Koncem církevního roku nás výběr biblických perikop směruje vždy k úvahám o krizi závěru naší existence. A Písmo nám mnoha způsoby připomíná, že s naším osobním posledním soudem to bude patrně jinak, než nám vykresluje zbožná fantasie lidového náboženství. Třeba Izajášova řeč o budoucnosti pospolitosti lvů a telat zní valné většině roztomile, ovšem jen těm, koho se přímo netýkají. Situace lva spokojeného s vegetariánskou stravou a situace telete odkázaného pást se vedle predátora má své ostny i pro lidi, má nějaké poselství. Přesto většina naslouchá Izajášovi podobně shovívavě jako pohádce o vlku a Karkulce; každý moc dobře ví, že on sám není ani vlkem, ani Karkulkou.

Paradoxy často vyniknou jen při pozorném sledování kontextů těch výroků. A tak nám většinou jejich zvěst unikne bez užitku. Minulou neděli třeba Duch svatý vyzýval ústy proroka Aggea tehdejší navrátilce z exilu, aby energicky pomáhali dostavět chrám, protože boží chrám božímu lidu nenahraditelně chybí. Dnes prorok (Trito) Izajáš inspirován týmž Duchem slibuje prapodivnou pospolitost božího lidu fungující docela jinak, totiž bez chrámu. A Lukášův Ježíš ještě přitvrdí: přichází doba, kdy bude nutno orientovat se ve své existenci klasických opor v církvi, v kněžstvu, v rodině. Z našich nábožných strategií i taktik nezůstane víc než jen hromada trosek krásy a moci (včetně té posvátné). V troskách je i to, co mnozí nepříliš promyšleně považovali za spásu a nač tedy upínali své poslední naděje. Kde za tím vším hledat „Dobrou zvěst“?

Marné jsou hovory o spáse s někým, kdo jí pro sebe sama nepostrádá. Je to jako s tím vlkem a Karkulkou. A tak se Lukášův Ježíš pokouší připomenout svým už etablovaným apoštolům aspoň o to, co z řečí proroků provokativně trčí. Aggeus tlumočil pravdu věrně, starý Izrael opravdu stmeloval chrám a jeho rituály, stmeluje také společná dřina při stavbě takového chrámu (totéž říká Exuperyho berberský Vládce v Citadele: Když chceš sjednotit lid, donuť jej stavět věž). Nový Izrael a tedy i nás možná ve víře nějak podpírá církev a rodinné vazby. Nicméně čeká nás konec dějin – myslím konec osobních dějin našeho já. A to je už poslední příležitost proměnit naše osobní dějiny v dějiny spásy. A toho se tedy týká všechno varování i rady.

Příběhy Ježíšova ztroskotání a záchrany evangelistovi Lukášovi potvrzovaly: Spása je člověku darována, nebo nebude vůbec. Nelze si na ni zajistit nárok ani vzorným životem ctností, ani rituálně. Propadne se do bezvýznamnosti vše, co mělo ještě včera nespornou hodnotu, dokonce včetně důvěryhodnosti proroků a vystoupení Pomazaných, byť řádně legitimovaných mocnými činy a zázraky. „Nedejte se svést“, naléhá Ježíš; a až uslyšíte, že tam nebo onde je Kristus, nevěřte!“ To je a bude silná káva pro všechny doma nebo v kostele zbožně vychované. Prostě VŠE může být RADIKÁLNĚ JINAK.

Už žijeme ve zlomové době, soud nad smyslem dějin Evropy kdysi prý křesťanské zřejmě už probíhá. Máme globalizovaný svět byznysu, nacionalismus zjitřený stěhováním národů, atomizované rodinné vztahy. Ale to ještě není konec. Ještě tu je chrám, církev má papeže, tu a tam ještě žije farní obec s duchovním pastýřem. Ale také leccos důležitého chybí. Klasické modely universální církve lidového střihu jsou už fatálně neúčinné, ať už se traktují jako formy dokonalosti v řeholních společnostech, nebo jako posvátné struktury hierarchické, nebo zbožnost lidu. Náš svět je světem trosek chrámů, trosek reformních idejí koncilu, trosek řeholních řádů i farních společenství. Žasneme, že teolog denuncuje kolegu, arcibiskup všemi prostředky ničí kolegu arcibiskupa, naléhání laického božího lidu je božímu lidu hierarchickému pro smích. To všechno už kriticky hodnotí smysluplnost naši církve i nás samých.

Ani po létech naslouchání božímu slovu z bible nám nedochází, že jde už o náš vlastní kairos, tedy čas, kdy platí jen pravidla soudce eschatologického. Třeba: „Kdo má, tomu bude dáno a bude mít ještě víc; ale kdo nemá, tomu bude odňato i to, nač spoléhal, že přece jen má“. Jinými slovy: Jen Zachránce rozhodne o smysluplnosti či bláhovosti naší spirituality. Soudí nás „nahé“, každé třepení i modlitební řemínky různých proveniencí jsou už nevýznamné. Nahota starověkých otroků byla srozumitelným znamením existenciálně bezmocných. Slyšeli jsme přece nedávno, jak apoštol vybízí církev v Thesalonice ke střízlivosti: „Oblecme si víru a lásku jako pancíř a naději na spásu jako přílbu. Vždyť Bůh nás neurčil k tomu, abychom propadli jeho hněvu, nýbrž abychom došli spásy skrze našeho Pána Ježíše Krista.“ Oblecme, naléhá apoštol, jsme totiž nazí. Žádný pancíř ze zásluh, žádná přilbice z ctnosti, šanci má jedině zbroj ze vztahů. Jen vztahy zůstávají i otrokovi tenkrát i dnes. To může posloužit jako pancíř a přilbice.

Poslední slovo bude mít právě jen ten Syn člověka. Ten z Nazareta už v podobné existenciální krizi totální nahoty oběšence obstál. Jeho vztahy nejen dodnes žijí, ale i po tisíciletí stále ještě fungují. A tak vzpomeňme znovu na paradoxy Ježíšova podobenství o družičkách, jak tam rozlišil panny moudré od nemoudrých: Když ženich s příchodem otálel, usnuly všechny. Ale některé z nich přesto statut družiček přece jen získaly. Nikdo nezkoumal jejich ctnosti či dokonce dokonalost. Smysluplnost jejich účasti na hostině života daroval ženich svým rozhodnutím. A tak rozhodl: Některé z kahanců svítily přesto, že soumrak už trval hodně dlouho. Je bláhové vymýšlet nějaká kriteria posledního soudu, volí si je Pán. Výhradně podle své, jen jemu vlastní logiky.