Dnešní evangelium sestává ze dvou rozhovorů mezi učedníky a Ježíšem. Už několikrát se hovořilo o bratrech Jakubovi a Janovi Zebedeových. Sám Ježíš je nazýval syny hromu. Byli známí svojí prudkostí. Zároveň patřili mezi oblíbence a spolu s Petrem tvořili učednické jádro. Podle tradice byla jejich matka příbuznou Panny Marie, tudíš bratři byli příbuzní Ježíše.

Neporozumění a nechápavost Jakuba, Jana ale i všech ostatních učedníků silně kontrastuje s předchozími předpověďmi Ježíšova utrpení, smrti a zmrtvýchvstání. Žádost o privilegovaná místa v budoucí Ježíšově vládě to jen potvrzují. Je nepochopitelné, jak oba bratři vypustili nebo vytěsnili z hlavy slova o blížícím se utrpení. V Matoušově podání této situace žádá za syny o přední místa paní Zebedeová která by jim chtěla zajistit skvělou budoucnost v nastávající mesiánské vládě. Ač Ježíš tolikrát učedníkům říkal, jakým způsobem tady na zemi skončí, oni přesto pokládali za nemožné, že by jejich učitel mohl být zavražděn. Zebedeovci ale nechtěli přijmout to, co jim říkal Ježíš, trvali na své představě a na svém plánu. Přicházejí za Ježíšem s otázkou, na kterou však zároveň nabízejí odpověď. „Viď, že nám splníš, o co tě požádáme?“ Otázka mě velmi připomíná naši prosbu „Prosíme tě vyslyš nás“ kdy Bohu radíme, aby to neodkladně udělal, protože pro nás je to, to nejlepší. Ježíš, ale zareagoval jinak. Neřekl: „To je samozřejmý“ ale pokládá jim také otázku: „Co chcete abych pro vás udělal?“ Tuto otázku uslyšíme i příští neděli, kdy se na totéž bude ptát v Jerichu slepého Bartimaia. Ježíš tedy není jen zdrojem výroků a odpovědí, ale klade také otázky. Otázky, na které je dobré si odpovídat – odpovídat Bohu, co pro mě znamená, co od Něho očekávám, co co bych chtěl a kam směřuji atd. Z přání o udělení míst po pravici i levici se zdá, že zatímco Ježíš míří do Jeruzaléma, aby svou smrtí a zmrtvýchvstáním završil své poslání zde na zemi, bratři předpokládají, že se ujme vlády a obnoví slávu Davidova království. Ježíšovi nešlo o vlastní slávu, ale o Slávu svého Otce. Zebedeovcům o slávu na které by si přihřáli svoji polívčičku. Sedět po pravici nebo levici někoho váženého a mocného je považováno za poctu i dnes. A sedět vedle vítězného mesiáše, to už je panečku něco. Ježíš, ale ukazuje na nevyhnutelnost utrpení. Pít kalich je ve Starém Zákoně symbolické vyjádření utrpení, smrti ale i vítězství. Jistě všichni známe rčení: „vypít kalich hořkosti až do dna“. Být do něčeho ponořen – namočen, je symbolem pohlcení silami zmaru.

Dnes být do něčeho namočen znamená být v nějakém průšvihu nebo v obtížně řešitelné situaci. To, co Ježíš dále říká neplatí jen pro ty dva ale pro všechny učedníky: „Jednou budete pít kalich utrpení i kalich vítězství, to proto, že jste se namočili se mnou. Kde budete sedět ale nerozhoduji já. Kde, kdo bude nebo nebude sedět rozhoduje můj Otec a ten už má vše připraveno i pro vás“.

Nastává situace, kdy ostatních deset učedníků protestuje. Byli podobně nechápaví jako ti dva a každý z nich si dovedl představit vedle Ježíše právě sebe. To se stává podmětem k dalšímu Ježíšovu vyučování: Víte, že ti, co platí u národů za první, nad těmi národy panují a ti kdo jsou v jejich očích velcí, tak ti je utlačují? – Tak to ale mezi vámi nebude! Kdo chce být mezi vámi nejlepší, ať se stane služebníkem vás všech a kdo vás chce vést, být vašim předákem, starostou, primátorem, presidentem nebo biskupem, ať je vašim otrokem“. Máme se tedy všichni stát služebníky a otroky? Kdo bude vládnout, kdo bude pánem? Máme a budeme mít jen jediného Pána. Ten, kdo má ambice se stát vůdcem jakéhokoli uskupení, obce, státu, rodiny či církevního společenství, měl by být k tomu vybaven patřičnými schopnostmi a funkci nést jako službu druhým včetně odpovědnosti za neblahé důsledky které takové funkce občas přinášejí. To vše může být a má být službou. Poslední verš dnešního evangelia je považován vůbec za nejdůležitější verš Markova evangelia.

Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život za všechny.