Reflexe účastníků kolokvia „Na cestě k dialogu v církvi“

Martin Šály, Josef Staša        Publikováno 20.05.2014

I. Reflexe Martina Šályho

Ve dnech 16. - 17. května 2014 jsem se zúčastnil kolokvia „Na cestě k dialogu v církvi“ v Olomouci. Organizátoři konference vzešli převážně z okruhu těch, kteří zvedli svůj protestní hlas v tzv. kauze Bezák a také z těch, kteří organizovali svým zaměřením podobné kolokvium v Rožmitále pod Třemšínem v r. 2012 (viz http://www.getsemany.cz/node/2890).

Organizace byla kvalitní a díky solidní propagaci konference (např. pozvánka vysílaná v ČT nebo zveřejněná upoutávka na webu ČBK) přijelo na konferenci na 150 účastníků.

Zajímavé mi připadlo věkové složení účastníků: věk většiny jsem odhadoval na cca 45 - 55 let, tedy šlo vesměs o lidi v tzv. „produktivním věku“, zřejmě i s chutí a odpovídající energií ve „věci církve“ se nějak angažovat.

Překvapivé bylo pro mne poměrně velké množství účastníků ze Slovenska, snad to bylo dáno tím, že podobné fórum na Slovensku chybělo.

Mezi veřejně známé účastníky konference patřili například Tomáš Holub, Petr Kolář, František Mikloško, Vojtěch Kodet, Štefan Hríb, Jiří Kohl a řada dalších. Ověřoval jsem si u pořadatelů, že na konferenci byli zváni i všichni čeští katoličtí biskupové, ale nezúčastnil se z nich nakonec žádný.

Kolokvium se konalo pod záštitou Křesťanské akademie, což napomohlo dát celému setkání inteligentní a pokojný ráz. Na druhou stranu se tím předznamenal i určitý akademický ráz konference - za hranice ptání se „jak vést dialog“ (zde míněno dialog laici vs. církevní hierarchie) organizátoři nechtěli jít. V samém úvodu vyzval jeden z organizátorů Aleš Brotánek k dodržování pravidel dialogu, navrhoval například, aby účastníci nedávali návody („Otázky otevírají myšlení, návody ho uzavírají“). Celkově byla konference opravdu spíše prostorem pro kladení otázek než diskutování konstruktivních vizí pro církev – ty mi na konferenci chyběly.

 

Vystupující

Na kolokviu bylo přesto co poslouchat. Vyberu zde jen několik příkladů vystoupení ze širokého spektra:

Jedna z organizátorek Veronika Francová hovořila o svém pocitu života ve dvou světech: ve svém "běžném" životě osobním nebo profesním se cítí dospělou, v církvi se naopak cítí v roli dítěte. Konstruktivním řešením je podle Veroniky chtít být v církvi „doma“ a „hledat prostor, kde se bude moci ptát“.

František Mikloško uvedl vhodně celý blok o kauze Bezák slovy, že tato záležitost „zasáhla slovenskou církev takovým způsobem, který neměl v novodobých dějinách obdobu“. Prý Slováci nejsou již nyní ve Vatikánu považováni za „bezvýhradně věrné“.

Vynikající příspěvek Štefana Hríba znovu připmenul jednak to, že slovenští biskupové vykonali v této souvislosti pro obraz církve na Slovensku vevnitř i navenek medvědí službu, ale tento prominentní slovenský novinář upozornil i na skutečnost, že na Slovensku jsou nyní slyšet katolíci, kteří chtějí katolíky zůstat, a přesto chování církve veřejně kritizují – to nebývalo.

Pozoruhodné bylo uvedení do diskuze na konci prvního dne: ostravský kněz a současně graduovaný psycholog Pavel Moravec dokládal škodlivost potlačování nevyjádřeného, vytěsněného, v lidské psychice obecně - a také v církvi.

Martin Vaňáč ve svém vynikajícím historickém exkursu upozornil při hledání paralel mimo jiné na určitou fascinaci „strukturami“ ev. jejich reformou, zatímco obyčejná lidskost někdy zůstává stranou.

Znalec církevního práva Jiří Kašný díky svému pedagogickému talentu a preciznímu rozboru právního založení hospodaření v církvi navodil v posluchačích otázky, jak může a má být hospodaření ve farnostech a diecézích odrazem společného života daného církevního společenství.

Zbyněk Domanský zrekapituloval průběh iniciativy, která vedla  k oslovení českých biskupů s výzvou na podporu Róberta Bezáka. Závěry nejsou příliš povzbudivé.

Jiří Kohl jako zástupce hutí Wir sind Kirche znovu upozornil na to, že většinu církve tvoří laici a zopakoval dosud aktuální požadavky hnutí, které bylo inicializováno před 19 lety.

Na konferenci se odvážil přijet na rozdíl od českých biskupů sekretář biskupské konference Tomáš Holub a celkem rozumně – ovšem zajisté ze své perspektivy - hájil tzv. „církevní restituce“.

