Tomášova obtíž podle všeho nespočívala v tom, že by nevěřil ve zmrtvýchvstání, on vlastně nevěřil v ukřižování; lépe řečeno nevěřil, že by ten Ježíš vzkříšený mohl být stejný Ježíš, který byl zabit. Janovo vyprávění to myslím dobře ukazuje. Tomáš zde nejprve řekne:  Pokud neuvidím stopu hřebů v jeho rukou a nevložím svůj prst na místo hřebů a svou ruku do jeho boku, neuvěřím. Ježíš zmrtvýchvstalý hned vzápětí potvrzuje, že on skutečně ten Ježíš ukřižovaný je: Vztáhni svůj prst sem a pohleď na mé ruce, vztáhni svou ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící. Věřit v Ježíše zmrtvýchvstalého je lehčí než věřit v Ježíše ukřižovaného a zmrtvýchvstalého: máme totiž tendenci vidět utrpení a smrt jako protipól života a radosti, jako jejich opak. Máme tendenci vidět Velký pátek a všechny naše Velké pátky (a Velké pátky celého světa) jako temnoty smrti, které musíme nějak vydržet, ale pak se odhodí a zmizí, jakoby se nás už netýkaly.

Tomášova víra si ověřuje, že do zmrtvýchvstání a nového života všechny staré rány patří, pak nový život je smyslem všech těchto ran a křížů. Toto spojení smrti a života dosvědčuje i dnešní první čtení: Bůh našich otců probudil z mrtvých Ježíše, kterého jste vy pověsili na dřevo a zabili a také čtení druhé, kde Ježíš vystupuje jako prvorozený z mrtvých, žije jako první z mrtvých, první těch, kteří zemřeli. Jako tomášovští křesťané se tak otevíráme víře, že radost a pokoj a Duch svatý nepřichází a nepřijde odděleně od našich poraněných rukou, boků a duší.

Lze si totiž dobře představit, že Ježíše ve smrti nebolely nejvíce jeho rány fyzické, ale bolela ho nejvíce jeho duše, byla to bolest z jeho vyvoleného národa, který nepřijal poselství o přicházejícím Božím království. Ježíše bolela duše z toho, že jeho zvěst nepodpořili vůdcovské postavy židů, kteří ho nechali naopak zlikvidovat, ale nepodpořila ho ani jeho nejbližší rodina a příbuzní. Bolelo ho to, že ho nakonec opustili jeho nejbližší přátelé, snad ho bolelo, že ho i jeho Bůh nechává na holičkách, ač pro něj nasadil všechno. Ježíše bolel jeho celý životní osud, který se Velkým pátkem dokonal.

Takový dnešní Janův Ježíš přichází dnes jako živý a s velkou mocí, se kterou přímo vdechuje Ducha Božího do učedníků – až to připomíná vdechnutí Ducha života Bohem do člověka v příbězích popisujících začátek stvoření. Odkud se tato Ježíšova moc vzala? Jan nás zřejmě chce dovést k tomu, abychom pochopili, že Ježíš dosáhl své plné moci a slávy díky svému odpuštění. Ježíš zmrtvýchvstalý totiž mezi své učedníky nepřichází s výčitkami – třeba že ho mohli učedníci neopustit, když umíral. Ježíš to neříká, protože už jim odpustil a pokoj, který získal tímto odpuštěním, může předávat a říkat pokoj vám: nadechněte se mého pokoje, který jsem získal, že jsem odpustil vám, své rodině, vedoucím představitelům židovského národa, že jsem odpustil svému Bohu, že mne v tom nechal, že jsem odpustil sám sobě, že jsem svůj životní běh nevedl nějak lépe, abych lépe dopadl, abych měl větší úspěch.

Ale jestliže Boží království, které Ježíš hlásal a které chtěl sám na sobě zpřítomnit, je království milosrdného a odpouštějícího Boha, pak Ježíš neúspěšný nebyl – na sobě samém si odžil ono odpuštění, které hlásal. Představuji si, jak sám Bůh přišel do šeolu za Ježíšem a říká mu: odpouštím ti, že jsi ve svém životě nebyl úspěšnější při nastolování mého království na zemi, ale byl jsi věrný v tom hlásání, že mé království je království odpuštění – v tom jsi nezakolísal. Odpouštím tak i viny celého světa a Tebe volám do věčného nového života se mnou. Když toto Ježíš zakusil, v tom šeolu ho to změnilo, naplnilo pokojem a radostí – a tak i od zmrtvýchvstalého Ježíše vychází nyní pokoj a radost. Tak jako my se o něco snažíme v životě a ve skutečnosti toho celkem málo po nás zůstane, po Ježíšovi zůstalo také jakoby málo, ale to, co zůstalo, bylo pročištěno ohněm jeho životní zkušenosti: zůstalo poselství o odpuštění hříchů a právě to mají učedníci hlásat dál: Jako mne poslal Otec, i já posílám vás. Nemají vymýšlet něco nového, ale hlásat Ježíšovu zkušenost odpuštění: Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je zadržíte, tomu jsou zadrženy.

Ducha svatého dostávají vdechnutého Ježíšovi učedníci pro svou misii zvěstování odpuštění. Odpuštění těm, kteří nešli s námi, když jsme to potřebovali a kteří nám ublížili, odpuštění všem, kteří nás nechali na holičkách, odpuštění všem našim životním šancím, které nás minuly a které se již nevrátí, odpuštění samému sobě, že nežijeme, jak bychom měli, že nenaplňujeme své životní ambice nebo ambice jiných. Odpuštění našim bližním, že jsou, jací jsou, a ne takoví, jací bychom si přáli, aby byli. Odpuštění našemu životnímu osudu, pokud nás vede těžkými cestami. Odpuštění samému Bohu, že nás nechal i v situacích, když jsme svůj život neunesli a ve kterých odumřel kus našeho životního štěstí, kus nás samotných. Ježíšovo Pokoj vám, je sdílení vnitřního pokoje člověka, který dokázal vše toto odpustit. Pokud se síly tohoto Ježíšova pokoje z odpuštění nadechneme, dostaneme sami sílu k odpouštění a k hlásání onoho Pokoj vám. Tato Ježíšova síla umožní se vydat na stejnou misii jako on, a čteme, že když odpustíme hříchy, odpuštěny budou, když neodpustíme, zůstanou stále nějak přítomné, snad v nějaké „neviditelné knize hříchů tohoto světa“ a svět bude kvůli těm námi neodpuštěným hříchům méně pokojný a méně radostný. Máme tedy na tomto světě hodně práce.

Královská cesta k radosti a pokoji vede skrze odpuštění, to dokáže zázračně oživit to, co bylo mrtvé. Zmrtvýchvstalý Ježíš je přítomné a živé odpuštění, dějící se vůči nám i skrze nás druhým. A ta největší radost a naděje spočívá v tom, že pokud máme naše dveře stále zavřené, síla odpuštění k nám projde i těmi zamčenými dveřmi a přemůže nás do pokoje a radosti, které už neskončí.