Je to už dost dlouho, co jsme studovali „modrou“nebo “červenou“. Nevím už přesně, kdy Magda z Bratislavy jako přání k svátkům přinesla každému článek o důležitosti modlitby. Jan jí tenkrát děkoval a říkal, že je rád za to upozornění, protože má tolik práce, že na modlitbu zapomíná.

Tenkrát mě to udivilo, vždyť připravuje kázání, píše články o Bohu, připravuje přednášky, vždyť on je s Bohem pořád? Na ten článek si už nepamatuji, ale tenkrát jsem si uvědomil, že mluvit o Bohu a psát o Bohu, ba i číst o Bohu, neznamená hovořit s Bohem. Možná je to taková vybudovaná jedna ze studní o kterých píše Jeremiáš v dnešním čtení. Je určitě krásná, tak jako třeba manželství, rodina, postavený dům, společenství, složená píseň, starost o potřebné a různá poslání a povolání. Jsou to někdy skutečně krásné studny, ale sami znáte, jak často sáknou i prosakují. A často v nich voda hořkne, kazí se a zasmrádá. Bůh, který nás miluje, v každém z nás otevřel pramen živé vody, pramen Ducha. Ale tak, jako o každý pramen je třeba se o něj starat. Čistit jej a hlavně také z té vody pít. Když se nám to podaří, potom ta „živá voda“ uzdraví i ty naše krásné studnice a my můžeme „vážit vodu s radostí z pramenů spásy.“ Nebuďme lakomí a nalévejme všem, kdo žízní. Zadarmo jsme dostali, zadarmo rozdávejme.

Ježíš od nás nechce, abychom byli lepší, pracovitější, chytřejší, zkrátka abychom na sobě víc pracovali, ale abychom jej – Boha – více milovali. Abychom mu svěřovali své prohry, ale i radosti, abychom důvěřovali v to, že nám pomůže! Ono to neznamená, že my nemusíme nic dělat – naopak – ale že každou tu studnu máme stavět s ním a pro něj, k jeho větší cti a chvále.

„A radujte se! Radujte se v Pánu vždycky! Opakuji, radujte se!“. Jestliže se nám podaří z tohoto „pramenu“ pít, pak nemůžeme ani jinak. Už vás slyším, jak si říkáte, „jak se můžeme radovat, když kolem je tolik nespravedlností, nemocí, hladu, utrpení a válek.“ Je to pravda, ale je třeba pomáhat, povzbuzovat, těšit a ukazovat na věci dobré a na to, čím vším jsme obdarováváni.

V evangeliu jsme četli, jak byl Ježíš pozván na hostinu. Možná to nebylo tak moc přátelské pozvání. Možná hostitele zajímalo, jak se ten Galilejský předvede, jak se bude chovat, bude si dost vážit takového pozvání. Ježíš jim odplácí podobně, dívá se, jak se chovají oni. A jestliže si ti stolovníci vzali jeho slova k srdci, pak byli skutečně obohaceni.

Jestli máme ten dar – tím mám na mysli společenství – a pozveme na hostinu Božího slova nebo ke slavení eucharistie, ale třeba i osobně ke stolu na prostý oběd někoho potřebného nebo žíznícího, je to možná „anděl“ a skrze něho nás chce třeba oslovit Hospodin. Možná jenom tím, že už prostě vícekrát nepřijdou. Nezveme tyto hledající Lásku proto, abychom se předvedli, ale proto, abychom jim pomohli Lásku hledat. Tak važme si každého takového hledajícího, zvláště když s námi chtějí jít kus cesty, zvažujme své nároky na ně a zvažujme jejich možnosti, také jim naslouchejme, abychom nepřeslechli něco důležitého!

Celý ten dnešní příběh mi připomíná situaci, když si jdou amatéři pinknout volejbal. Každý se snaží obklopit těmi nejzdatnějšími hráči. Je to rozumné, chtějí přece vyhrát. Když se stane, že se ocitnete na té slabší straně, je dobré povzbuzovat a zdravě vyhecovat své spoluhráče k co nejlepšímu výkonu a i když třeba nevyhrajete, vaše radost bude v tom, že jste dosáhli lepšího výsledku, než se dalo předpokládat. Kdo ví, potěší-li vítězství druhou stranu, vždyť udělali jenom to, co se od nich očekávalo. Nicméně sláva vítězům a čest poraženým.

Zanechme naší minulosti, snad jenom buďme vděčni za to, co se povedlo a co potěšilo. Poučme se z chyb, kterých jsme se dopustili. Dnes je ten den, který připravil Pán, jásejme a radujme se z něho. Budoucnost je v rukou Božích.

Jak jsme dnes slyšeli v listu Hebrejům: „Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes, i na věky“ a „Skrze něho tedy přinášejme Bohu oběť chvály, tj. ovoce rtů, vyznávajících jeho jméno. A nezapomínejte činit dobře a sdílet se, neboť takové oběti se Bohu líbí.“