V této veliké noci jsme znovu četli velké příběhy naší víry. Nejprve jsme slyšeli, jak svět poprvé procitá ze tmy. Bůh promlouvá, vzniká světlo, vzniká řád, vzniká život, a Bůh vše hodnotí jako dobré, dokonce velmi dobré. O smrti, o válce, o utrpení tam ještě není řeč. Text je připomínkou, že Bůh zamýšlel se světem od počátku život, pokoj a blízkost, ne zmar, chaos a odloučení. Utrpení a smrt nebyly prvním slovem o světě.

Sotva ale dozněla slova o stvoření, už přišlo druhé čtení a s ním milovaný syn Izák, který nese dřevo na horu Mórija, časně ráno, ještě za šera, v mlčení. Otázka života syna a budoucnosti visí nad propastí. V Izákovi není ohroženo jen jedno dítě. V Izákovi je ohroženo zaslíbení dané Abrahamovi při vyjití z rodné země. V něm je budoucnost, kterou Bůh Abrahamovi slíbil. Proč takový zlom? Proč chce Hospodin po Abrahamovi projev bezpodmínečné důvěry a poslušnosti? Pochopitelně je to Adamovým rozhodnutím jíst ze stromu poznání dobrého a zlého, které se čte na začátku postní doby v cyklu A. Toto rozhodnutí bylo projevem svobody, která byla lidem při stvoření dána. Zdá se, že pro Hospodina je svoboda jeho stvoření naprosto zásadní, i když vede k mnoha strastem a potřebě obnovovat důvěru mezi člověkem a Bohem, jak to vidíme na příběhu Abrahama. A právě tady se objevuje první předobraz velikonoc: tam, kde se člověku zdá, že všechno spěje ke konci, Bůh projeví svou věrnost otevře cestu, kterou nikdo nečekal. Abraham nachází beránka v trní, syn je zachráněn, budoucnost nehasne.

Pak přichází beránek v Exodu. Tenhle beránek není především smírčí obětí za náš hřích, jak středověká církev často zdůrazňovala a jak jsem ho i já dlouho chápal. Krev beránka na dveřích je znamením důvěry v Hospodina. Důvěry, která znamená rozdíl mezi smrtí a cestou ke svobodě. Skrze beránka Bůh vyvádí svůj lid ze smrti do života ve svobodě. Opět je vidět, jak je naše svoboda pro Hospodina důležitá.

Jan Křtitel, apoštol Jan v apokalypse a Pavel v prvním listu Korinťanům mluví o Ježíši jako o tomto beránku, který sám prochází smrtí, abychom my mohli žít ve svobodě. Novozákonní příběh je naplněním příběhu starozákonních. I Kristus je Syn. I on jde na horu. I on nese dřevo. I kolem něj se zdá, že všechno končí. Když učedníci viděli kříž, viděli porážku. Když byl položen do hrobu, zdálo se, že i tady skončila budoucnost. Že i tady skončilo zaslíbení dané už Abrahamovi. Dnešní den nám přináší další z řady projevů Hospodinovy věrnosti a záliby v nestandardních řešeních – jeho zaslíbení nekončí v hrobě – Ježíš je vzkříšen, naše cesta ke svobodě se otevírá. Víra v tom opět hraje zásadní roli, protože ačkoliv život Ježíše z Nazareta je historicky ověřenou skutečností, jeho vzkříšení je potřeba přijmout vírou. Tak jako důvěra a krev beránka otevřela Izraelcům cestu skrz rákosové moře, tak i nám víra umožňuje život ve vzkříšeném Kristu.

A tady bych vlastně mohl skončit. Slavností liturgii sluší spíš kratší homilie.

Troufnu si ale chvíli kverulovat. Je to sice pěkné, že před 2000 let Ježíš vstal z mrtvých, ale podívejme se na ten dnešní svět, jestli ta oběť něco přinesla – Hospodinův vyvolený národ je střídavě vražděn nebo on vraždí své sousedy jako za Amáleka. Pod záminkou zachování tradičních křesťanských hodnost jsou pronásledovány různé menšiny nebo uprchlíci. Zástupci velkých křesťanských národů začínají místo mezinárodního práva respektovat pouze právo silnějšího… A já se trochu naivně ptám, proč radost a světlo vzkříšení nedokáže tomuto předejít? Ježíš, ačkoli je Bůh a dělal zázraky, neodstranil všechno utrpení najednou. Uzdravil nemocné, sytil hladové, křísil mrtvé, ale neuzdravil všechny nemocné v Palestině, neukončil všechny války, nevymazal všechnu lidskou bolest. Proč?

