„Všechny šťastné rodiny jsou si podobny, každá nešťastná rodina je nešťastna po svém.“

Touto větou začíná Tolstého Anna Karenina, román o rodinné tragédii. Dnešní text bývá čten jako příběh Abrahamovy poslušnosti a víry. Židovská tradice jej nenazývá „obětováním Izáka“, ale slovem Akeda – spoutání. Neupíná tak pozornost ke smrti, která nakonec nenastala, ale k okamžiku, který Izáka i jeho rodinu poznamenal. Můžeme jej proto číst také jako příběh rodiny, která prošla událostí natolik otřesnou, že její následky nesou ještě další generace.

Rabín Raši si všímá zvláštního způsobu, jakým Bůh svůj požadavek formuluje. Jako by mezi Bohem a Abrahámem proběhl rozhovor:

„Vezmi svého syna.“

„Mám dva syny.“

„Svého jediného.“

„Každý je jediným synem své matky.“

„Toho, kterého miluješ.“

„Miluji oba.“

„Izáka.“

S každou další replikou se smyčka stahuje. Až už není úniku. Je to Izák. Na rozdíl od příběhu o Sodomě zde s Bohem nesmlouvá. Tehdy se přel o záchranu cizích lidí, nyní, když jde o jeho vlastního syna, chytá Hospodina za slovo, do poslední chvíle odmítá přijmout co je zřejmé.

Abrahám se se svým úkolem nikomu nesvěří, dokonce ani Sáře. Vše připravuje sám a sám, jen s několika služebníky, se vydává na cestu. Také Izák už není bezmocné dítě, jak jej často zobrazujeme. Podle některých židovských tradic mu mohlo být až třicet sedm let. Jestliže tomu tak bylo, dokázal by jej stařec Abrahám svázat proti jeho vůli? Pak by Izák nebyl jen pasivním účastníkem celé události. Musel důvěřovat svému otci stejně, jako Abrahám důvěřoval Bohu. Musel s obětí souhlasit, byla by to stejně tak oběť Izákova, jako Abrahámova.

Když drama skončí, nic už není jako dřív. Bible říká, že Abrahám se vrátil ke svým služebníkům a odešel do Beer-šeby. O Izákovi se zde nemluví. Hned o pár veršů dál, na začátku následující kapitoly umírá v Chebronu Sára. Podle některých tradic zemřela šokem, když se dozvěděla, co se na hoře Mórija odehrálo nebo mělo odehrát. Ona, ačkoliv v příběhu vůbec nevystupuje, by se tak stala skutečnou obětí Akedy.

Po Akedě už Bible nikdy nezachytí vzájemný rozhovor mezi Abrahámem a Izákem, dokonce ani nezmiňuje, že by otec se synem ještě někdy žili na stejném místě. Biblický text jako by naznačoval, že některé rány se zahojí jen částečně.

Izák nebyl obětován. Neznamená to však, že odešel bez zranění. Přežil, ale zkušenost strachu, opuštěnosti a blízkosti smrti si nese dál. Jeho příběh se v židovské tradici stal metaforou utrpení celého národa. Znovu a znovu se židovský národ ocital v situaci Izáka: pronásledovaný, ohrožený, vydaný napospas silám, které nedokázal ovlivnit. Pogromy, vyhnanství, šoa i novější tragédie posledních měsíců a let bývají vnímány jako další kapitoly téhož příběhu. Akeda se stala jazykem, kterým bylo možné mluvit o utrpení, jež se zdá přesahovat lidské chápání. Vytváří zvláštní paradox – Bůh lidské oběti odmítá, dějiny je ale od Židů vyžadují stále.

Izák nebyl obětován. Přesto příběh Akedy nekončí šťastným návratem domů. Biblický text naznačuje, že na hoře Mórija zůstalo něco, co si Abrahámovo potomstvo neslo dál: strach, mlčení, narušené vztahy a bolest, kterou nelze jednoduše zahojit. Je to také příběh traumatu přeživších a odkazu, který si generace předávají dál.

Tuto zkušenost vystihl izraelský básník Chaim Guri ve své básni Dědictví:

Dědictví

Beran přišel poslední.
A Abraham nevěděl, že on
odpovídá na otázku chlapce –
počátku síly jeho, v době, kdy den jeho se chýlil k večeru.

Pozvedl stařec hlavu.
Když viděl, že v té chvíli nesní
a anděl stojí tu,
smrtící nůž vypadl mu z ruky.

Chlapec, zbavený svých pout, uhlídal
záda svého otce.

Izák – vypráví se – nebyl obětován.
Žil mnoho let,
dobrým se těšil,
až mu oči pohasly.

Ale onu chvíli všem svým potomkům odkázal.
Ti se rodí
se smrtícím nožem v srdci.

(překlad Jiřina Šedinová)

Guriho báseň nám nedovolí zapomenout na cenu, kterou si někdy vyžádá přežití. Akeda však nekončí lidskou obětí. V rozhodující chvíli zazní hlas: „Nevztahuj ruku na chlapce.“ A nůž se zastaví. Příběh nevysvětluje utrpení, které mu předcházelo, ani nezahlazuje jeho následky. Přesto připomíná, že oběť není cílem. Na hoře Mórija nakonec nezemře syn, ale beran.