Budeme dnes obnovovat svůj křest. Slova z listu apoštola Pavla Římanům měla adresáty přimět k tomu, aby vyvodili důsledky z toho, že byli pokřtěni. Ta slova jsou výzvou i pro nás. Ježíšova smrt se nás bytostně dotýká a z toho bychom měli vyvodit závěry, aby to bylo znát na našem životě. To, co se v Kristu stalo, je obrazem toho, co se děje i s námi v okamžiku kdy ke Kristu přistoupíme. Kristus není objektem, který bychom měli jen pozorovat. Je tím kdo nás strhl na nějakou cestu, po které kráčíme spolu s ním, účastníme se jí, a kterou chceme žít. Náš křest je vstupem do tohoto děje. Přijetí křtu předpokládá, že se do tohoto dění „namočíme“. Je veřejným projevem našeho vnitřního rozhodnutí žít život podle Krista. Byli jsme pokřtěni v Krista Ježíše, a tím jsme byli pokřtěni i v jeho smrt. Skrze křest jsme byli spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom byli skrze slávu Otce vzkříšeni z mrtvých a vstoupili na cestu nového života. Voda jako živel je znamením smrti. Kontakt s vodou je pro nás důležitý k tomu, abychom si uvědomili jak krásná je skutečnost vynoření tj. vysvobození k tomu, abychom mohli nově žít. Křest dospělého člověka je smysluplný, když si uvědomuje skutečnost Kristovy smrti a do této jeho smrti si vědomě promítá sám sebe. Pak je schopný Krista skutečně následovat, osvojit si jeho životní styl, sjednotit se s ním. Skrze křest si člověk může uvědomit, že Kristus nezemřel jenom za něj, aby ho očistil od hříchů. Kristova smrt současně znamená i to, že člověk umírá s ním a to tak, že umírá věcem, kterými žil dříve, že hřích už neovládá jeho život. Člověk mění své nasměrování a moc nad sebou samým předává Kristu. Z napojení na Ježíše Krista vychází úsilí o nový život. Jsme-li s Kristem sjednoceni, tak i ve smrti. Je to jediný způsob jak vstoupit do té naděje, která se otevřela jeho zmrtvýchvstáním. Vstát z mrtvých k novému, proměněnému životu může jedině ten, kdo umřel!

Kristus vstal z mrtvých. Evangelijní příběh nám popsal zmatenost toho velikonočního jitra. Ještě za tmy šla Marie Magdalská ke hrobu. Ježíše milovala, vždyť její život se radikálně změnil právě setkáním se s ním. Smutek nad jeho smrtí jí při té cestě zatemňoval srdce. Chtěla si alespoň na chvíli ještě podržet, co bylo a co už není, alespoň v duchu se znovu přenést do doby, která je nenávratně pryč. Spatřila, že kámen od hrobu je odvalen, hrob našla prázdný. Její smutek
a bolest se neztratily, naopak se ještě se prohloubily. Proto běžela za Petrem
a Janem a řekla jim „Vzali Pána z hrobu, a nevíme, kam ho položili!“ Znamení zmrtvýchvstání, znamení naděje totiž nevylučuje jiné pohledy nebo výklady. Marie Magdalská si myslela, že Ježíšovo tělo někdo ukradl. My lidé můžeme být svědky zázraků, a přece k nim zůstat úplně slepí. Dokonce v nich můžeme vidět třeba i lidskou zlomyslnost. Výhled k naději se neotvírá na základě vnějších důkazů, ani na základě ohromujících zázraků. Slyšeli jsme o zvláštním předbíhání se dvou učedníků. Petr vešel do prázdného hrobu první. Uviděl tam ležet lněná plátna, do kterých byl Ježíš při pohřbu zabalen, a šátek z jeho hlavy složený na jiném místě. Plátna! Kdyby někdo kradl mrtvolu, tak by ji přece nerozbaloval. Neměl by proč. Petr viděl všechno, co se vidět dalo. Ale skutečně všechno uviděl a uvěřil až učedník, kterého měl Ježíš rád – Jan. Také Marie Magdalská viděla prázdný hrob, anděly i zmrtvýchvstalého Krista. Dokonce s nimi i mluvila. Ale oči se jí doopravdy otevřely teprve tehdy, když zaslechla osobní oslovení, když jí vyslovení jejího vlastního jména zase uvedlo na rovinu konkrétní lásky.

Teprve tehdy, když se necháme oslovit Kristovou láskou, když nás jeho láska zaujme, mohou nám z očí spadnout klapky beznaděje, mohou se nám otevřít oči pro zmrtvýchvstalého, živého Krista. Teprve když nám skutečně dojde, co napsal onen milovaný učedník v jednom ze svých listů, totiž že „Bůh je láska“, můžeme opravdu prohlédnout k tomu, že utrpení a smrt neznamenají v lásce prohru, úplný nezdar a konec, ale vítězství. Láska vítězí ochotou trpět a naděje se právě skrze utrpení a skrze věrnost až k smrti rodí. Nad vší lidskou krutostí, sobectvím, lhostejností i nad smrtí, vítězí boží láska. Skutečně poznat lásku a díky ní sílu boží slabosti, moudrost jeho bláznovství a tak prohlédnout až ke slávě ukřižovaného je možné jen necháme-li oslovit svá srdce zvěstí celého Písma. Pravdivě pak Krista budeme oslovovat: „Mistře, Tobě patří má vděčnost, má úcta, má oddanost i můj život. Ty máš právo dávat mému životu směr. Chci tě následovat, chci se tě držet“.

Kristus vstal z mrtvých, jeho hrob je prázdný. Kristus žije!

Žije ve společenství s námi. Tam, kde všichni společně v důvěře oslovujeme Boha „Otče“, kde je nám opravdu Bohem. V této důvěře jsme my jemu a on nám blíž, než když by se ho mohl kdokoli z nás dotknout. Nehledejme ho jinde, ani každý jen pro sebe, ale tvořme takové společenství, které čerpá z jeho těla i krve živou sílu k zájmu o druhé a k odpovědnosti za ně. Ježíš Kristus to naplnil dokonale
a pomáhá v tom i nám. Radujme se!