Jsem rád, že Martin porovnal dva pohledy na Ježíšovo jednání za jeho života, ve smrti i v jeho zmrtvýchvstání a v úvodu do Tridua se s námi o ně rozdělil. Dnešní slavnost Dne večeře Páně není tedy pouze jakousi připomínkou události večeře Páně před sobotní oslavou, ale je oslavou i připomínkou a také výzvou k následování všeho rozhodujícího, co nám Bůh chce skrze událost velikonoc zjevit. Tedy všeho toho, v čem se děje naše spása – záchrana, v čem spočívá naše naděje.

Rád bych se s vámi v tuto chvíli zastavil a zamyslel nad čtyřmi pojmy, které dnešní zjevené slovo v různých významech provázejí a snad i vysvětlují. A sice: památkou či spíše připomínkou trvalé přítomnosti Boha, společnou hostinou, vydávající se láskou a Bohem zjevovanou slávou.

V 1. čtení z knihy Ex, 12 kap., Hospodin sděluje Mojžíšovi a Áronovi ustanovení pesachové hostiny na památku záchrany vyvoleného lidu z otroctví v Egyptě a přikazuje jim: …“Tento den se pro vás stane dnem památným a budete ho slavit jako Hospodinův svátek; po všechny své generace ho budete slavit jako věčné ustanovení.

Ve 2. čtení (1 K 11, 23-26) apoštol Pavel zvěstuje nejstarší známé ustanovení hostiny Páně, kde kromě předání Ježíšovy identifikace do symbolů chleba a vína jako svého těla a krve, Pavel připomíná svým bratrům a sestrám dosah této hostiny do budoucnosti. „…Kdykoliv byste jedli tento chléb a pili tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud On nepřijde“. V některých překladech je použit imperativ – zvěstujte smrt Páně. Zde je potřeba asi nějaké vysvětlení. Smrt je přeci věc zlá, je to osamocení, totální konec, je to konec setkávání. Smrt je nezvratnou nutností, je ztrátou jakýchkoli možností. Proč ji máme zvěstovat? Ale v textu je řeč o zvěstování smrti Páně (v Septuagintě, kterou používali i křesťané se slovo Hospodin překládá jako Kyrios – Pán). Skutečně máme zvěstovat smrt Boha? V Janových textech se často objevuje identifikace Ježíše „…s Otcem, který ho poslal, nebo „…kdo vidí mne, vidí Otce, nebo „… tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný…“, apod. Přesto Ježíš o sobě nikdy neřekl, že je Bůh. Skutečně tedy máme zvěstovat smrt Boha? Jan se v evangeliu toto pojmenování -„Kyrios“- nezdráhá již naplno používat. Tato dobrá zpráva je již reflexí v praxi ranné církve (obcí) věřeného, žitého a osvědčeného předvelikonočního i povelikonočního Ježíšova příběhu. Apoštol Pavel tuto důvěru o jednotě Syna s Otcem také hlásá, jak jsme slyšeli o Květné neděli: „…Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, sám sebe zmařil, vzal na sebe roli služebníka, stal se jedním z lidí a v poslušnosti podstoupil smrt…na kříži“.

Ježíš svou bezmeznou vydaností vedoucí až ke zmaru (kdy nezvolil levnější cestu) konečnost a definitivnost smrti přemohl.

Bůh ho za tuto vydanost – až do krajnosti – vyvýšil k sobě a oslavil. Zde, na kříži, se projevuje ta výše uváděná jednota Otce se Synem!

V evangeliu (J 13, 1-17.31b-35) jsme byli osloveni Janovou verzí večeře – na rozloučenou. Jako jediný z evangelistů klade důraz na skutečnost, že Ježíš při této večeři umývá učedníkům nohy, vysvětluje jim dosah takového jednání, když říká: …“Chápete, co jsem vám učinil??“ a dává jim nové přikázání, aby se navzájem milovali, tak jako on miloval je. A Bůh Ježíše (Syna člověka – nebo prvního z lidí) za to oslavil – tedy poctil a potvrdil jako Pána a sám tím byl také oslaven. Máme ho tedy následovat.

Nz text nás nevyzývá k napodobování (kopírování) následování, nedává konkrétní návod. Jde o to, nechat se Ježíšovým příběhem vydanosti Božímu záměru zasáhnout a podobu „milování se navzájem“ musíme každý v těch mnohdy neslavných individuálních i společných životech, hledat a objevovat. Každý sám, a zároveň společně.

Ta Ježíšova výzva je důsledně osobní. Neříká, že se máme milovat tak, jak nás milují jiní kolem nás. Nemáme pátrat po tom co učedníci?, co církev?, co moji blízcí či nejbližší?, naplnili nebo naplňují Ježíšovu představu o lásce?

Kdo uvěří, že Kristus svým životem, smrtí i zmrtvýchvstáním uschopnil také mně k služebnému až otrockému vydávání se těm druhým kolem sebe, měl by zůstat svobodný a v jistém slova smyslu i lhostejný k tomu, že jeho jednání může být pro nepochopení či z jiných důvodů krátce či déle jednostranné.
Milovat (na způsob Krista) není přeci důvodem považovat za křivdu či trapnost,
i když se v tom mohu cítit osamocen?!

Když našemu Pánu důvěřujeme naplno, pak máme naději, že i na nás se naplní již zmiňovaná Boží sláva a důstojnost („…podle toho poznají, že jste moji učedníci…), protože prožitky budou jaksi slavnostnější, pravdivější a inspirativnější k tomu, aby trvaly.

Pak máme naději prožívat okamžiky (či záblesky) jednoty a slávy Stvořitele i Spasitele tady a teď a navzdory smrti (která nás určitě nemine), očekávat i naše zmrtvýchvstání až ON – Pán, ve slávě znovu přijde pozvat nás k HOSTINĚ, která bude trvat věčně