Ježíš po přijetí Ducha svatého při Janově křtu v Jordánu a viditelném znamení toho, že je skutečným synem Boha Otce, v němž On nalezl zalíbení, přijal vykupitelské (mesiánské) poslání. Duch svatý vyvedl Ježíše na poušť, kde byl od ďábla pokoušen. Číslo čtyřicet je symbolické. Čtyřicet let putoval Izrael po poušti, čtyřicet dnů strávil Mojžíš na Sinaji před uzavřením smlouvy s Hospodinem. Čtyřicet dní samoty na poušti byla dobou mající se za dobu potřebnou nebo dostatečnou k dosažení plnosti poznání. Osamělý pobyt na poušti po nějaký čas byl také obdobím, kdy se tam z nezralých mladíků stávali dospělí muži. Podobně to známe i z kultur jiných kontinentů. Pro Izrael měla poušť i náboženský význam, protože se na ní vlastně formoval jako Boží lid. Krom mnoha selhání a odklonů od Hospodina tam zažíval i velkou Boží moc a dobrotu. Poušť byla ale také místem pro osamělého člověka nebezpečným. Žila tam divoká zvěř a různá havěť včetně jedovatých hadů. Proto byla pokládaná za sídlo zlých mocností – duchů. Žili tam jen vyhnanci a ti, kteří utíkali před zákonem. Za dob Ježíšových byla pouští označována i opuštěná krajina či odlehlé pastviny kam se uchyloval i Ježíš když chtěl být sám nebo uniknout před davy nebo i učedníky.

Na poušti tedy měl Ježíš projít pokušením, to je zkouškou značně ztíženou tím, že po dlouhém čase postu – hladovění, musel už být na pokraji fyzických sil. Zkouška je test někoho, kdo by měl splňovat jisté požadavky k plnění daného úkolu. I Bůh si takto zkoušel mnoho lidí (Abraháma, Jóba i vlastně celý Izrael). Bůh ale zkouškami nechce, na rozdíl od ďábla, nikoho potopit nebo zničit. Naproti tomu ďábel na poušti chce Ježíše od jeho poslání odradit nebo aspoň přesvědčit, že svého cíle může dosáhnout mnohem snadněji. Jen musí využít svého Božího synovství, tedy protekce, ke svému prospěchu. Jsi-li syn Boží, máš moc udělat zázrak. Udělej z těchto kamenů chleba a pořádně se nadlábni. Jsi-li syn Boží, skoč dolů. Všichni uvidí, že se ti vůbec nic nestalo a rázem budeš slavný. Celý svět ti padne k nohám a bude ti říkat: Pane, budeš mít, na co si vzpomeneš, vše bude tvoje. Stačí se jen poklonit ďáblu. Ježíš toto vše odmítá. Odmítá protekci pro sebe. Je Božím synem a proto se stal jedním z lidí, aby jim pomohl, zachránil je a ukázal jim cestu. Stal se člověku podobným ve všem, kromě hříchu. Zázraky nebo znamení nemají sloužit jemu samému, ale mají posloužit potřebným lidem jako znamení Boží blízkosti.

Ježíš v této zkoušce obstál.

Na prahu postního období by se asi každý z nás měl vydat na poušť. Na svou soukromou poušť – poušť našeho srdce – nitra kde je každý sám se svým Bohem a sám se sebou. Tam můžeme zažít blízkost Boha, lásku a přízeň. Můžeme se ale také potkat s ďábelským ne – přítelem, který to na nás bude chtít zkoušet.

Obstojíme ve svých zkouškách tak jako obstál Ježíš?

Nevyměníme nakonec opravdové hodnoty za kus chleba nebo majetek jen pro sebe?

A nebudeme chtít svévolně rozhodovat o osudech druhých a mít je tak ve své moci?

Nepokloníme se nakonec ďáblovi v jeho nejrůznějších podobách?