Slavíme dnes svátek seslání Ducha svatého – Letnic. Je to třetí největší křesťanský svátek. Zároveň je tento svátek završením Velikonoc. Velikonoce i Letnice mají pro Židy spojitost s událostmi z dějin spásy. Velikonoce jsou připomínkou vyvedení izraelitů z Egypta, Letnice pak vzpomínkou na darování desatera na Sinaji. Pro nás je to svátek vzkříšení Ježíše Krista a svátek seslání Božího Ducha – Ducha svatého. Dnešní text ze Skutků apoštolů zachycuje událost, která ukončuje velikonoční dobu. Sesláním Ducha svatého se splnilo Ježíšovo zaslíbení, které není jen darem jednotlivci, ale sjednocuje a obohacuje všechny věřící. Onen Duch zůstává přítomen v křesťanských obcích a stává se dechem a inspirací církve. Oheň ve Starém zákoně vždy provázel zjevení Boha, hluk a zemětřesení bylo projevem Boží moci a síly. A to, že si lidé různých národů vlivem Ducha začali rozumět naznačuje, že evangelium je otevřeno všem národům a mluvit o něm je posláním celé církve. I ze Starého zákona se dovídáme o působení Hospodinova Ducha. Tehdy ale nebyl chápán jako božská osoba, ale jako Boží síla, která uschopňuje člověka k výjimečným činům a k upevnění věrnosti Hospodinu. Tento Duch je vložen do srdcí člověka a působí v něm obrácení a poslušnost Božím nařízením. U proroka Ezechiela můžeme číst: „Dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha, odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa, vložím vám do nitra svého Ducha.“ Nebo: „Svou tvář už před nimi nebudu skrývat, neboť jsem vylil na dům izraelský svého Ducha, je výrok Panovníka Hospodina.“ U Izajáše zase čteme: „Duch Panovníka Hospodina je nade mnou. Hospodin mě pomazal k tomu, abych nesl radostnou zvěst pokorným, poslal mě obvázat rány zkroušeným srdcem, vyhlásit zajatcům svobodu a vězňům propuštění, vyhlásit léto Hospodinovy přízně.“ Duch je vždy darem Božím a člověk si jej nemůže nijak nárokovat. Nový zákon píše o Duchu svatém mnohem častěji. Duch svatý byl i při početí Ježíše: „Sestoupí na tebe Duch svatý a moc nejvyššího tě zastíní.“ S Duchem svatým se pak setkáváme při Ježíšově křtu a jeho následném putování po poušti. Tento svatý Duch je zpočátku spojován jen s Ježíšem. Teprve po jeho smrti a vzkříšení je darován i všem těm kdo v něho uvěří. A to je také téma Janova dnešního evangelia. Vzkříšený Ježíš přichází mezi učedníky po svém zmrtví vstání o velikonoční neděli tak, aby jej oni byli schopni poznat. (Evangelista Lukáš umísťuje seslání Ducha svatého na den Letnic, tedy padesát dní po Velikonocích.) Vzkříšený Ježíš nepřichází mezi učedníky s výčitkami, nepřipomíná Petrovo zapření ani útěk ostatních, ale přeje jim „Pokoj.“ V Kristově velikonoční oběti dochází k naplnění tohoto významu. Pravý pokoj je ve smíření člověka s Bohem a v nastolení Jeho království. Je to také jistota, že i přes naše častá selhání, nás Bůh nepřestává milovat. Duch svatý, Ježíšem vdechnutý učedníkům je slíbeným Zastáncem a pomocníkem pro jejich službu a poslání. „Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás,“ Duch svatý také vede k odpouštění hříchů a smíření nejen s Bohem. Tu pravomoc odpouštět a smiřovat se má vlastně každý z nás. Mnohdy nám to moc nejde a v těchto dnech je bohužel zřejmé, že to někomu nejde ani po velmi dlouhé době, – jedna osmdesáti letech.