Ten, kdo přijal Kristova Ducha, ten slyší Hospodina, rozumí mu a přináší úrodu – to je téma, které jsme si stanovili při přípravě pro dnešní liturgii.

Po vyslechnutí textů Božího slova by se chtělo říci, že všechna tři čtení spolu ani tak moc nesouvisí. A přeci. Jde právě o to slyšení, tušení či dokonce porozumění Božího zájmu, jeho štědrosti a zkušenosti Boží podpory u těch, o nichž byla v textu řeč. Zvláště po slyšení evangelia by se zdálo, že není co dodat. Snad jen zamyšlení nad tím, jak docílit stonásobné úrody a zda vůbec.

V době, kdy mnozí můžeme vidět setí obilí pomocí výkonných secích strojů tažených traktory vybavenými GPS a řízenými computery, setí do téměř dokonale propracované půdy velkých lánů s téměř neomylnou přesností, se jen těžko vžijeme do smyslu evangelního příběhu. Mnozí z nás starších však ještě rozsévače rozhazujícího fortelně hrstmi obilí na malém políčku ještě pamatují a pak nám toto podobenství může mnohé poodkrýt. Pro rozsévače má každé zrnko setby velkou cenu, musel ji z minulé úrody pracně získat, oddělit část od spotřeby a po určitou dobu ji uchovávat, aby v době příhodné mohl sít. V tomto příběhu se rozsévač chová až marnotratně. Hází totiž zrno tak štědře, aby bylo oseto celé pole, a nedbá na to, že některá zrna přijdou nazmar. Rozsévač – Ježíš – dokonce ani nesoudí, že některá obdělaná půda je méně kvalitní a úrodná, než jiná. Důležité pro něj je, že zrno vyklíčí, poroste a nakonec přinese úrodu. Některé stonásobnou, některé šedesátinásobnou a některé třicetinásobnou. Ekonomové a agronomové by se nad takovou kalkulací asi zhrozili?! Hospodin, moudrý a štědrý – nebeský rozsévač –  má však jinou ekonomii. Pro něj je důležité, aby zrno vzklíčilo a rostlo. Tedy rostlo z vůle rozsévače – on zasel, dává vláhu i sílu pro růst. Dokonce jsem přesvědčen, že Bůh v tomto případě ani neplánuje a nemá ani žádná očekávání. Jakékoliv očekávání totiž již předpokládá jistý či jiný výsledek. Takové jednání omezuje svobodu a tlumí nebo potlačuje naději. Boží láska se však projevuje naprosto jinak. Jsem přesvědčen, že poté, co nás vložil jako setbu do životodárné půdy, těší se a raduje z každého našeho odhodlání a vynalézavosti, z každého našeho spoléhání se na jeho záměr pramenící z jeho podstaty – být zde pro nás. Pro každého z nás. To je Boží ekonomie. Tak se projevuje jeho spravedlnost. Jeho ujištění o tom že nás nenechá padnout, ujištění oslovující nás napříč Biblí, jsou toho důkazem. Jednou se postará o „svůj lid“, jindy o zbloudilou ovečku, jindy „pečuje o výhonek“, jindy „o třtinu“ nebo „o dlužníka“. Vzpomněli bychom si jistě na další a další přirovnání jeho péče. Pak je asi zbytečné a marné řešit, jaký užitek vydáme. Důležité je, abychom vzklíčili, rostli a spoléhali se na podporu našeho nebeského Rozsévače.

Apoštol Pavel píše křesťanům do Říma, že ať dělají proti své slabosti cokoliv, není jim to nic platné. Ať si stanoví pravidla (či zákon) o deseti či tisíci pravidlech, stejně nejsou schopni je všechna naplnit. Hospodin ve své štědrosti
a lásce přišel mezi nás ve svém synu Kristu Ježíši, který svou poslušností, pochopením a svou vydaností vůli svého Otce a přinesl našemu světu záchranu. Bůh jeho bezmeznou důvěru odměnil a naplnil ho svým Duchem, tím Duchem, který všemu dává život. Proto tolik Pavlovi záleží na tom, aby tato obec, ale také my tady a teď Ducha Krista Ježíše přijali. Vždyť On jediný vše mrtvé oživuje a dává růst.

Rád bych se ještě alespoň krátce zamyslel nad příběhem 1. čtení o prodeji prvorozenství mezi Ezauem a Jákobem, které jsem v úvodu nazval jako podivné. Vždycky mi tento akt připadal ne zrovna fér. Rozpomněl jsem se, že podobně podivnou formulaci jsme četli v evangeliu Mt 9, v. 16 z 11. neděle v mezidobí, a sice o poslání učedníků a Ježíšových radách pro ně k jejich službě: mimo jiné také radu…“hle já vás posílám jako ovce mezi vlky; buďte prozíraví (některý překlad uvádí lstiví) jako hadi a mírní jako holubice…“. Jakoby se mi to teď spojilo. Jákob vycítil nebo možná pozoroval u svého bratra Ezaua pohrdání prvorozenstvím, a vědom si této rodinné, společenské i náboženské výsady, ihned situaci využil. Zvláště jeho identifikace u starého otce mi připadá jako hanebná lest za asistence matky. A přesto Hospodin i takovou situaci dokáže využít a Jákoba zaseje do pole, které dokonce po něm nazve – Izrael. Možná počáteční Jákobův zištný úmysl dokáže Hospodin proměnit natolik, že Jákob se k Hospodinu hlásí jako k Bohu svých předků i svému Bohu a považuje ho za své požehnání. Snad ani nenesl onen pověstný stonásobný užitek, ale Hospodinu to bylo dobré. Jeho vyklíčení a růst můžeme sledovat v různých biblických knihách. Ezauovi pak za pohrdání výsadou od Hospodina zbyl pouze úděl zrna zapadlého podél cesty.

Jak je to s námi? Setbou jsme jistě dobrou, pocházíme totiž od Hospodina. Nechal nám vzklíčit při křtu, ale rosteme? Máme opravdu dětskou důvěru, že Bůh se postará a své osení zavlaží a dá mu růst?. A kam jsme vůbec dopadli, na skálu, či do trní a naši důvěru v nebeského Rozsévače válcují naše životní obtíže nebo dokonce starosti o výnosnost či velikost klasů?

Přeji celé naší obci, zvláště kandidátkám na svěření ministérií, abychom neztráceli důvěru a naději, že když přijmeme do svých životů Božího Ducha, budeme naplno zakoušet Jeho bezmeznou péči o náš růst i náš užitek. Božím projevem lásky jsou i atributy dobrého a spravedlivého otce a bezmezně pro své děti vydané matky. A připomeňme si. Bůh nás neomezuje očekáváními, on se raduje z růstu každého z nás, z každé vynalézavosti jak se přiblížit do jeho „sýpky hojnosti“.

S jeho péčí jej v tom dokážeme následovat jak v rodinách tak i v našem obecním společenství.