytvářejí dějiny spásy.

Pokání není cílem akce, jen cestou k cíli. Hospodin reaguje dokonce hřejivě: „Toto je můj milý syn“, slyšíme. Jako by Bůh řekl: „takto to chci, takto jsem si to představoval, tím jsi mne potěšil, synu člověka.“

vyznávání důvěry v Ježíšův životní styl (martyria) se musí dít především vlastním životem[16]. Někdo je pak osobně povolán vedle toho také kázat nebo svědčit utrpením či smrtí.[17]

  • Církev jako shromáždění božího lidu má v praktických podmínkách existence svých světských nebo do jiných společenství víry zařazených dosvědčovat, že jednota pokojným soužitím je možná i v tak nábožensky i sociálním statutem rozrůzněných shromážděních jakou jsou naše současná..

6. Role Parakléta

Duch jako spásné prostředí

  • Židovský teolog druhé a třetí čtvrtiny minulého století Martin Buber nabízí k porozumění roli Ducha pozoruhodnou interpretaci. O duchu vypovídá jako o aktivním katalyzujícím prostředí, kde se procesy odvíjejí správně, účinně a smysluplně. 

My k tomu ještě v krédu vyznáváme Ducha jako Pána a Dárce života, tedy toho, kdo způsobí, že neživé se stane živým[18], neplodné plodným[19].

Dary Ducha jednotlivcům

  • Podle evangelistů[20] začínal Ježíš svou dospělou dráhu setkáním s Duchem Božím ve funkci Parakléta.[21] Podle líčení všech čtyř evangelistů se zdá, že to setkání radikálně změnilo Ježíšovo sebe-vědomí. To samozřejmě dostane člověka aspoň někdy do těžké situace. 
  • Když později Ježíš chtěl, aby jeho přátelé z Galileje sami dokázali z víry žít a vyznávat ji jako svůj vlastní osobní zážitek ospravedlnění, vyprošoval jim právě Parakléta[22]. Podobně i Pavel svým obcím. 

Po letnicích zvládli role vyznávat životem a žít vyznáváními bývalí rybáři. Už se tolik nebáli, už se přiznávali k odpovědnosti za Ježíšovu věc, už se s ní identifikovali a dokázali do ní mnoho investovat.

  • Každá pomoc Parakléta nějak souvisí s hledáním a nalézáním božího království, resp. se spásou. Všechny níže jmenované dary však mají i sekulární variantu, užitečnou ve společenském životě. I tam zůstává platit, že pomoc Parakléta míří ke spáse, a že úsilí lidí často bezmocných nese plody. Snaha apoštolů postupně nesla plody, nad kterými kdekdo žasl. 

Ohraničený počet „sedmero darů“ je symbolický, věcně není důležitý. Pavel uvádí Korintským[23] a Efezským[24] jiné seznamy darů.

Dary Ducha společenství – charismata

  • Charis znamená láskyplnou jednotu, sounáležitost, milost. Charismata potřebuje obec, aby se zrodila, prospívala a plodila.[25]
  • V Písmu existuje několik různých výčtů charismat. Protože jde o dary, které mají vždy také funkci znamení budoucího božího království, projevují se některé z darů nápadně. To lidi s nedozrálou nebo vůbec chybějící pokorou očividně pokouší. Všiml si toho už apoštol Pavel. 

Pavel napomíná ty ješitné, že nejmocnějšími charismaty jsou ta nenápadná, např. láska, která odpouští, umění sjednocovat, , vést ke smíření, má trpělivost s pozvolným uzdravováním..

  • Některé lidi dokonce nápadné projevy extatických stavů odpuzují nebo dokonce pohoršují. Charisma na odiv presentované pak pro ně ztrácí svůj význam jako znamení spásy. Už nezve ke spoluúčasti ani ke sjednocení a komuniu. 

Ježíš odmítal pověst zázračného lékaře, nejméně dvakrát ostentativně „zahodil“ příležitost, kdy jej nadšenci chtěli vynést do slávy. Lidé bez pokory potřebují být na výsluní lidského obdivu.

