Říká se, že když Jan psal své evangelium, předpokládal, že jeho čtenáři znají evangelium Markovo nebo Lukášovo. Jan toho využívá a vede vyprávění o Ježíšovi jinými cestami.

A Ježíše z Nazareta líčí Janovo evangelium skutečně poněkud jinak. Ježíš synoptiků mluví málo o sobě, neslyšíme od ně něco podobného janovskému “Já jsem…”, u Jana Ježíš mluví o sobě hodně, včetně oněch „Já jsem“ formulací. Synoptický Ježíš vyzývá k víře v Boha, Janův Ježíš vyzývá k víře v sebe samotného. U synoptiků je těžištěm Ježíšova hlásání Boží království, v řečech Janova Ježíše hraje Boží království sotva nějakou roli. Ježíš synoptiků mluví poměrně často o obrácení a odpuštění hříchů, v Janově evangeliu Ježíš mluví o odpuštění hříchů jednou. Synoptický Ježíš mluví v aforismech, podobenstvích, Janův Ježíš rozvíjí dlouhé, řekli bychom vznešené dialogy. Synoptický Ježíš jen velmi zřídka hovoří o věčném životě, u Jana Ježíš hovoří o věčném životě pravidelně. Synoptický Ježíš se zajímá o chudé a hříšníky, Janův Ježíš zájem o chudé a hříšníky nevykazuje. Ježíš synoptických evangelií je znám pro svůj exorcismus, zatímco evangelista Jan o žádném exorcismu nevypráví. Ježíš synoptiků umírá jako trpící člověk bez naděje, Janův Ježíš umírá jako vyrovnaný a božsky nadčasový.

O tom, že Ježíš má k Bohu blízko, nepochybují ani synoptici, Lukáš a Matouš líčí Ježíše jako Božího proroka, ba „víc než proroka“, Marek v něm vidí syna Božího. Dnešní list Hebrejům pak říká, že Bůh k nám v Ježíšovi „promluvil“. Ale je to teprve Jan, který napíše, že v Ježíšovi se Boží slovo zhmotnilo v materiální podobě. Kdo chce slyšet Boha, ať poslouchá Ježíše. Kdo Boha chce vidět, ať se dívá na Ježíše. Takto to Jan říká, i když tento odvážný teologický experiment Jan ve svém evangeliu později poněkud koriguje, když zde Ježíš prohlašuje, že „Otec je větší než já“, nebo když ve 20. kapitole vzkříšený Ježíš říká, že „vystupuji k Otci svému i k Otci vašemu, k Bohu svému i k Bohu vašemu“.

Janova „teologie shora“ začíná na začátku všeho, kde je samozřejmě Bůh, ale je už tam i ono Boží slovo, které později ukazuje jako vtělené. Tuto perspektivu „shora“ pak Jan neopustí, božský Logos jakoby prolíná celou historií světa a lidstva, logos se pak objevuje na zemi jako člověk, jakoby žije Ježíšovým životem a s ním se zase vrací zpět do nebeských výšin. Ale Boží sláva už v Ježíšovi byla zjevena natrvalo a z tohoto světa už nezmizí, Boží světlo už svítí v tomto světě natrvalo a nikdy nezhasne. Janův Ježíš pak ve svých slovech a činech jakoby zjevuje nejvyšší božské výšiny a nejzazší božské pravdy, počátky i konce všeho. Není to už jakoby Ježíš „synoptický“ (toho přece posluchači již znají), ale Ježíš – zjevovatel Boha samotného. A samozřejmě – jde právě o to, aby se tito – pokud to tak můžeme říci – „oba Ježíšové“ propojili, pronikli. Ano, právě ten „synoptický“ Ježíš, sympatizující s hříšníky a přinášející odpuštění a uzdravení, právě tento Ježíš zjevuje Boha v plnosti!

Janovo poselství můžeme také vnímat tak, že materiální svět, ve kterém žijeme, má být plně Božím světem, nemá být ovládán nějakými démony zla a tmy, které se do něj neustále vměšují. Svět má být světem Boží slávy a světem Božího světla – to je Boží záměr s tímto světem už od stvoření. Věříme sice, že toto všechno nastane v plnosti až na konci času, přesto jsou ale Vánoce příležitostí obnovit si pokojné vědomí toho, že svět je navzdory všemu zlému v ruce laskavého Boha, plný Božího světla i Božích dárků nám. A je to příležitost, abychom my sami chtěli patřit do právě takového světa svými slovy a činy: do světa, kde Boží jednání vůči světu bude zářit a mluvit z nás samotných.

Budou to pak naše slova, která budou hovořit Božím slovem, budou to činy, ze kterých bude vidět Boží sláva, naše slova a činy budou vysvětlovat a oslavovat, jaký Bůh a svět je skutečně, protože takový byl od začátku a na konci času znovu takový bude.

Pak my sami budeme na příběh vtělení navazovat, vlastně v něm jakoby pokračovat.