Slyšeli jsme v listě římským křesťanům, že „…všechno co kdysi bylo napsáno, bylo napsáno k našemu poučení, abychom z písma čerpali vytrvalost a povzbuzení a tak měli naději…“.
Izajášova slova o výhonku, který vzejde z pahýlu či pařezu Jesse, se pravděpodobně jevila jeho současníkům jako odkazování na něco nezřetelného, neuchopitelného a navíc něco ze vzdálené minulosti (1. Sam 16), nebo také jako něco do vzdálené budoucnosti. Jenže prorok nebyl žádný utopický věštec, žádná atrakce, který by nevěděl proč tak naléhavě oslovuje „své pokolení“ (i když se to dělo už 8 století před tím, než se naplnila jeho slova). Jeho mesiášské proroctví zaznívá do náboženské i politické krize Jižního království (kde se „odehrává“ paktování se s cizími bohy i okolními vládci, jsou zde pokusy o udržení moci i vlivu). Věděl totiž, že již přes 300 let vládli Hospodinem vyvolenému národu králové z rodu Davidova, tedy z kořene Jesse – n. Jíšaje – otce Davidova, a sám zažil vládu posledních čtyř králů, jejichž vláda „šla od deseti k pěti“, až si nakonec Severní říši Judska podmanili Asyřané. Zakoušel také to, že ze slavné Davidovy říše zůstal jen Jeruzalém, jako jakási troska vyvoleného Izraele odkud se ozývá beznadějné volání k Bohu: „ Pane, kde zůstaly činy, které jsi přísežně sliboval Davidovi?“ (jak např. v Ž 89).
Izajáš se snaží zdecimovanému a u Hospodina škemrajícímu lidu dodat naději ze své bezmezné naděje a důvěry poukazem na kořeny tohoto lidu i na Hospodinovy přísliby, že i navzdory nevěrnosti lidu On zůstává stále s nimi skrze tento Nový výhonek, kterému nechá vzejít. Prorok vyjmenovává jeho vlastnosti, kterými bude obdarován: tj. moudrostí i rozumem (tedy rozlišováním dobrého a zlého), radou (tedy schopností porozumění) a silou (tedy energií k trpělivosti a vytrvalosti). Vlastnosti, které má mít Bohem pomazaný vládce, ale také každý koho Bůh vyvolil a pomazal – my to můžeme vnímat tak, že je Bůh požaduje od každého pokřtěného. A prorok dále připomíná velmi podstatný dar, kterým bude tento Nový Výhonek oplývat – tj. bázeň před Hospodinem– tedy respekt ke všemu Božímu, respekt, který plodí bezmeznou důvěru dárci a tím také bezmezné odevzdání se Boží vůli a Božímu jednání. V tomto smyslu slova je Bohu milé, když tímto darem Ducha, touto cností bude zasažen každý člověk. On – dárce totiž přijde zachránit všechny lidi, všechny národy, jak nám připomíná dnešní text listu Římanům.
Velmi optimisticky můžeme vnímat i prorokovo osvětlení soudu.
Soud, který patří Otci, je částečně propůjčen i tomuto Výhonku. Nebude se dít podle toho, co kdo řekl, pomluvil nebo podle toho co se „šušká“. Ani podle toho co se pouze zdá být. Slyšeli jsme, že soud bude podle skutečné spravedlnosti chudých v duchu, věrných a pokorných. Tam, kde mocní předpokládají vítězství mocí a přesilou, prve jmenování se nemusí obávat. Bezbožnost a samolibost zahubí (či usmrtí) „dechem svých úst“, tzn., že pouze jeho Duch je schopen přetvářet lidská srdce k umění schopnosti smýšlet a jednat jinak, než velí „rozumnost“ či železná logika, vychytralost nebo úskočnost. Proto prorok upozorňuje, že preferovanou výzbrojí k opásání se a k ochraně a zpevnění beder bojovníka Božího je spravedlnost, věrnost a vytrvalá trpělivost, místo opásání se mečem a moci a chráněním se jakýmkoli brněním.
Taková výbava absurdně povede k Boží vládě. A nejen „na konci časů“, ale i v jakékoli současnosti.
Jako důsledek přijetí „nové“ Boží zbroje uvádí Izajáš obraz vyjadřující jakousi idylku ve zvířecí říši, kdy predátoři a šelmy budou moci koexistovat bok po boku s těmi býložravými. Toto má být potvrzením, že Bohu skutečně není nemožné proměnit i to, co je nepředstavitelné nebo se jeví jakkoli beznadějně. Avšak za podmínky, že aplikujeme Ducha chudých, věrnost a trpělivost do svého života. Pak bude možný soulad i mezi predátory vládci, bussinesmany, boháči, predátory v rodinách, partnery, sourozenci apod. s těmi, kteří stojí v opačné pozici. A o to dříve k souladu, v němž bude „cítit“ Boží vláda, může dojít, přijmeme-li s respektem – tou pověstnou bázní Boží – Jeho spravedlnost úplně stejně, jak to dokážou pouze bezbranná a bezelstná batolata (Jinde v evangeliu nám to Ježíš připomíná – …nebudete-li jako děti, nevejdete do Božího království…).
Také Jan Křtitel vyznává a hlásá svou naději, i když na svůj způsob. Je rovněž důrazný, jako prorok bývá (pozn.: servítky si zrovna nebere ani vůči zbožným farizeům ani saduceům nebo jim či nám podobným, kteří se nechávají pokřtít nebo věří z rutiny či vypočítavosti – co kdyby na tom všem bylo něco pravdy?), Jan je však plný přesvědčení, že Hospodin zůstává věrný a „jednou“ už pošle toho Mesiáše Izraele. Asi svou víru a naději v přicházející nebeské království nabýval způsobem života odlišného od „ běžné společnosti“ v pustině vztahů, modloslužby i upadající morálky. A meditací nad dějinami Izraele a jeho současností dospěl k tomu, že pokud se lidé radikálně nezmění (neobrátí), neskončí dobře. Je nekonvenční a snad i extravagantní, avšak je bezmezně přesvědčen, že ponořením se člověk obmyje ze starého způsobu života, ale současně tuší (a snad už i věří), že ten přicházející po něm bude ten, koho posílá Hospodin (asi však netuší kdo, kdy a jak se objeví. Až do Ježíšova křtu a pak se stejně ještě ujišťuje z vězení skrze své učedníky, jestli je Ježíš ten, který má přijít? Mt. 11,2-3 )
Věří Hospodinu a hlásá to naplno. …„Ten přicházející po mně vás bude křtít Duchem svatým a ohněm“ a hned upozorňuje na „soud tříděním“. Co Duch Boží působí obdarovanému, jsme slyšeli už u Izajáše a Jan (jako vnímavý člen vyvoleného národa) to jistě věděl také s vědomím, že sám to neumí svým křtem zajistit.
Boží království už je blízko a platí v něm (či cení se) jiné hodnoty, hodnoty vedoucí k životu (obživě) nebo k setbě. Ostatní bude spáleno.
Příchod království nebeského však můžeme chápat jako začátek nové epochy spravedlivé vlády Boha a „poslední soud“ jako odfiltrování všeho, co do této epochy už nadále nemůže a nebude patřit. Pokoušejme se to chápat každý sám u sebe a snažme se rozpoznávat tento čas příchodu Krista k nám – do osobního života. Aby se nám to dařilo, oblečme se a opásejme zbrojí spravedlnosti, věrnosti a vytrvalosti – to nechť je naším obrácením.
Krista Ježíše tato zbroj dovedla do blízkosti a slávy Boha.