Duch je utěšitel, zastánce

  • Po utěšiteli se začne rozhlížet ten, komu se nedaří, je opuštěn, bezmocný. Proto Ježíš slibuje Utěšitele přátelům v těch chvílích, kdy jde pro všechny do tuhého a věrnost i těch nejbližších se rozpadne. 

Duch je ten, skrze něhož se opíráme o boží věrnost .Bůh hořícího keře je Bohem pro nás, Bohem na naší straně a zůstává svému lidu věrný. Aspoň někdy se taková služba čeká i od nás.

7. Odpovědná reprezentace

Reprezentace

  • Dospělost není formalita, přináší oproti dětství některé novoty i do světa osobní víry. Dospělý věřící křesťan například musí už z podstaty věci re-prezentovat církev a také samotného Krista: „Kdo slyší vás, slyší mne, a kdo odmítá vás, odmítá mne; kdo odmítá mne, odmítá toho, který mě poslal.“ (l 10, 16)
  • Ani reprezentace není formalita lichotící něčí ješitnosti nebo hrdosti na příslušnost ke klubu. Reprezentace znamená zpřítomňování někoho nebo něčeho, co je nějakým způsobem momentálně nebo svou podstatou v daném místě nedosažitelné, ale velmi potřebné. 

Příklady: reprezentace Boha, spravedlnosti, národa

  • Reprezentace neviditelného Boha se děje na mnoho způsobů. Jeden z těch každodenních způsobů zpřítomňování Boha ve světě se děje:
  • Duchovním životem, přiměřeným současným potřebám světa.
  • Ovocem zralého duchovního života. 

Všichni pokřtění – každý a každá – jsou povoláni a pověřeni representovat (=zpřítomňovat) Krista tam, kde sami žijí, pracují a tvoří.

Zpřitomnit Krista jako svátost spásy světa

  • Ještě v polovině minulého století si představovali svátost jako událost přídělu (zvěcnělé, objektivizované) milosti jednotlivci. 

Církev na základě jednorázového pověření Krista prý přiděluje z pokladnice Kristem získaných zásluh určitá kvanta milosti těm, kdo jsou ochotni přijmout takovou roli církve a splnit podmínky, které ta církev ukládá..

  • Druhý vatikánský koncil říká, že pramenem toho dobra účinně sdílejícího boží milost lidem je Ježíš z Nazareta jako Kristus. Svým životem, smrtí, vzkříšením je tak Kristus každému k dispozici jako pra-svátost (Ur-sakrament) světa. 

Duchem pomazaný Kristus zůstává jako vzkříšený ve světě a působí uvnitř božího lidu jako účinné znamení spásy (záchrany smyslu ) jejich existence. Podobně jako kdysi historický Nazaretský naznačuje a zároveň působí záchranu velmi rozličným potřebným a pro všechny, kdo jsou schopni uvěřit.

  • Ježíš sám připomíná,[26] že ani, on, ani nikdo z církve[27] nejedná silou svojí, ale že Bůh je ve světě přítomen, náš svět není Boha-prázdný. Tento fakt je základem naší spásy podobně, jako byl základem spásy vracejícího se marnotratného syna jeho otec, čekající na zápraží. [28] 

Svátost Kristem udílená není vysvědčením, že jsme už skvělé a skvělí. Je boží deklarací, že šance tu je i navzdory tomu, jací dokážeme být.

  • Malé dítě se nestane dospělejším, přijme –li svátost dospělých. Desetileté děvče se nestane dobrou nebo věrnou manželkou, přijme-li svátost manželství. Ale kdo o to stojí, má Boha na své straně natolik, nakolik je to třeba.. 

Zpřítomnit Kristova Ducha – letniční událost[29]

  • Setkání s Duchem svatým o prvých letnicích po Ježíšově smrti bylo pro mladou církev stěžejní, ale těžko popsatelnou zkušeností. 

Každému svatopisci bývá někdy obtížné popsat mimořádnou událost, a tak i Lukáš použil termínů, obrazů a odkazů na mýty na prvý pohled možná rozpačitých.

  • Mnozí (ne všichni tehdy přítomní) zakusili, že:
    • zralý člověk už je opravdu skvělé boží stvoření.

