Markovo evangelium velikonoční události popisuje, ale také je svým posluchačům komentuje, vykládá. Text vznikl pochopitelně dlouho po Velikonocích, v době, kdy již existovaly jiné texty a tradice, které oslavovaly Ježíše Krista na nebesích, zmrtvýchvstalého a povýšeného Pána na Boží pravici a vybízely se k němu obracet. To platí, křesťané tehdy i dnes mají žít s pohledem upřeným do nebe, ale pokud by dělali jen to, hrozí ztráta smyslu pro pozemskou realitu a propad do iluzí a vlastních představ o nebi;  Ježíš se pak nutně stane v těchto představách nebeským nadčlověkem.

Markovo evangelium dobře slouží jako zpětný korektiv pro takové přílišné hledění do nebe. Autor byl takový křesťanský revolucionář, který se obrátil k Ježíšově pozemské historii a prostřednictvím vzpomínky (anamnésis) chtěl takříkajíc vrátit povelikonoční křesťanství z nebe na zem. Marek ví, že smysl Ježíšova života se naplnil ve vzkříšení, ale ukazuje, co k tomu vedlo, co bylo na Ježíšově životě tak dobré, že Bůh sám nechtěl, aby to skončilo Ježíšovou smrtí. Jinými slovy: Marek se pokouší ukázat, v čem je Ježíšův pozemský život normou a vzorem k následování pro každého křesťana.

Tou normou zřejmě není snaha po uplatnění nějaké moci. Ježíš politickou královsko-mesiášskou vládu podle představ svého okolí nechtěl, viděl sám sebe jako proroka přicházejícího Božího království a svým příchodem do Jeruzaléma asi chtěl napomoci strhnout běh událostí, o kterých věřil, že jsou už za dveřmi. Všímáme si ale s Markem, že Ježíš nyní už mesiášská očekávání ohledně své osoby nemírní, jako to dělal dřív. Symbolická jízda na oslu dává vzpomenout na Zacharjášovo proroctví „Hle, přichází k tobě tvůj král … jede na oslu, na hříběti, osličím mláděti.“ i na to, jak podle 1Kr na Davidově oslici jel král Šalomoun. Lidé putující do Jeruzaléma volají Hosanna a Ježíš asi věří, že se dějiny skutečně dávají do pohybu. Pak ale slyšíme: „A vstoupil do Jeruzaléma do chrámu a rozhlédl se po všem. Protože již bylo pozdě, vyšel s Dvanácti do Betanie.“ Příchod do chrámu zchladil Ježíšova očekávání, v chrámu nikdo proroka – možná dokonce mesiáše – nevítal, tady žádné Hosanna nezní. Ježíš, nespokojený s chrámovým náboženským životem se stahuje do Betanie a druhý den proklíná neplodný fíkovník (tedy neplodné židovstvo) a symbolicky čistí chrám, vyhání z něj kupce.

Ani těmito symbolickými činy, ani ničím jiným ale Ježíš nakonec příchod království Božího nevyprovokoval. Naopak začal být vnímán jako nebezpečný adept královské moci. Na soudu podle Marka na dotaz „Jsi ty Mesiáš, Syn Požehnaného?“ Ježíš odpovídá kladně, ale zní to z jeho úst jako poznámka pod čarou, protože hned v textu obrací pozornost k tomu, oč mu jde a v co stále věří: „A spatříte Syna člověka sedícího po pravici Moci a přicházejícího s nebeskými oblaky“. Ale toto Ježíšovo evangelium už soudci nechtěli slyšet, zůstali u obav, že Ježíš touží po politické moci a Ježíše odsoudili: „A byl napsán nápis o jeho vině: Král Židů.“ Ježíš byl tedy popraven za něco, co sám nepovažoval za důležité, co považoval přinejlepším za pomůcku při příchodu plné Boží vlády na zem.

Marek ale komentuje, že Ježíš přeci Boží království na zem už přinesl, ač to Ježíš sám tak neviděl. Nebeské království přišlo v Ježíšových pozemských slovech a činech. Jak? Pod křížem zazní slova: „Jiné zachránil, sebe zachránit nemůže.“

V té záchraně jiných je klíč. Ježíš v průběhu svého veřejného působení vrůstal do příběhu, který sám hlásal. Příchod milosrdného a odpouštějícího Božího království hlásal i zpřítomňoval (ú)činnou záchranou smyslu života těch, se kterými se setkával tím, že uzdravoval, odháněl zlo, vyhlašoval odpuštění hříchů bez zásluh, dodával naději chudým, hříšným, neznalým Zákona, spodině společnosti. Svými slovy a činy učil důvěřovat milosrdnému přicházejícímu Bohu. Nyní v Jeruzalémě už tušil, že asi neuspěje, ale odhodlal se pokračovat v povzbuzování naděje jiných i sebe sama na Boží příchod: „Neboť vám pravím, že od této chvíle nebudu pít z plodu vinné révy, dokud nepřijde království Boží.“

Marek i Pavel v listu Filipanům a také třeba Jan, jak uslyšíme v janovských pašijích, právě tento Ježíšův postoj vůči bližním ocenil jako životodárný. Také dnešní Iz s tím samozřejmě dobře souzní. „Toto je mé tělo, které se za vás vydává“ je symbolické Ježíšovo jednání, které křesťané přijali jako centrum jeho i svého života. Podle Ježíšova vzoru není tedy úkolem křesťana zachraňovat sebe, ale sloužit k záchraně druhých, přitom zemřou minimálně vlastní přání a ambice.

Křesťanská cesta je cesta, kdy Boží království přejeme a otevíráme těm druhým, ač naše vlastní víra jakoby nepřinese ovoce úspěchu nám samotným. Těm druhým máme zprostředkovat Boží přijetí, odpuštění, milosrdenství, uzdravení, které jsme předtím přijali pro naše životy. Markův Ježíš tento program dotáhl do konce, zemřel, ale přitom se opona mezi nebem a zemí roztrhla vedví odshora až dolů – v takto pochopeném Ježíšově pozemském životě už nebe na zem přišlo.

„Jiné zachránil, sebe zachránit nemůže“. My toužíme, aby naše životy byly zachráněny, aby nás Bůh vysvobodil z našich trápení, beznadějí, nemocí, hledíme do nebes a povzbuzujeme naději, že budeme vyslyšeni, případně si nacházíme různé berličky, abychom se sami utěšili, když se to nedaří. Kéž se v temnotách Velké noci přestaneme bát takového osudu, jako se musel naučit přestat bát takového osudu i Ježíš v Getsemanech.

Markovo evangelium je drsný zpětný korektiv všech příliš tzv. duchovních, egocentrických představ o křesťanství, snah dostat se do nebe, snah o nalezení vlastní dokonalosti, případně snah o nalezení štěstí na této zemi. Božsky dokonalé, vskutku nebeské je otevírat Boží království slovem a činem těm druhým. Je to riskantní podnikání, možná si přitom polámeme vlastní tělo a třeba budeme zklamaní, když místo výsledků našeho úsilí uvidíme neplodný fíkovník. Ale víme už a o Velikonocích znovu oslavíme, že Ježíšovo smrtelné zklamání z toho, jak to nakonec na kříži dopadlo, nebylo posledním slovem dějin. Dějiny světa se nakonec pohnuly, i když úplně jiným způsobem, než on sám toužil.