Životním posláním apoštola Pavla bylo rozšířit poznání Krista za hranice židovství. Pokoušel se povzbuzovat pohany, že oni mají ke Kristu přístup, ale zejména musel přesvědčit své souvěrce, že je to boží záměr. V Tóře se mnoho argumentů najít nedá (zaslíbení se týkají praotců a Izraele jako celku), tak v dnešní perikopě z listu křesťanské obci v Římě (kde bylo zřejmě mnoho židokřesťanů) uvádí čtyři citáty z proroků, které jsou pohanům příznivě nakloněni. Čtvrtý citát uzavíral dnešní první čtení: V onen den budou pronárody vyhledávat kořen Jišajův, vztyčený jako korouhev národům, a místo jeho odpočinutí bude slavné. (Iz 11,10)

Zhruba o 20 let později autor Lukášova evangelia vkládá do úst Janu Křtiteli slova k těm, kteří si jsou jisti svým vyvolením: Nemyslete si, že můžete říkat: Náš otec je Abraham. Pravím vám, že Bůh může Abrahomovi stvořit děti z těchto kamenů (Mt 3,9). Nezáleží na původu, ale na ochotě měnit smýšlení. Použitý obraz je dost drsný: Sekera už letí, už není možné ji zastavit – jedině vy můžete uhnout tím, že se obrátíte.

Ježíš začíná své působení úplně stejnými slovy jako Jan: Obraťte se, neboť se přiblížilo království nebeské. Janův křest je křesťanskému křtu velmi blízký. Jen snad Ježíš je milosrdnější, než Jan.

V polovině 3. stol. napsal biskup z Kartága Cyprian: Extra ecclesiam nulla salus – mimo církev není spásy. Bylo to adresováno těm, kteří během Valerianova pronásledování odpadli a je to do jisté míry pochopitelné, ale takovéto mentalita se držela v církvi dlouhých 1700 let. Ještě si pamatuji na předkoncilní katechismus v otázkách a odpovědích. Na otázku, zda je možné opustit římskokatolickou církev bylo odpovězeno, že nikoli, je to velmi přísně zakázáno. Na otázku zda ti, kteří stojí mimo mají do římskokatolické církve vstoupit zněla odpověď, že musí… Koncil takováto pojetí neboural. Jak v postojích ke křesťanům jiných církví, vyznavačům jiných náboženství, tak vůbec ke všem. Nevidíme do „boží kuchyně“ a těžko můžeme posuzovat, kdo bude spasen a kdo nikoli. Heslo „mimo církev není spásy“ již v tomto smyslu neplatí. Zejména je to dnes aktuální např. ve vztahu k muslimům.

Na druhou stranu církev (ve smyslu její malé částky) jako prostředí, které kultivuje naší víru, které nás podpírá i napomíná, potřebujeme. Spása je jistě skutečnost individuální, ale zároveň sociální. K čemu by mi bylo, kdybych byl spasen sám, bez svých bratří a sester? Co bych sám v tom nebi dělal? V tomto smyslu „mimo církev není spásy“ stále platí. Jsme vděčni, že máme církev, kde se spása děje. Že zakoušíme, boží solidaritu, projevující se solidaritou lidskou. Na všech cestách adventu i při slavení smíření, Jsme vděčni, že i blížící se svátky, budeme moci oslavit společně.