Zdálo by se, že smyslem křesťanského vánočního svátku je oslava narozenin Krista Ježíše, ale to je omyl. Neznáme žádná fakta z dětství ani z neveřejné části života Ježíše z Nazareta. V antice byly osudy dítěte nezajímavé, dítě bylo spíš živým inventářem rodiny nebo klanu než osobou, která vytváří dějiny. Proto ani to, co můžeme o Ježíšově dětství číst v Bibli, nedělá si nárok na historickou zprávu o okolnostech Ježíšova zrození.

Jako v mnoha jiných případech, jde Bibli o to, jaký význam má ta nebo ona událost v dějinách naší spásy, anebo řečeno civilnějí, jde o význam událostí nebo postav, které hrají důležitou roli v obec-ném zápase lidí o smysluplnost jejich existence.

Biblické vyprávěné o okolnostech Ježíšova narození patří mezi literární konstrukty. Říkalo se jim „Mášal“, česky bychom řekli: „legenda“. Jeho cílem nebylo poučení o dějinách, ale výklad smyslu a významu postavy, například proroka, učitele, vladaře.

Dnešní příliš povrchní člověk Biblí většinou pohrdá, jsou to prý báje a mýty. Takoví na sebe prozrazují, že jejich kulturní výbava je povážlivě děravá. Mýty člověku neubližují, naopak. Právě proto antické kultury mýty shromažďovali už dávno před vznikem Bible.

Bibli nenutíme, aby svědčila o historii nebo jiných vědeckých záhadách. Bible nabízí člověku všech dob lepší porozumění humanitě, místu člověka v celku stvoření. Proto naši předkové Bibli otevírali ne jako učebnici dat, ale hledali a nacházeli tam radu, jak zvládat obtíže života, jak žít a přežít dnes a vprostřed Evropy. A k tomu má uzrálý mýtus i dobrá pohádka co užitečného říci.

Význam biblické postavy Nazaretského Ježíše pro nás naznačují příběhy počátku a konce života Krista, podle naší víry zachránce těch, kterým jejich životy připadají nesmyslné nebo přespříliš obtížné. Neslavíme tedy o vánocích Ježíšovy narozeniny, ale příběh povzbuzující v situacích jakoby ztracených. Příběh nás zve spoluprožít ve fantasii úžasnou událost, kdy v existenciální krizi se naděje očividně vyplatila.

Ty okolnosti a osudy lásky dvou mladých lidí z Nazareta – Josefa a Marie našly nakonec řešení. Ač byly tak absurdně zapletené, že se zdálo že jsou i Boha-prázdné, Bohem opuštěné, ale Bůh své neopustil. Proto v prožitku takového příběhu může najít podporu a odvahu vlastně jakákoli naděje dnešního člověka, která pod tíhou osudu užuž zhasíná.

Bývaly to svátky důvěry, která se vyplatila, dočkala se naplnění. Takový prožitek svátku pak funguje jako osvobozující, očistný proces lidské psychiky známý už ve starověku jako KATARZE.

Než křesťanské vánoce zmizely pod nánosy zdivočelého konzumu a kašírovaného sentimentu, každoročně přispěly svou troškou do mlýna těm, kterým se nežilo zrovna nejsnáz, tedy většině lidí. 

Cesta za odvahou začíná uměním naděje

K očistné proceduře vánoc patřil po řadu století jako katalyzátor nebo posilovač toho procesu advent. Ten tu schopnost důvěřovat důkladně prosvítil expozicí krizí zdárně vyřešených a tak cvičil a otužoval dalšími biblickými příběhy na toto téma. Tak se v adventu připomíná poučný příběh z dávnověku Izraele, kdy za krále Achaze hrozilo zničení celého judského státu. Také autor Matoušova evangelia se k tomu příběhu vrací v souvislosti s příběhem nazaretské dívky Marie, Ježíšovy matky. Je to situace člověka v kritické nouzi hned v několika rozměrech.

