Když seřadíme za sebou čtení dnešní neděle po řadě, jak jsme je slyšeli, mohly by vytvořit scénář amerického katastrofického filmu s happy endem. Podle Jeremjáše budou nejprve všechna města země zbořena (…) před planoucím hněvem Hospodina, podle žalmisty se všichni (…) odvrátili a jsou zvrácení, není, kdo by činil dobro, není ani jednoho a jednou se budou třást strachem. Takto vzbuzené napětí volá po řešení, to je nicméně po ruce, už na konci žalmu – Až Hospodin změní úděl svého lidu, bude Jákob jásat, Izrael se bude radovat. To už začíná být dobré. V listu Timoteovi se pak divák filmu může uklidnit úplně, protože Ježíš přišel na svět, aby zachránil hříšníky. V evangeliu je už ten happy end a závěrečné titulky přímo bez jakéhokoli problému – jistě my jsme ty ztracené ovce a ztracené drachmy a náš Bůh si nás vyhledá k radosti své i naší. Film končí, můžeme jít uklidnění domů.

Co když je to ale jinak a pravidla napsání scénáře na dobře prodejný film zde neplatí? Co když vazba mezi tou katastrofou a vysvobozením od Hospodina není tak automatická, jak jsou konzumentí béčkových amerických filmů zvyklí? Jeremjáš stojí tváří v tvář skutečné počínající zkáze (nebo téměř zkáze) svého města a národa.

Judejci se stávají figurkou na šachovnici, kterou táhnou okolní mocnosti – Babylon a Egypt. Ale zdá se, že to Jeremjáše nemrzí ze všeho nejvíce. Skutečnou zkázu vidí v tom, že Izrael odpadnul od Hospodina jinými slovy řečeno zhřešil. Ta zkáza politická či společenská je pro něj jen obrazem zkázy větší, zkázy, kterou plodí hřích. A Jeremjáš ví, že happy end není nadohled, protože hřích proměnil ovocný sad na pustinu, co dříve žilo, nyní ničí žhavý vítr, kde bylo život, je nyní smrt, není žádný člověk a všechno nebeské ptactvo uletělo.

Ani to žalmistovo až Hospodin změní úděl svého lidu, bude Jákob jásat, Izrael se bude radovat není oslím můstkem vedoucím k úlevě nachystané v budoucnu, ale potvrzením toho, že činitelé nepravostí s Hospodinem prostě nejsou a nemají na to, aby se k němu vrátili. Ono „až Hospodin změní“ neznamená, že Hospodin automaticky zařídí, že z pustiny bude zase ovocný sad a zase bude veselí, znamená to, že pustina zůstává pustinou a v lidských silách ji učinit zpět ovocným sadem není. I to je jedna poloha víry v Hospodina – poznání toho, že to, co hříchem zpustlo, pustinou opravdu je. A pustina zůstane, ne proto, že Izrael je hříčkou mocností, ale protože Jeremjáš vidí, že na smíření s Hospodinem není šance, když Izrael nechce změnit smýšlení – slovy Jeremjáše jsou Judejci synové bláznů a ničemu nerozumějí. A bez změny smýšlení se nemele.

Jistě to Jerejmjáš i žalmista říkali s bolestí v srdci. Nicméně samotné poznání, že pustina kolem nás je způsobena hříchem proti Hospodinu, našim nebo cizím, už je cestou k naději, že Hospodin změní úděl svého lidu. Kdo si nepřipustí, že pravou příčinou zmaru věcí je hřích (ne ty hry politických velmocí, osudu, okolností a tak dále), ten nepřijme, že cestou zpět je smíření. Ten ani nedojde k té pokorné poloze Jeremjáše nebo žalmisty, kteří dokáží tváří v tvář nesmířenému Božímu lidu vidět, jak se blíží jeho zkáza, jak se bude země truchlit a nebesa se svrchu zachmuří, neboť Hospodin vyslovil, co zamýšlí, a nebude toho litovat, neodvrátí se od toho.

A cesta ze zkázy není v počkání si na posledních pět minut filmu. Ježíšovi v evangeliu skuteční hříšníci naslouchali, zatímco ti, kteří takříkajíc „věděli“, čekali, co řekne špatně, kdy se uřekne. Ano, je půvabné, jak Lukášovi farizeové a učitelé zákona reptají: „Tento člověk přijímá hříšníky a jí s nimi.“ Ale šanci na záchranu mají hříšníci, kteří poznají, že jsou hříšníci, že nad nimi Hospodin už svůj soud vykonal, ti, kteří si ty pustiny způsobené hříchem svým nebo jiných pustí k tělu a lkají nad nimi. Kristus Ježíš přišel na svět, aby zachránil hříšníky. To znamená ty, kteří vědí, že ony pustiny vytvořilo uvažování a jednání nevycházející z Boží přitomnosti.

Happy end nepřijde sám od sebe a nepřijde automaticky jako v tom béčkovém filmu. Tak, pravím vám, je radost před anděly Božími nad jedním hříšníkem, který činí pokání. Metanoúnti, stojí na konci dnešního úryvku evangelia, radost na všech stranách nastane poté, co hříšník změní smýšlení, obrátí se.

Hřích je přemožen tehdy, jestliže pustina odcizení se změní na spoluúčast, spoluúčast ve společném jídle či radosti. Hřích je přemožen, když si pozvu drbny se sousedství, když jim řeknu zaradujte se se mnou. Smíření potřebuje spoluúčast z obou stran a událost smíření musí uzrát, podobně jako v tom příběhu o marnotratném synu, který následuje po dnešním Lukášově úryvku, který ho možná má trochu připravit. Když událost smíření dozraje, je to zázrak, kdy sám Hospodin úděl svého lidu změnil ze lkání nad pustinou k radosti ze společné hostiny.