Dnešní čtení deklarují, že pro velké události uzdravení či záchrany je významná schopnost postiženého důvěřovat. Ale není důvěra jako důvěra, ne každá důvěra se stane jádrem víry (někdy uvízne v pověře), anebo se ukáže jako infantilní, a proto sterilní. A Pavel varuje: Důvěra je podmínkou nutnou, ale nikoli postačující: Ne každý, kdo intenzivně závodil, stane na stupni vítězů. A z druhé strany: Někdy dokonce musí důvěru samému postiženému chybějící za něho nabídnout jeho bližní. Zkrátka: Jde o umění, ne o nacvičený grif.  Důvěře vedoucí do smysluplné budoucnosti třeba se naučit. A je třeba s ní hospodařit.

Především se liší různé typy důvěry cílovým horizontem. Naamanovi nešlo ani o setkání s prorokem, ani o setkání s králem, ale jednoduše o vlastní zdraví zde a teď. Byl ochoten za zdraví přiměřeně zaplatit, vykoupit se, jak bylo šancí významných osob upadlých do zajetí nějaké nepřátelské moci. A kdo zaplatí, má právo jít pak svou cestou. Příjemce platby, ať judský král či samařský prorok, byli pro Syřana jen figurky, on sám sjednával počestný obchod.

Příběh Markova malomocného probíhá od kořene jinak: Jistěže i on touží být zbaven zlého ducha, jak rozuměl tehdy své nemoci. Ježíše oslovuje v důvěře v jeho dobrou vůli, že mu pomůže zpět mezi bližní. Ak tomu potřebuje být čistý, tj. schopen modlit se a naslouchat ve shromáždění.

Markův malomocný navíc doufá navázat s Ježíšem vztah, osloví jej a očekává odpověď. Komunikuje. Vztah vytváří šanci nesmrtelnosti – možná radostné, možná slzavé, ale rozhodně přesažné. Podmínkou vztahu je nějaká forma komunikace.

Všechna evangelia zdůrazňují význam osobní důvěry v takovém zápase s těžkými handicapy. Takové příběhy spásy jsou jiné než příběhy těch, kterým bylo prostě nějak významně pomoženo, jako třeba těm, kdo byli zázračně nasyceni.

Neměl by padnout pod stůl božího slova ani další významný detail Markovy Dobré zprávy: Ježíš se nemocného s leprou dotkl a promluvil s ním. Musel ovšem vědět, že Zákon mu obojí zakazuje a že dotyk může být i smrtelným ohrožením. Ježíš byl ochoten umazat se (řečeno slovy papeže Františka), když je třeba někomu pomoci z velké nesnáze. To je důležité: Mezi Kristovými učedníky se pochopitelně dodnes vysoko cení nevinnost a poslušnost zákona. Ovšem věřit evangeliu vyžaduje důvěřovat také zprávičce, že aktivní pomoc trpícímu se cení ještě výš než nevinnost a kázeň, patří to totiž k poměrům panujícím v božím království jako pravidlo řádného následování Pána toho království. Ježíš podobenství o milosrdném Samařanu nejen vykládal, sám tak jednal, kdykoli to bylo třeba.