Matouš tu nikoli náhodou připomíná jiný biblický příběh. Je to příběh pokusu proroka Izajáše naučit naději resp. odvaze k budoucnosti krále Achaze. Král měl na krku válku s mnohonásobně silnějším nepřítelem. Král správně viděl, že ta válka nemohla skončit dobře, jeho státeček bude jako poražený prostě vymazán z mapy i z dějin. Každé rozhodnutí se mu jevilo jako cesta do pekel.

Podobně zoufale jako kdysi král Achaz za pomoci proroka Izajáše zápasí mladý manžel Josef sám se sebou, se svojí láskou k manželce Marii i s příkazem Zákona. Marie čeká dítě, ale není počato Josefem. Josef byl povinen podle božího zákona svoji manželku vydat k ukamenování. Současně jej nařízení prokurátora okupační moci nutí přesunout se z Galileje několikadenním pochodem do města Betléma, a Marii ve vysokém stupni těhotenství musí vzít na cestu ssebou. Zřejmě musel kvůli tomu prodat veškerý společný majetek, aby koupil oslíka. A tak se stalo, že Maria rodí v cizině, mimo lidské příbytky, ve chlévě. Situace natolik absurdní, že přežít ji bez úhony pro budoucnost vzájemného vztahu manželů i budoucnost dítěte vyžadovalo mezní zápas o odvahu takové slepé uličky přežít.

Úkolem proroků nebylo podívat se do ostatním lidem skryté budoucnosti, jak nějaká bitva nebo porod prvorodičky v prostředí vesnického chléva dopadne. Jejich úkolem bylo potěšit, napomenout nebo povzbudit božím jménem ty, kteří se ve své službě společnosti ocitli ve slepé uličce. Izajáš to provedl tak, že poukázal na událost, která se jindy zdá zcela běžnou, ale v kontextu hrozící války dostane jiný rozměr: Dívka počne a porodí syna a ten syn dostane od matky jméno Immanuél, říká prorok.

Nevíme, zda příběh evangelisty má historické jádro. Ale jisté je, že tím evangelista náležitě vykreslil, co že to znamená v kritické chvíli neztratit naději v záchranu u Boha Izraele.

V kontextu existenciální nejistoty celé národní pospolitosti je početí dítěte buď neodpovědným hazardem, anebo svědectvím o odvážné důvěře. Rozhodne ovoce, jaké takový čin ponese. Nu a ta bezejmenná mladá dívka v době Achazově povýšila svou odvahu na symbol národ zachraňující odvahy, Její dítě Immanuél se stalo ikonou boží pomoci a funguje tak dodnes všem, kdo v Bibli hledají nějakou oporu.

Jako za dnů Izajáše a krále Achaze, ani dnes není řešení krizí v tom, že Bůh šlehne kouzelným proutkem a kritické situace zmizí. Řešení je v tom, že krizemi těžce zkoušený člověk přežije ty hrůzy holokaustu díky odvaze k budoucnosti, odvaze živené nadějí. A tohle je podle evangelisty Matouše pravé poselství vánoc dalším dobám a věkům.

Nikoli selanka, nikoli zpěv andělů nad rozkošným nemluvňátkem v jesličkách, nikoli šťastní novomanželé, kteří mají šťastnou náhodou střechu nad hlavou a něco tepla pro rodičku a dítě získali díky tomu, že sdíleli chlév spolu s dobytkem. Poselství zní jinak: Ti lidé ze stejného masa a krve jako my přežili ty strašné svízele, přežili, protože nepřestali doufat v ono prorocké poselství, vyjádřené jmény obou novorozenců:   Immanuel znamenalo v překladu: „Bůh nás neopustil, je s námi“. Jehošua – Ježíš znamená ještě konkrétněji: „Hospodin je naše spása“. Byli naivní, když vsázeli na Bohem nabádnuté znamení? Důležité je, že díky tomu přežili do štěstí.