První den večer jsme se rozdělili do diskuzních skupin, kde jsme byli navedeni ke kladení otázek. Byl jsem překvapen, jak mnoho otázek účastníci „mé“ skupinky generovali, často s podtónem osobního zranění a emočního přetlaku. Třeba otázka „Proč si laik v církvi musí připadat jako blbeček“ hovořila za mnohé.

Večerní eucharistická liturgie byla především díky kreativitě a charismatu Václava Vacka dobrým a pro mnohé výjimečným zážitkem. 

 

Závěrem

Při závěrečném hodnocení kolokvia se ukázalo, že pro mnoho účastníků se stalo prostorem, kde mohli spočinout a nadechnout se, zakusit určitou solidaritu a pokojnou atmosféru. Patrně pro některé to byla první příležitost, kde mohli veřejně vyslovit své kritické výhrady k fungování církevního establishmentu. Objevily se vyslovené i nevyslovené naděje, že čeští biskupové přes mnoho dosavadních negativních zkušeností se „dialogu“ začnou účastnit.

Pro mne osobně byly nejsilnějšími momenty konference již uvedené věcné příspěvky, které zazněly na konkrétní témata (Jiří Kašný, Martin Vaňáč, Štefan Hríb, Pavel Moravec atd.). Zvětšení „odbornosti“ konference bylo námětem, který jsem pro případné příští ročníky pořadatelům za sebe dával.

Autor těchto řádků patří k zastáncům komuniální eklesiologie a na konferenci jsme jeli spolu s kolegou Josefem až po delším váhání a v zásadě proto, abychom nevytvářeli v organizátorech, kteří nás pozvali, dojem, že se podobných aktivit chceme stranit.

Předpokládali jsme, že konference pod záhlavím „Dialog v církvi“ s sebou nutně ponese tu obtíž, že slůvku „církev“ budou různí účastníci kolokvia rozumět různě. Předpoklady se potvrdily. Většina příspěvků se pohybovala v předporozumění předkoncilního modelu církve a mířila nikoli k vytváření komunia, ale k umírněné kritice stávajících poměrů („otázky“).

Zdálo se mi, že účastníci kolokvia budou muset projít v budoucnu ještě mnoha dalšími deziluzemi, protože při jejich vážně míněné snaze o dialog se mi zdála důvěra vložená do očekávaného partnera dialogu nepříliš realistická. Současně není většinový český katolík navyklý svou církev aktivně spoluvytvářet jako její skutečně rovnoprávný člen, příslušník Božího lidu.

Konkrétní závěry (mimo návrhu poslat dopis Robertu Bezákovi) konference nevygenerovala, samotné téma „dialogu“ zřejmě nemělo potenciál dodat nějaké programové návrhy a podobně. Vize, které by daly účastníkům konkrétnější naději do budoucna, budou muset být zřejmě teprve nalezeny.

 

II. Reflexe Josefa Staši

Na rozdíl od (obligátně) pohotové reakce Martina Šályho reaguji na toto kolokvium s mírným časovým odstupem, z důvodu mé alespoň sobotní večerní účasti na rodinném setkání v Hradci Králové s cca 60 účastníky a z důvodu povinností dalšího dne - spolupodílení se na provozní konsolidaci prostor konání tohoto setkání.

Přesto se chci s vámi také sdílet o zážitcích z kolokvia.

1) Organizačně bylo vše dobře zajištěno. Po vyslechnutí příspěvků k tématu každého příslušného tematického bloku všech tří přednášejících, mohl kdokoli reagovat v diskuzi do mikrofonu, popř. vyjádřením dotazu písemně na lístku papíru. (Pozn.: organizátoři předem upozornili na skutečnost, že je prováděn video i hlasový záznam kolokvia. Současně také zazněla pravidla pro diskuzi: věcnost, tolerance, trpělivost, slušnost, pravdivost=nemanipulace, zdrženlivost v předkládání řešení apod.)

2) Vědom si svých osobních dispozic (jednak obava z možnosti nedodržet požadavek organizátorů – nepředkládat řešení, ale také obava z neschopnosti krátce a trefně formulovat otázky)jsem se neúčastnil veřejných diskuzí k předneseným příspěvkům tzv. do mikrofonu, ale zvolil jsem způsob komunikace o tomtéž při osobních rozhovorech s účastníky z auditoria i s některými z těch, kteří byli aktivně zařazeni do programu se svými příspěvky (M. Šály, M. Vaňáč, J. Kašný, J Muller, J.G. Khol).

3) Můj dojem z celého kolokvia bych charakterizoval jako „veřejnou“ (rozuměj přede všemi presentovanou) bolest u zdi nářků. Chápal jsem téměř všechny pronesené dotazy a postěžování si jako legitimní, avšak postrádal jsem v nich sebemenší náznaky naděje.