Napadá mě tady jen ta dnes několikrát zmiňovaná svoboda. Ježíš nepřišel náš svět “vyřešit“, ale pokračovat ve stvořitelském díle. Nepřišel přepsat dějiny zásahem shůry. Jeho zázraky nejsou plošným odstraněním všeho utrpení, ale znameními, předchutí, oknem do Božího úmyslu. Ježíš uzdravuje, protože nemoc není Božím záměrem pro člověka. Sytí, protože hlad není posledním slovem o stvoření. Křísí, protože smrt není cílem, pro který byl člověk stvořen. A přesto respektuje náš svět, naši svobodu, naše dějiny. Nepřišel z lidí udělat loutky bez svobody. Nepřišel svět zrušit, ale zasadit do něj nové stvoření. Jeho radost a pokoj je trpělivou nabídkou, kterou přijímáme opět vírou.

Dobře tedy, svoboda je tedy důležitá, ale stejně se musím ptát, jestli není to všechno utrpení příliš vysokou cenou za naši svobodu. Bůh na tuto otázku neodpovídá vysvětlením, ale osobním nesením utrpení. Často hledám Boha jako toho, kdo utrpení odstraní. Evangelium ale primárně ukazuje Boha jako někoho, kdo utrpení sdílí. Z pohledu přísného starozákonního monoteismu je to nesmysl. Je téměř nemožně, že by se Bůh mohl vtělit, trpět a zemřít. Jak by Bůh Izraele, svatý, věčný, ten, který je nad časem a prostorem, mohl zakusit bolest, opuštěnost a smrt? A přece právě to křesťanská víra tvrdí. Ne že by Bůh přestal být Bohem. Ne že by Ježíš byl jen emanací Otce na nižší úrovni božství. Ale je to právě radikální svoboda, která Bohu nového zákona umožňuje vstoupit i tam, kam bychom se ho sami netroufli pustit. Dietrich Bonhoeffer z nacistického vězení napsal: „Jen trpící Bůh může pomoci.“ A Hans Urs von Balthasar to vyjádřil tak, že v Ježíši může Bůh, který „nemůže trpět“, zakusit smrt, aniž by přestal být sám sebou.

To je moje první překvapení letošní vigilie: Bůh nevysvětluje naši bolest. Místo toho v Kristu vstupuje do lidské bolesti, do úzkosti i opuštěnosti, do lidské smrti. Nese na sobě cenu naší svobody, která se často obrací proti lásce. Nemoci, násilí, války a hroby nejsou tím, co Bůh pro své stvoření chtěl, ale když už k nim došlo, nezůstává před touto skutečností stát jako pozorovatel nebo soudce. Sdílí ji s námi.

Mým druhým překvapením je, že hlavní Ježíšovou zprávou není to, že Bůh nám odpouští Adamův a všechny následné hříchy. Evangelium není primárně o hříchu. Ježíš přišel vytvořit novou skutečnost. Svou smrtí prošel až tam, kam sahá porušenost, kterou Adam způsobil svým svobodným rozhodnutím. Vzkříšením pak Ježíš otevřel nový způsob existence, nový život, novou kapitolu stvoření.

Tady se vrací první čtení z Geneze. Na počátku zazářilo světlo do temnoty. O Velikonocích zazáří život do temnoty smrti. Na počátku Bůh tvoří svět, který je dobrý. O Velikonocích ukazuje, že své první stvořitelské „ano“ nikdy nevzal zpět. Ani po lidském hříchu, ani po Kainovi, ani po Egyptě, ani po Golgotě. Bůh své zaslíbení nenechá uhasnout. A proto ani Kristův hrob není jen místem mlčení a konce. Je místem, kde Bůh zůstává člověku blízko i v pocitu nejzazší odcizenosti od Boha. A když vzkříšený Pán přichází k učedníkům a říká: „Pokoj vám,“ není to jen pozdrav po těžkých dnech. Je to dovršení stvoření. Je to otevřená brána z porušenosti zpět do zakoušené Boží blízkosti. Zpět do pokoje, pro který byl člověk stvořen. Do radosti sedmého dne stvoření, tentokrát už s vědomím překonané smrti.

A v tom je naše velikonoční naděje. Ne v tom, že se nám bolest vyhne. Ne v tom, že všemu porozumíme. Ale v tom, že ani utrpení, ani nesrozumitelnost, ani hrob nemají poslední slovo. V tom, že Boží zaslíbení pokračuje dál i tam, kde člověk vidí konec. V tom, že láska není marná, protože je základním předivem stvoření.

A právě tady se velikonoční víra stává konkrétní. Kdo uvěřil, že skrze víru ve vzkříšení se podílí na Božím stvoření, kdo má ve svém srdci pokoj vzkříšeného Krista, ten se nemusí křečovitě držet svého starého života, může víc odpouštět, může nést a podpírat druhého, může zůstat věrný i tam, kde to stojí síly, může se darovat, protože ví, že skrze něho jedná sám Stvořitel.

A tak dnešní noc neříká jen, že Ježíš kdysi vstal z mrtvých. Říká nám, že Bůh je věrný svému stvoření. Že je věrný svému zaslíbení. Že zůstává člověku blízko i v temnotě. A že těm, kdo v něho věří, otevírá pokoj, který je silnější než smrt.