Když jsem si četl Ježíšova slova o zákonících a farizejích, jako první mě napadlo, že to vypadá jakoby si text někteří představitelé církve přečetli a rozhodli se dělat přesně to, co kritizuje – říkat si důstojný otče, nosit honosná liturgická roucha zdobená třásněmi, užívat si úcty a předních míst. Vlastně by bylo hrozně snadné Ježíše vzít a použít jej jako zbraň a strávit teď deset minut tepáním „poměrů“. Ale jsou ta slova (jen) kritikou náboženských představitelů? Nebo obecně těch, kteří drží moc a tvoří pravidla?

Co vlastně Ježíš v tomto úryvku kritizuje?

A co jsou ta břemena o kterých mluví?

Říká se, že křesťanství je jednoduché. Možná je to pravda podobně, jako jsou jednoduché šachy. Jejich pravidla se dají shrnout do několika vět a člověk se je může naučit za odpoledne. Ovšem stát se dobrým šachistou je úkol na celý život. Nestačí znát pravidla. Člověk se musí učit rozumět konkrétní pozici, rozpoznávat souvislosti a domýšlet důsledky svých tahů.

Podobně je to s křesťanstvím. Dá se sice shrnout do věty z minulé neděle „miluj Boha celým svým srdcem, a miluj svého bližního jako sebe samého“ (Mt 22,37-40) – případně ji rozvést do soustavy pravidel. Ale stačí to? Je třeba se celý život učit rozlišovat, co naplnění těch pravidel znamená v konkrétní situaci a pro konkrétního člověka. Ježíš neříká, že na pravidlech nezáleží. Připomíná nám ale, že ani jejich znalost a důsledné prosazování ještě nejsou zárukou, že jsme neztratili ze zřetele to podstatné.

Když Ježíš mluví o lidech, kteří druhým nakládají těžká břemena a sami se jich nechtějí dotknout ani prstem, nemusí jít jen o pokrytectví ve smyslu „káží vodu a pijí víno“. (Na jiných místech evangelia Ježíš farizeům neupírá pečlivé dodržování zákona). A taky – neúnosné břemeno nemusí vzniknout pouze ze špatného, příliš přísného, pravidla. Někdy vzniká i z pravidla, které má dobrý smysl, ale uplatňuje se bez ohledu na situaci člověka, kterého se týká. Někdy jsme tak soustředění na to, co má být splněno, že přestaneme vnímat, proč to má být splněno a co to s druhým člověkem dělá.

Ježíš to později vyjádří velmi konkrétně: zákoníci „pečlivě odvádějí desátky i z máty, kopru a kmínu, ale zanedbávají to, co je v zákoně důležitější: spravedlnost, milosrdenství a věrnost“ (Mt 23,23). Je pozoruhodné, že Ježíš neříká, že na těchto drobných povinnostech vůbec nezáleží. Říká, že nesmějí zastínit to podstatné. Člověk může být důsledný, a přesto nespravedlivý. Může hájit řád, a přitom přehlížet milosrdenství.

Takové situace, kdy se pravidla vymknou smyslu, přece známe i mimo náboženství. V práci se někdy stane, že se určitý postup dodržuje už jen proto, že se tak vždycky dělal. Nikdo už přesně neví, čemu měl tento formulář původně sloužit, ale musí být vyplněn a příslušné kolonky zaškrtnuty. A když se někdo dostane do situace, kdy mu postup komplikuje práci nebo dokonce škodí samotnému smyslu existence firmy – poskytnout službu zákazníkovi, odpověď může být: pravidla jsou pravidla. Samozřejmě že pravidla a postupy mohou mít dobrý důvod. Problém nastává, když se přestaneme ptát na jejich smysl. Když se z nich stane „takto se to dělalo vždycky“.

Podobně to může vypadat doma. Rodiče mají dobré a oprávněné důvody, proč chtějí, aby dítě dodržovalo určitý režim, chodilo včas spát nebo plnilo své povinnosti. Jenže někdy se soustředíme na to, zda dítě pravidlo splnilo, a přehlédneme, co se s ním právě děje. Neznamená to, že máme všechna pravidla zrušit nebo že každá výjimka je správná. Znamená to, že kromě pravidla musíme vidět i člověka. Proč se mu nedaří pravidlům dostát? Co mu brání? Můžu mu nějak pomoci?

Tato otázka se samozřejmě týká i církve. Také ona může zaměnit věrnost Božímu zákonu za pouhé zachovávání zavedených forem a může zapomenout, že pravidla, tradice i autorita mají sloužit životu z evangelia. Určitě sami cítíme rozdíl, pokud autorita řekne: „Ano, vím, je to těžké. Pojďme tím projít společně.“, nebo na druhé straně „Musíš to udělat.“. Případně „Osobně je mi to líto, ale podle našich předpisů vás ke svátostem pustit nemůžu.“ – jak slyšeli všichni rozvedení a znovu sezdaní katolíci. Není to ovšem důvod všechna pravidla odmítnout. Ale je to důvod k poctivé otázce, po smyslu jednotlivých předpisů.

Obzvlášť v naší církvi je to výzva – my katolíci jsme neochotou přiznat si vlastní omyly pověstní. Raději se snažíme historická, již nepoužitelná pravidla „reinterpretovat“, posunout, možná najít kličku jak moci prohlásit, že dané pravidlo stále platí a magisterium zůstává neomylné (i když ve skutečnosti již děláme něco úplně jiného). Než poctivě přiznat, že jsme něco dělali špatně, se raději snažíme najít nové vysvětlení, proč jsme to vlastně špatně nedělali.

Ježíš na konci dnešního úryvku říká: „Největší z vás bude vaším služebníkem.“ V případě představeného služba znamená vzít na sebe také odpovědnost za to, jak naše požadavky dopadají na druhé. Nejen kontrolovat, zda někdo splnil svůj úkol, ale někdy mu pomoci, aby ho vůbec mohl splnit. Nejen ukázat, co má dělat, ale také se zajímat, co mu v tom brání. A někdy přiznat, že jsme sice trvali na správné věci, ale způsob, jakým jsme ji prosazovali, správný nebyl.

Řídit se pravidly tedy neznamená přestat přemýšlet. Někdy se musíme učit lépe je uplatňovat, jindy hledat spravedlivější způsob jejich naplňování. A někdy si položit i nepohodlnou otázku, zda samotné pravidlo stále slouží tomu, čemu má sloužit.

Ježíš nás nezbavuje odpovědnosti rozlišovat. Připomíná nám, že pravidla, jejich výklad i naše rozhodnutí je třeba stále poměřovat tím, co v zákoně nesmí zůstat stranou: spravedlností, milosrdenstvím a věrností.