    • přesto ještě může zakusit náhlou a přitom trvalou proměnu svých vlastních schopností.

    • lze překonat i obtížné bariéry rozdělující budoucí bližní

    • když bude třeba, najdou se správná slova i odvaha mluvit. 

Petr byl při prvých křesťanských letnicích přesvědčen, že právě přišlo boží království v moci a slávě, že tedy končí svět. My jsme se museli naučit rozeznávat eschata („už – a ještě ne“) jako spojenectví osobní víry a naděje.

 Ale nevidí to každý; i při prvých letnicích byli tací, kteří se dívali a neviděli, naslouchali a neslyšeli.[30] Nejde o událost dějin světa, ale dějin spásy. Spása je svobodným darem božím těm, které si sám ospravedlnil.

7.1. Klasické formy reprezentace Krista

Formy reprezentace

  • Ježíš byl všem kolem sebe výzvou jako prorok, kněz a pastýř. Je sporné, jestli si to historický Ježíš uvědomoval, ale fungoval tak. Tím napořád naznačoval, že Bůh tyhle služby svému lidu věrně plní. 

Duch svatý prohlašuje před nebem i světem a církví i před biřmovancem samotným veřejně, že Bůh toto rozhodnutí ke službě doprovází svými charismaty.

Biřmování dává Bohu, církvi, světu i vlastnímu já veřejně na srozuměnou, že se těchto závazků uváženě ujímáme.

1. Prorok není svévolník, který chce vyniknout, ale člověk pověřený službou. Poctový prorok na svoji službu obvykle doplatí. Také Ježíš na tuto službu osobně doplatil.

Dnešní prorok je povolán nacházet jménem božím správná slova i činy povzbuzení, napomenutí i utěšení

2. Celek lidu božího je lidem kněžským. Kněz přijímá zvláštní odpovědnost za ostatní před boží tváří a za Boha před tváří všech v lidu.

  • Kněží byli už dávno před Kristem, a tak vůbec ne každý je dnes knězem na Ježíšův způsob. Nový Zákon už nepotřebuje kněžský stav jako profesionální obsluhu rituálů ve svatém velechrámu, jak to nařizovala Bible a udržovala tradice až do doby Krista Ježíše.[31]
  • Jako velekněz byl Ježíš rozpoznán dodatečně na základě ovoce své služby. Rozhodující pro to ovoce bylo umění poslušnosti, Ježíš nabídl Otci sjednotit svoji vůli s Otcovou jako dostačující uzdravení těžké nemoci Adamovy. 

Kněz podle Kristova řádu reprezentuje Ježíšovu proexistenci

3. Církev si některé jednotlivce povolává, vychovává a autoritativně pověřuje na konkrétní místo pastýřské služby v církvi. To nijak nevylučuje ani nekonkuruje křestnímu pomazání každého a každé pokřtěné, aby v určitých okolnostech fungovali jako pastýř.

  • Podstatou pastýřství je starost o budoucnost božího lidu. Pastýřská služba má ostatní ochraňovat, předvídat, pastýř má být cestou nebo bránou, ale má také stádo přimět k plodnosti jejich života. 

Podstatou pastýřské služby druhým je rozvážná odvaha předstoupit před bližní, vzít na sebe větší část jejich i společných rizik a tím odlehčit těm druhým.

Kdy reprezentovat

  • Bible používá rčení: „ Když se naplnil čas“ …Bůh vstupuje do našich dějin, když uzrála doba nebo určitá situace , řekli bychom my. 

Dějiny i situace mají svůj kairos

  • Izrael chápal čas jako proces zrání směrem k plnosti bytí. Takový čas se nedá efektivně měřit sledem stejně dlouhých časových jednotek (takovému měřitelnému času říkali „chronos“). Ten příznivý čas zralosti a naplnění se označoval jako kairos.
  • Není rozhodující, zda prorok bystře extrapoloval přítomné a minulé a byl tedy jakýmsi prognostikem, anebo mu jeho poselství bylo „zjeveno“(stalo se mu zjevným) jakkoli jinak. 

