Prosím, nepřeslechněte, čím končí dnešní úryvek z Matoušovy zprávy. Referuje o Ježíšově charakteristice jeho vlastní velmi úspěšné činnosti. A zčista jasna Ježíš blahoslaví ty, kteří se nebudou nad tím vším pohoršovat. Jsou mezi zbožnými lidmi vždy i takoví, kteří se rádi pohoršují i nad tak výbornými událostmi, jako je naplnění Izajášova proroctví: hluší slyší. Nebo nad tím, že jste se rozhodli být církví efektivněji než dosud.

Je veřejným tajemstvím po celé Evropě, že leckdo by byl rád křesťanem, ale nechá si zajít chuť, pokud se takový krok natrvalo spojuje s nějakou církví. I v české křesťanské společnosti jsou dnes mnozí lidé dobré vůle pokoušeni vydat se hledat boží království na vlastní pěst, vyzbrojeni svou upřímnou zbožností. A zdálo by se, že poslední a největší prorok Staré smlouvy Jan jim nahrává. Jan křtil u Jordánu všechny – včetně zákoníků a farizejských – a nikoho z pokřtěných kajícníků neposílal do nějaké synagogy či církve. Všichni totiž už čekali jen přicházející soud.

Ježíš zdá se také věřil v brzký konec, ale zároveň tušil, že Boží království není automaticky na dosah všech, kdo byli pozváni. Ježíš hovoří o HLEDÁNÍ božího království.Ježíš dovedl odhadnout leckteré slepé uličky takové cesty za spásou, ale ani on tu cestu neuměl exaktně popsat řečí paragrafového znění, jak to dokážou naše katechismy.  Nezná pro své blízké přátele lepší radu, než aby šli a hledali s ním. Ježíšova zkušenost, jeho názory, činy a osud jsou evangeliem, dobrou zprávou, protože Ježíš nejen hledal, ale také našel. A proto je tak důležité být v jeho blízkosti a hledat na jeho způsob. Naším údělem je učit se to cestování i věrnost cestě prostě za pochodu.

Když Ježíš řekl, že on je tou cestou, nikdo mu tenkrát neporozuměl a dodnes se to příliš nezměnilo. Proto radil tu cestu objevovat tak, že budeme „chodit s Ježíšem“, „následovat“ jej. Ale jak chodit s Nanebevstoupeným? Sám to napověděl: ve společenství. Slíbil, že bude uprostřed společenství, které jej bere dost vážně, tak vážně, že jej tak blízko potřebuje.

Ne v každém společenství, ani ne v každém shromáždění svolaném zvonem k římskokatolické bohoslužbě najdeme toho živého Krista, kterého lze následovat v zákrutech běžného všedních dní.

• Proto potřebujeme všichni takové církevní společenství, se kterým se Ježíš identifikuje a se kterým se zároveň dokážeme identifikovat i my;
• Potřebujeme společenství, kde se nezdráháme jeden druhému posloužit; bylo a je to Ježíšův testament, aby se lidé jeho krevní skupiny poznávali blíže právě službou. Slýcháme to, kdykoli se někde slaví eucharistie.

Globální universální církvi by neuměl pravdivě posloužit doslova každému třeba umytím nohou ani světec, protože to prostě nejde. Netřeba kvůli tomu zakládat novou církev nebo nějakou elitní sektu. Je ale třeba prosazovat v nás samých, aby ve společenství, kde jsem a budu katolíkem, byl Kristus uprostřed reálně.

To v měřítkách globální církve nikdo nedokáže. Může to fungovat v měřítku církví místních, ověřila to staletí. Tahle myšlenka se stala tělem třeba v církvích svatého Benedikta, Cyrila a Metoda, i řady dalších lidí vědomých si odpovědnosti větší než jen za záchranu své vlastní duše. Je to ovšem něco, co se v naší církvi už dávno nenosí. Spíš musíme počítat, že budou i souvěrci o takové obci trousit, že je to spolek elitářů anebo dokonce sekta. Nejen my v Praze, také Ježíš našeho dnešního úryvku z Matouše to pocítil na vlastní kůži. Vzpomeňte: „A blaze tomu, kdo se nade mnou nepohoršuje“.

Jistě jste pochopili, že církev bude efektivní pro vás i vaše nejbližší až tehdy, kdy se budete zasazovat o její životaschopnost s trpělivostí a vynalézavostí přiměřenou vašim dávno už rozdaným charismatům. Mám pro vás ochotné stavět takový duchovní chrám z živých lidí několik rad:

• Soužití vyžaduje vzájemnou spolupráci. Je proto moudré, že jste si k tomu v Konstituci společně formulovali zavazující pravidla. Nenechte je upadnout mezi formality; nejde o formalitu, podobně jako manželské závazky nebo Desatero nejsou formalitou;
• Každá týmová práce vyžaduje od každého z nás tu a tam cosi obětovat i na úkor vlastních individuálních práv.  Investujte do společného MY uváženě, ale bez skrblictví. Společenství je nějak i vaším vlastním tělem a jeho zdraví něco stojí a vyplácí se to;
• Je třeba, aby nikdo ze zúčastněných nemusel pochybovat, že společenství ho přijímá a že on sám svobodně přijímá za své ostatní členy vlastního společenství. V přiměřeně nevelkém společenství je něco takového reálné. Proto je důležité, aby vaši přátelé váš dnešní závazek znali a mohli na něj spoléhat.

V každém pravém společenství manželstvím počínaje a církevní obcí konče vzniká pro každého účastníka nové reálné vztahové pole, vzniká  MY.  Že nejde o formalitu, ale že to má praktický význam, to už jistě leckdo z vás zažil díky manželskému slibu. Ty zážitky společného MY nebývají vždy jen milé, ale vždycky jsou pro osobní zrání každého z členů hodně důležité a nakonec jsme za ně každý a každá vděčni.

A kéž je vám pobídkou vědomí, že takové sjednocování církevní obce do funkčního MY je i specifickou bohopoctou, liturgií podobně významnou jako třeba liturgie eucharistická.

My všichni kolem vás tedy budeme prosit Ducha svatého – Pána a Dárce života, aby vám v tom bez přestání pomáhal.