Rád bych se chtěl v dnešním pojednání o textu v Matoušově evangeliu vrátit o několik kapitol zpět, protože si myslím, že existuje souvislost mezi těmito texty. A to je Ježíšovo střetávání s náboženskými představiteli v otázkách víry, která se má projevovat především skutky.

Po slavném Ježíšově vjezdu do Jeruzaléma, v kruhu svých Galilejských příznivců, přichází Ježíš do chrámu, aby tam nastolil pořádek. Svým chováním „na hraně“ ukázal všem přítomným, co si myslí o komerčních aktivitách v chrámu. Tyto aktivity byly v zásadě prospěšné, protože by jinak poutníci museli už z domova putovat s obětními zvířaty. Směnárníci tam byli také zapotřebí, protože v chrámu nebylo možné platit řeckými ani římskými mincemi. Byla tam platná jen týrská měna. Starozákonním citátem, z proroka Izajáše, Ježíš navrací chrám jeho původnímu účelu: Chrám má být místem modlitby – Jako setkání s Bohem. Ježíš zde sice kritizuje prodavače a směnárníky, ale jeho kritika směřuje více k veleknězi a kněžské vrchnosti. Jen v Matoušově evangeliu nacházíme zmínku o Ježíšově uzdravování přímo na nádvoří chrámu. I přistoupili k němu v chrámě slepí a chromí a on je uzdravil. Tito takto postižení neměli povolen vstup do chrámu a bylo jim vyhrazeno nádvoří pohanů. Jejich uzdravením je ale Ježíš vrací do chrámu. Když velekněží a zákoníci viděli jaký rozruch Ježíš svým konáním vzbuzuje, velmi je to nahněvalo. Proč nám tady nějaký samozvaný potulný kazatel z Galileje má zavádět nové pořádky. Kdo ví, co je vůbec zač. Přitom byl Ježíš často nazýván „Rabbi“ to ale v Ježíšově době znamenalo především váženého učitele, jehož výklad a způsob života lidé rádi následovali. Sám Ježíš však nebyl znám jako žák nějakého rabína. Také v kapitole o prokletí fíkovníku se jedná o prorocké znamení. Ježíš je zde zobrazován jako soudce: strom, který nenese ovoce v době jeho příchodu bude vyťat. A ti, kdo jsou obyvatelé velekněžského paláce nenesou ovoce. Je mnoho lidí i hříšníků kteří hladoví po Bohu a po odpuštění, ale ani palác, ani chrám jim nenabízí nic než suché, možná okrasné listí. Když tedy Ježíš učil v chrámu, přistoupili k němu velekněží a starší lidu a řekli: Jakou mocí to vše činíš? A kdo ti tu moc dal? Otázka to byla logická a nejspíše oprávněná. Ježíš zde vystupuje s prorockou autoritou, ale za proroka ani mesiáše se dosud neprohlašoval. U Cesareje Filipovy se sice ptá svých učedníků za koho, ho lidé pokládají, odpovědí mu bylo: jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo jednoho z proroků. K Janu Křtiteli jako k svému předchůdci se Ježíš sám hlásí a označuje ho za nového Eliáše. „A za koho mě pokládáte vy?“ „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého.“ Zněla Petrova odpověď. Už při rušném Ježíšově vjezdu do Jeruzaléma se lidé ptali: Kdo to je? To je ten prorok Ježíš z Nazareta v Galileji.

Ježíšovo učení, uzdravování, jeho popularita či kritika to vše vyvolávalo silnou negativní reakci náboženských představitelů. Proto také přišla ta otázka: Kdo ti dal tu moc uzdravovat? kdo ti dovolil učit zde v chrámě i jinde v synagogách? Ježíš odpovídá také otázkou. Jestliže ji zodpovíte, i já vám povím jakou mocí to činím. „Odkud měl Jan pověření křtít? Z nebe nebo od lidí? Nevíte? Ani já vám nepovím, jakou mocí to činím. Ve skutečnosti jim ale odpověď neodepřel. Mé pověření je stejného původu jako u Jana Křtitele. Odpověď „nevíme“ není jen nedostatek informací, ale neochota přijmout pravdu, která vyžaduje změnu postoje. Víra není pouze otázkou vědomostí, ale i ochotou nechat se Bohem oslovit a podle jeho slova také žít. Člověk může znát Písmo, vědět mnoho o Bohu, zastávat přední náboženská místa, ale Božímu slovu zůstat uzavřený.

To dnešní evangelium pokračuje podobenstvím o dvou synech. To podobenství jistě všichni známe. Známe i odpověď na to, který z těch dvou splnil otcovu vůli. Ježíš zde staví proti sobě slovo a čin. Ne že by slova nebyla důležitá, ale skutečná poslušnost Bohu se nejlépe projeví v životě člověka. Nestačí říkat „ano“ pokud toto slovo nenásleduje život podle Boží vůle. V závěru evangelia Ježíš říká velekněžím i starším, že je celníci a nevěstky předcházejí do Božího království. Ne, že by život nevěstek byl správný, ale rozhodující je, že když slyšely Jana, uvěřily mu a změnily svůj život. Kdežto oni sice slyšeli Janovo slovo, ale neuvěřili mu. Ježíš tak zde zdůrazňuje možnost obrácení – změnu smýšlení. Člověk, který dlouho říkal Bohu „ne“ může svůj postoj změnit. Jiný může říkat Bohu „ano“ ale svým životem to popírat. Tak toto podobenství může být zrcadlem každého z nás. Povzbuzuje nás k tomu, abychom neztráceli naději nad třeba blízkým člověkem, který se možná Bohu vzdaluje a připomíná nám, že dveře k Božímu království nejsou zavřeny ani člověku který v minulosti selhal. Možná takové příklady najdeme i ve vlastních životech. Naopak dveře do Božího království se otvírají tomu, kdo slyší Boží hlas a dovolí, aby se jeho víra proměnila v život.