Rozhodující bylo, že boží lid mohl díky prorokovi správně zareagovat na kairos. Správně směrem ke svému zachránění nebo naplnění svých dějin, „ke spáse“.

8. Svátost dospělosti

Pojem svátosti

Svátosti jsou viditelná a účinná znamení neviditelného působení boží milosti v dějinách spásy. To působení míří ke spáse – záchraně smyslu existence konkrétní osoby.

  • Svátosti uděluje Kristus v Duchu svatém.Vzkříšeného Krista při tom reprezentuje zástupce církve, protože Kristus slíbil, že svým přátelům zůstane k dispozici uprostřed jejich společenství (církve)
  • Svátost není událostí magie. Proto také účinnost svátostí nezávisí na přesnosti a dokonalosti rituálního aktu, ale na poctivosti víry toho, kdo svátost přijímá, na poctivosti a zralosti jeho úmyslu.[32]
  • Ne každé setkání božího lidu s milostí vyžaduje svátostné znamení. Bůh i člověk zůstávají v rozdávání darů svobodní. 

Katolík pokládá za milost, Smíme doufat, že při zvlášť závažných uzlech nebo křižovatkách své existence nebudeme na problémy osamělí, ale s bližními v církvi, a proto i s Kristem v Duchu svatém.

Iniciační[33] svátosti

  •  Křesťanem se stane jen ten, kdo se rozhodne patřit k tomu lidu, který si kdysi přivlastnil Kristus Ježíš a chce přijmout pro to podmínky Krista jako Pána.
  • Podmínky viděl Ježíš – aspoň podle mínění evangelisty Marka – dvě: změna smýšlení a důvěra v evangelium Ježíše Krista. 

Startovním znamením takové události jsou svátosti iniciační: křest s biřmováním a účast na šle a krvi Páně.

  • Křest znamená, že kandidát křtu chce spojit svoji osobní víru s vírou společenství božího lidu a společenství jej přijímá.
  • Většina kandidátů dnes přijímá Dnes křest už v dětském nebo v kojeneckém věku. Proto se sluší, aby každý takový v dětství pokřtěný ještě jednou sám zvážil takové základní rozhodnutí učiněné kdysi za něho bez jeho souhlasu. Církev mu k tomu nabízí ritualizovanou formu svátosti biřmování, Pokud je křtěn dospělý, je biřmování opět jako kdysi spojeno se křtem do jediného rituálu.
  • Křtem dává každá a každý pokřtěný mezi jiným najevo, že chce přijmout Ježíše jaksvoji cestu do božího království a že chce být Kristem Ježíšem přijat do jeho jednoty s Otcem a Duchem. To od počátku vyznává svátostné znamení eschatologické stiny božího slova a božího těla i krve, tedy svátost eucharistie.  Proto ke slavnosti křtu dospělého patří vedle biřmování také první přijímání. 

Vzájemné přijímání má široký záběr, zahrnuje nejen osobnost křtěnce a jeho svět, jeho svět vztahů a duchovní život na těch vztazích realizovaný, ale také nějak přiměřeně svět božích vztahů, samozřejmě i účast na Ježíšově testamentu a vůbec celkové PAMÁTCE.

 

  Rituál svátosti dospělosti

  • Svátost se děje jednak modlitbou celebranta a pomazáním křižmem. Modlitba celebnta vyprošuje dary Ducha – Parakléta pro jednotlivce, který se rozhodl na sebe vzít řadu konkrétních odpovědností.

Pomazání a slovní doprovod tohoto pomazání křižmem naznačuje pečeť Ducha svatého na tomto základním rozhodnutí přijmout dospělou odpovědnost.

  • Ve křtu se mimo jiné zavazuje každá a každý k účasti na třech zásadních formách Kristovy služby božímu lidu, službě proroka, kněze a pastýře. Při slavnostním převzetí dospělé odpovědnosti za tyto role je takový biřmovanec pomazán křižmem – olejem používaným už ve Staré smlouvě k pomazání proroků kněží a králů.
  • Duch svatý je týž, o kterého se opíral Ježíš z Nazareta. [34]
  • Právě pro znamení účasti svatého Ducha na podobném základním rozhodnutí Ježíše v přítomnosti Jana Křtitele je později Ježíš nazýván Kristem.

