Třeba se nám tyto Velikonoce na naší tápavé cestě za Kristem a s Kristem povedly. Třeba tak, že na nás dolehl kus temnot vnějších nebo vnitřních a my jsme reagovali jinak než dříve – statečněji nebo pokorněji, neutekli jsme tentokrát, ale nechali se jimi jakoby přemoci a pohřbít s Kristem – a zakusili jsme pak velikonoční zázrak vzkříšení. A s touto zkušeností jsme pak mohli uslyšet ono Pokoj vám, ale i přání pokoje lidem kolem sebe, protože jsme na sobě vytušili, že Pánovo „Pokoj vám“ je slovo člověka, který zakusil smrt a zakusil i to, že smrt nemá poslední slovo.
A třeba se nám tyto Velikonoce povedly tak, že jsme konečně alespoň trochu přestali zachraňovat sami sebe, přestali být mesiáši sami sobě, a začali pomáhat po ježíšovském vzoru k záchraně těm druhým, alespoň trochu jsme se odhodlali těm druhým mýt nohy, i s rizikem, že ten kdo slouží druhým, na tom může sám tratit a někdy dokonce tratí hodně.
A jestliže se nám takto povedly třeba tyto Velikonoce, nebo nějaké Velikonoce dřívější nebo jakékoli jiné dny nás poposunuly více na ježíšovskou cestu lásky a služby – nebo nás nějaké příští Velikonoce nebo jakékoli příští dny ještě na tuto cestu poposunou, pak nás texty velikonočního období navádějí, abychom své velikonoční zážitky nepromarnili, ale aby se pro nás staly kotvou pro naše další životní cesty.
Záměr i těch dnešních textů je velikonoční zkušenost jakoby pokojně vstřebat, zažít, uložit do zásobníku našich motivací. A to je dobré, protože vposledku není jiná síla, která nás na cestu lásky a služby druhým mohla navést a udržet na ní – a jiná cesta pro křesťana není. Motivaci k tomu být tu pro druhé nezískáme jinak než přijetím Ježíše ukřižovaného a vzkříšeného jako středu svých životních motivací – on sám se musí stát naší cestou, pravdou a životem, pokud naše životy mají za něco stát. Každý příbytek postavený našima rukama k tomu, abychom se měli v životě dobře, se ukáže nakonec jako nedostatečný. Kdo vidí Ježíše, vidí Otce. Tedy: kdo vidí Ježíše s jeho službou vydání se druhým až k smrti i s jeho vzkříšením, už vidí nebe.
Motivace vyjít na ježíšovské cesty, na kterých můžeme sloužit, a dojít do toho svého nebeského příbytku pak mohou být různé; dnešní texty nabízejí minimálně tři. Neslyšíme zde nabídky „dělej konkrétně toto a toto, to je dobré a nedělej toto a toto, to je špatné“. Dnešní nabídky otevírají vztah k Hospodinu skrze Ježíše z Nazareta ne konkrétními pravidly, ale jakoby různými formami tohoto vztahu, jsou zde různé taktiky, jak svůj vztah se Vzkříšeným držet.
Janovská cesta je cesta spočívání v Ježíšovi. Je to cesta, která nezačíná akcí, ale přebýváním, spočíváním, to je to slavné janovské sloveso menó – přebývat, spočívat. Jan takto popisuje spiritualitu života samého Ježíše z Nazareta: Ježíš podle Jana tak plně a vytrvale spočíval v Otci, že Otec mohl spočívat v něm. A síla tohoto vzájemného spočívání Otce a Syna se nabízí i pro nás. Začněme všechny naše cesty tím, ne tím, že vyjdeme, ale že spočineme, říká Jan. Víme, že Janovská teologie jakoby nerozlišuje Otce a Syna. Boha na nedostižných výšinách uvidíme tak, že se podíváme na Syna. V Boha na nedostižných výšinách uvěříme tak, že uvěříme v Syna, to je velká nabídka janovských textů, moci se vztáhnout k nebi skrze jednoho konkrétního člověka z masa a kostí. Víra v Ježíše je pak janovskou cestou, jak jednat: „Kdo věří ve mne, i on bude činit skutky, které činím já, a bude činit ještě větší skutky než tyto“, slyšeli jsme dnes. Jan říká: věř Ježíšovi z Nazareta a spočiň v něm. Jakoby odstup od svých zmatků a hledání, co je dobré a co je špatné, co máme a co nemáme dělat. Nedělejme vůbec nic, radí Jan: spočiňme v Ježíšovi. Ostatní pak přijde určitě přijde, jakoby „samo“ – budeme vědět, kudy máme jít a půjdeme a jednat budeme.