Kdo se raduje z odvahy manželů Josefa a Marie porodit dítě navzdory dusivým okolnostem jejich momentální bezvýchodné existence, ten sám si odnese z vánoc posilu své křehké naděje do svých slepých uliček. A opravdu:

Naděje je uměním v dané kritické chvíli důvěřovat v cosi, o čem vím, že JEŠTĚ není, ale co BUDE, Stane se to realitou díky silám, které jsou větší než moje bezmoc. Třeba síle boží. Ale třeba také síle vzájemné lásky, věrnosti a jiných velkých mocností. Ti mladí Maria a Josef z Nazareta přece otevřeli mnoha dalším nový přístup k naději tím, že ač počátky jejich rodiny byly tak dramatické, docela obyčejné lidské štěstí tam nakonec nechybělo, protože tam nechyběla hojivá boží přítomnost.

Cesta za uměním naděje v dnešním světě

V Biblických příbězích spojených se slavením vánoc dokázali naši předkové vyčíst, že i betlémské vánoce mohou v jistém důležitém smyslu pokračovat. Taková naděje má třeba podobu důvěry v boží pomoc, když dnešní manželé se odvážně rozhodnou vychovat dítě i tam, kde je k přepychu beznadějně daleko, kdy se okolnosti navíc nebezpečně zauzlí třeba nejistotou o zdraví potomka zatím v prenatálním stadiu. Jde o to, že situace hrozivá a zároveň nad naše síly se rozmotá a uhladí, aniž za to člověk zaplatí krví nebo podpisem některému z Mefistofelů současného společenského života.

Jde o to, že člověk vydrží neuvěřitelně mnoho, pokud má ještě odvahu a pokud doufá opřen o to, že jeho Bůh jej neopouští.

A proto můžeme už jen litovat, pokud jsme se snad nechali připravit o svátky, které bývaly studánkou osvěžujících vzpomínek na situace, kdy se Bůh zoufajících lidí zastal. Svátky byly posilou, velmi důležitou příležitostí katarze, vyčištění studánky umění přežít zlé chvíle díky neumírající naději.

Jako znamení takové naděje spoléhající na boží solidaritu s naší bezmocností nesl ještě vánoční smrček nebo jedlička mého dětství jablíčka a ořechy. Anebo pro mého těžce astmatického tatínka tam visely na větvích lahvičky s lékem Aludrinem, který ve válce byl k nedosažení.

Pod stromkem já ještě pamatuji třeba nové dřevěnky, když ty dosavadní mi už příliš nohu tlačily. Pamatuji radost z nové šály a rukavic upletených z domácí vlny. Někdo na mne myslel a tím mne učil doufat, vzdorovat nepřízni osudu nadějí.

Dnes nechodí k našim vánočním stromkům pastýři ani jiní Bohem svolaní poslové chudoby. Nadělují nám totiž bližní a my to samozřejmě víme. I to má velký smysl. Ale neviditelný Bůh je v té sváteční chvíli k zahlédnutí tím obtížněji. Vánoce totiž nejsou svátky rodinné pohody. Jsou to svátky Boží přízně k člověku, díky níž je v rodině pohoda.

Moudrý bližní nepotřebuje deklarovat svým i dárky druhým, jak je on sám bohatý, velkorysý nebo štědrý. Moudrý bližní ví, jakým trumfem je pro člověka umění naděje, a proto se spokojí s svědka, jeho dárek je znamením boží pomáhající blízkosti. Každá funkční naděje se totiž musí sílit blaženou zkušeností s mocným příznivcem.

Nemyslím, že bližní má skrývat svou tvář. Měl by způsobem obdarování poukázat výš a dál, aby posílil odvahu doufat. Třeba jako jiná postava křesťanského adventu – Jan řečený v Bibli Křtitel. Ten mnohým otevřel oči, mnohým pomohl. Ale vyznával nahlas o Ježíšovi: „To on musí růst, já zmenšovat“.