“Kristus“ není jménem, je jedním z novozákonních titulů Ježíše z Nazareta, znamená právě Pomazaný, stejně jako aramejský ekvivalent „Mašíjah – Mesiáš“.

Kmotr a nové jméno

  • Svědkem legitimity převzetí dospělé odpovědnosti i příslibů pomoci Ducha svatého je biřmovanci i jeho církevní obci kmotr. Kmotra si svobodně vybral biřmovanec.
  • Bývalo zvykem už v dobách apoštolů vyjádřit významnou změnu statutu věřícího také novým jménem. Tak byl Petr přejmenován ze Simeona (Šimona) na Kéfu (Skálu, Petra) v souvislosti s převzetím role skály, kterou v něm mohou nacházet ostatní apoštolové. Podobně Pavel při svém radikálním obrácení z pronásledovatele do vyznavače Krista mění jméno Saul na Paulus.
  • Také biřmováním dochází ke změně nitrocírkevního statutu biřmovaného a to se může vyjádřit také změnou jména. Jméno si vybírá biřmovanec podle vlastní volby a v našich krajinách je zvykem připojit jej ne místo jména křestního, ale vedle něj.

     

    [1] srov. J 3, 16

    [2] L 13, 11-19

    [3] Mk 8, 34-37.

    [4] Mt 9, 35-36 a další: Mt 14, 14; Mt 15,32

    [5] Mt 20, 1-15

    [6] J 12, 27-28

    [7] Fp 2, 6-11

    [8] srov. L 12, 21-34

    [9] Ještě v katolickém katechismu Tomáškově čteme, že „věřit znamená mít za pravdu, co církev svatá k věření předkládá,“(srov Ř 4, 7-12)

    [10] 1Te 5, 19-22

    [11] Ta nevíra byla zpočátku naprosto všeobecná, srov. L 24, 13-21

    [12] srov. Mk 1, 15

    [13] Mk 15, 26-37

    [14] Mt 6, 7-15

    [15] např. Mt 3, 17

    [16] Jk 2, 14-17

    [17] Mt 10, 17-25

    [18] srov. Gn 2, 7; Ř 8, 11

    [19] Mt 1, 20

    [20] Mk 1, 9-11; J 1, 32-33

    [21] Paraklét je pomocník, zachránce, zastánce.

    [22] srov. J 14, 15-17

    [23] Hlavní seznam najde každý v 1K 12,1 -14,25

    [24] srov. Ef 1, 17-21

    [25] Možná nejen obec náboženská; také sekulární obce mají anebo postrádají své „charismatiky“, velké řečníky, organizátory, nadšence strhující k dílu i ty váhavce.

    [26] J 8, 28

    [27] Ef 4, 1-7

    [28] srov. L 15, 11-32

    [29] srov. Sk 2, 1-42

    [30] Sk 2, 12-13

    [32] Při posuzování svátostné praxe je důležité rozlišovat pojem „účinnost“ a „platnost“, případně také platnost a dovolenost.

    Pojem platný o daném úkonu autenticky prohlašuje, že byl se strany lidí vykonán správně a uváženě. Pojem účinný se opírá o víru v boží milostivost a věrnost. Závisí přímo na dárci milosti, tedy Bohu, a na připravenosti resp. otevřenosti příjemce..

    Pojem „dovolený“ je z oblasti církevní kázně. Ta dovoluje takový svátostný akt, který respektuje předepsané formální náležitosti. Kázeň chrání obecnou čitelnost (srozumitelnost) takových znamení. Je věcí čistě lidskou.

    [33] z latinského initium – počátek

    [34] Vy však nejste živi ze své síly, ale z moci Ducha, jestliže ve vás Boží Duch přebývá. Kdo nemá Ducha Kristova, ten není jeho. Je-li však ve vás Kristus, pak vaše tělo sice podléhá smrti, protože jste zhřešili, ale Duch dává život, protože jste ospravedlněni. (Ř 8, 9-10)