Štěpán ze Skutků apoštolských je ten, který činí skutky, jak je činil Ježíš. Lukáš podobnost Štěpána a Ježíše konstruuje půvabně metodicky: Pro Štěpána je stejně jako pro Ježíše charakteristické naplnění Duchem, falešní svědkové, obvinění za výroky o chrámu a rouhání, vidění Syna člověka po pravici Boží, dotazování velekněze, roztržení roucha, ucpání si uší, vyvedení ven z města, poprava, odevzdání ducha, modlitba za vrahy – tato lukášovská paralela mezi Ježíšem a Štěpánem zcela zapadá do Lukášovy teologie: kdo uvěří, je naplněn Duchem, jako jím byl v plnosti naplněn Ježíš z Nazareta. V síle tohoto Ducha může každý Ježíšův následovník činit skutky jako Ježíš – hlásat evangelium příchodu Božího království, otevírat oči slepým a uši hluchým – ale pozor, tato cesta s Ježíšem může vést k tomu, že také zemřeme jako Ježíš. To je riziko křesťanského podnikání – být s Ježíšem, žít s Ježíšem, jít jeho cestou, která vede také do temnot a do smrti. Jenže my už po všech našich velikonočních zážitcích víme, že smrt nemá poslední slovo. Jen občas zapomínáme, že vzkříšeno může být jen to, co předtím zemře. Lukáš je následovníkem Markova „evangelia cesty“. Tady se nespočívá, jako u Jana, tady je příbytkem cesta sama, cestou je Ježíšův konkrétní životní styl cesty, jak ho Marek a po něm i Lukáš viděl – vyjít bez mošny a hole a jít, jít, stále dál. Marek by nejspíš janovské „spočívání“ nahlížel s údivem, jaké „spočívání v Ježíšovi“, řekl by možná, vezmi svůj kříž a následuj Ježíše na jeho „fyzickém“ životním putování. Ano, má to svá rizika, jako u Štěpána, ale to k věci patří. Jdi, jinak můžeš promarnit svůj život.
Druhý list Petrův také nabízí jednu motivaci, jak spočívat či být na cestě se Vzkříšeným. Kdo uvěří, je obrazně řečeno, novorozencem, který musí růst. Takový novorozenec mívá hlad, leckdy přímo křičí hladem. A tento hlad je utišen, jak píše autor 1Pe mlékem slova, mlékem Božího slova. To Boží slovo je lidské slovo evangelia, které jsme zaslechli a přečetli, a ožilo v nás, a toto mléko je třeba znovu a znovu sát, bez něj nebudeme růst, vlastně vůbec nebudeme živi. O tomto evangeliu se máme navzájem znovu ujišťovat v církvi, v domě z živých kamenů, jako je ten náš. Znovu a znovu si máme připomínat ono „Christos voskrese“. A znovu a znovu máme číst Písmo, Písmo je tím, co v síle Ducha umí sytit naše hlady a dávat nám růst.
Stanou-li se tedy naše minulé nebo budoucí velikonoční zážitky motivací vyjít na cestu s Ježíšem, ať to neděláme překotně, ať je s nimi spojeno vždy i velikonoční období, které učí hledat různé, pro nás přiměřené příbytky umožňující onu sílu Velikonoc zpracovat pro nás přiměřeným způsobem. Na konci našeho velikonočního období pak na konkrétní cesty jistě vyjdeme. Ale ty příbytky, které samo nebe pro nás už připravilo, jsou místa, kde se odpočívá, a bydlí nejen na konci všech našich cest, ale ze kterých se na tyto cesty i vychází. Ve velikonočním období si tedy dopřejme nechat si darovat nebo obnovit nebo poklidit ten náš příbytek, ze kterého pak budeme moci na naše cesty vykročit s plnou energií a bude-li třeba, vracet se tam k odpočinku a načerpání nových sil.