Celoživotní zápas o trvalou svobodu

Jan Konzal
Iz 42,19; Mt 3,13-17
8. 1. 2017, Černošice
Neděle křtu Páně, cyklus A

Sešly se nám dnes vedle vzkříšení Páně ještě dvě slavnosti: křest Páně a obnova naších manželských závazků Je to výhoda, protože vzájemně na sebe vrhají pronikavější světlo nez jindy. A jde v obou případech o významné příležitosti v dějinách záchrany lidské smysluplnosti, protože ilustrují, jak srovnat lidskou svobodu s povoláváním, jak věříme, povoláváním také božským.

Ježíšův křest u Jana v Jordánu začal nějakou dobu v předstihu před setkáním Jana a Ježíše. Když uzrálo Ježíšovo rozhodnutí změnit nějak radikálně svůj životní styl, musel projít pořádný kus cesty z Galileje k místu u Jericha, kde Jan křtil. Jak dosvědčuje Písmo výslovně, ten muž z Nazareta byl nám ostatním lidem podoben docela ve všem (kromě hříchu). To mimo jiné znamená, že Ježíš jde vyjádřit svoje veřejné pokání svobodně, cestou bylo o čem přemášlet, ale pouť dokončil. Jenže tváří v tvář Janovi nečekaně vstupují do procesu nebesa: Hlas z nebe deklaruje přítomným, že Ježíšovo svobodné rozhodnutí se stává zároveň povoláním, a proto také také vyvolením a dokonce i ospravedlněním: „…v něm se mi zalíbilo“ , oznamuje Pán nebes i země. A evangelista nepochybuje, že je to informace veřejná a zjevná aspoň těm, kdo mají uši k slyšení.

Podobně přicházejí dva kandidáti na manželství vyznat se vzájemně před církevní veřejnost z takového vztahu, do kterého vstoupili ze své dobré vůle, svobodně přitakávají už nějaký čas vzájemné zamilovanosti. Katolík při tom věří, že i jeho Pán Ježíš má k tomu co říci, katolík přece patří mezi Ježíšův lid. Proto také katolík doufá, že je k tomuto vzájemnému  předání a přijetí odpovědnosti za osud partnera nějak povolán, je to jeho „osud“. Něco podobného totiž naznačuje podle naší víry každá svátost, každá povolává v Krista věřícího k aktivní účasti na něčem významném individuálně i sociálně. Tak jsou povoláni a dokonce vyvoleni manželé k společnému dílu jednoty dvou velmi různých bytostí s různými osudy. Tak jsme povoláni a vyvoleni na svých osudech deklarovat vzájemnou eucharistickou jednotu obce. Ta vyvolenost není ani menší, ani větší než ta, která podepírala Ježíše z Nazareta a také ty, kteří tehdy jeho příběhu uvěřili:  Já, Hospodin, jsem tě povolal…. a uchopím tě za ruku. Budu tě opatrovat“.

Pokud se něco takového stane s boží pomocí někomu zjevným, znamená to šok. Ježíš, jak čteme u Matouše, musel odejít na poušť, aby tyto nové rysy svého osudu promyslel, byl nám totiž podobným. Hodně se to lišilo od tradic, ve kterých byl dosud doma vychováván, od metodik, kterým byl zbožný mladý Izraelita veden usměrňovat svoji dospělou svobodu. Neměl by proto žádný ani žádná ze křtem povolaných pominout, co už tenkrát na poušti Ježíš svobodně zvolil za strategii svého celoživotního zápasu o trvalou svobodu: Ježíš čelil soustavnému pokušení sáhnout po moci a  prosadit to správné“ ve světě tím, že sobě uložil kenozi. Vzkříšení, které dnes také slavíme, dalo Ježíšovi už neodvolatelně za pravdu. Pavel to pak shrnuje i pro náš věk: „Všechno zkoušejte, držte se toho dobrého.“ Ani Nazaretský nebyl hotov tím, že se vypořádal s variantami správné taktiky a strategie už na poušti. Potkával v životě závažná dilemata – např.  tváří v tvář Syrofeničance, Samařance u studnice nebo i při masivním nesouhlasu vlastní matky Marie – a musel tedy znovu kriticky posuzovat, co za konkrétních okolností znamená věrnost povolání a vyvolení zjevenému při křtu. Šlo a dodnes jde o střet zájmů. Naráží tu pravda idejí na pravdu blíženské lásky, která se děje v konkrétních životních okolnostech. Není to zkouška. Jde i o víru těch druhých, že i jejich dětská dlaň je v dlani boží. Mnoho se při tom dovíme o sobě samých, můžeme lépe a pokorněji porozumět, co znamená „nalomenou třtinu nedolomit, doutnající knot neuhasit“. Pochopitelně hlavně tehdy, kdy nám připadá – každému z manželských partnerů v širém světě se to někdy stává – způsob myšlení nebo empatií, idejí i řád hodnot partnera a řád nám samým vlastní prostě mimoběžným. Musíme znovu a pokorněji porozumět, že při úsilí o jednotu nejde vposledku o to, aby zvítězila pravda, logika, nebo právo, ale boží vyvolení být znamením jednoty.