Téměř všechny diskusní příspěvky se nesly v tónech nepřijetí laiků hierarchií církve. Potvrzením mého pocitu byla práce (workshopy) 5 skupin, kdy ve skupině, v níž jsem byl já, se vygenerovalo bezmála 30 otázek proč církev (rozuměj biskupové a kněží české a slovenské církve) dělá či nedělá, nerozumí, vyžaduje apod.; podobné to bylo ve všech skupinách, jak jsem měl možnost nahlédnout do jejich zveřejněných písemných výstupů na flip-chartech.

Bylo mi smutno z toho, do jakého stavu se „dopracovalo“ sebe-vědomí či spíše sebe-identifikace křesťana – katolíka v církvi. Projevovalo se to z auditoria téměř při každém vstupu do diskuze, a to buď explicitně, nebo to z řeči jasně trčelo: „já se ptám jen z pozice laika…, já tomu asi nerozumím, ale jako laik se ptám…, nebo ve slovenské verzi : som iba drobný katolík… apod.“. Mám za to, že z veřejných vystoupení se dalo dedukovat, že pozici „laika/ů“ vůči hierarchii nikdo nepřekročí, a od mnohých zaznívalo i to, že tento stav je každému determinován, jen by to chtělo reformovat (poopravit, zlidštit ze strany hierarchie apod.).

4) Prostor o přestávkách, při kávě či jídle, mi dával možnost hovořit s jednotlivci, které jsem buď sám oslovil nebo si mě sami vyhledali a oslovili oni mě. Tyto rozhovory mi přece jen dávaly naději, že zde jsou jedinci, kteří se zajímají, jak jejich stav frustrace řešit se svými blízkými, v malých skupinách při zachování statutu být církví. Od některých zaznívala také bezradnost, jak toho docílit, kde začít s komuniem, ptali se na důsledky atd.

V tomto směru mě mile překvapili dva zástupci z Náchoda (J.J.), mladý muž z obce Těšnov u Brna (J.H.) i několik účastnic ze Slovenska. Z nedostatku času i z důvodů „zadání“ od vysílatelů jsem se nesnažil zabíhat do detailů, ale spíše odkazovat na web SC rkckomunio.cz a možnost navázání kontaktů na tomto info –zdroji.

5) Kdosi z auditoria vyjádřil trefně stav, který cítí a který dotyčného i ostatní frustruje, bonmotem: „Církev by měla být domovem, ale vítají nás tam se zavřenou náručí“.

6) Velmi dobře na mě působil příspěvek J. Kašného, který se týkal financování farností. Přednášející zaujal svou precizností naplnění zadání, charismatem laskavého pedagogického přístupu i trpělivosti při diskuzi. Pro mě bylo jeho vystoupení velkou podporou komuniální církevní obci, výzvou k osobní zodpovědnosti za místní církev. Zaznělo to jasně, navzdory řečníkem deklarované snahy - držet se striktně zadání pro svůj příspěvek. Jeho působení překročilo tuto snahu a jsem přesvědčen, že ku prospěchu „věci“ se stalo svědectvím o tom, že je dobré a spravedlivé být tvůrcem své církve.

7) Ve stejném tónu bych hodnotil (slovem lakonicky, však významem značně) i příspěvky Martina Vaňáče a Martina Šályho. Nereakce v diskuzi na příspěvek posledně jmenovaného byla také odpovědí. Působilo to na mě jako mimoběžné pro většinu auditoria, až na malé výjimky (s těmi jsem v kuloárech hovořil také o jeho příspěvku a měl jsem dobrý pocit, že jim byla pootevřena pomyslná dvířka k přemýšlení o změně). Ostatní posluchači ve světle výše popisovaného měli jiné ohnisko zájmu a tam (při kolokviu nebo během diskuse) se nedokázali zaměřit jinam, ke změně jiným směrem, než zůstat „rukojmími“ své hierarchie. Ale co bych chtěl ohodnotit pozitivně, nezazněla tam ani snaha utrpět „stockholmský syndrom“ , tj. ztotožnit se s praxí a požadavky svých mocných (jak je sami nazývali).

8) V hodnocení příspěvku p. Hríba se ztotožňuji s hodnocením M.Š., jen přidávám svůj úžas nad tím, že profesionál z mediálního prostředí (redaktor STV), naprosto nezneužil svá charizmata, mluvil s pokorou, avšak bez obalu, konkrétně poukazoval na „bolavá místa“ a to vše s přiměřenou dávkou humoru, což bylo velmi obdivuhodné a z jeho projevu sálala špetka naděje.

9) Závěrečné reflexe organizátorů a účastníků kolokvia jsem se nezúčastnil (viz poznámka v úvodu) a proto upustím od závěrečného hodnocení. 

 

Pro převzetí obsahu článků z tohoto webu si vyžádejte předem souhlas